Č. 12129.

Zaměstnanci veřejní: * »Stálým výdělečným příjmem« ve smyslu § 15 zák. č. 204/1932 Sb. ve znění § 7 vl. nař. č. 252/1933 Sb. jest i dani důchodové podrobený příjem státního zaměstnance, který mu jakožto členu správní rady akciové společnosti plyne z tantiém a presenčních známek.
(Nález ze dne 12. listopadu 1935 č. 13859/35.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 6088/26.
Věc: Viktor H. v P. proti ministerstvu národní obrany o snížení odpočivných platů vojenských.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-l byl jakožto brigádní generál k žádosti své z 1. ledna 1928 přeložen výnosem mno z 24. ledna 1928 podle § 5 zák. č. 76/1922 Sb. a plat. zák. č. 103/1926 Sb. koncem ledna 1928 do výslužby a přiznáno mu vzhledem k jeho započítatelné k poslednímu dni měsíce ledna 1928 pro výměru zaopatřovacích platů služební době 39 roků 9 měsíců 24 dnů (okrouhle 40 roků) od 1. února 1928 výslužné ročních 54000 Kč, t. j. 100% pensijní základny 54000 Kč podle služného stupně a) 2. platové stupnice II. služební třídy na dobu života.
Výnosem z 23. června 1934 snížilo mno st-li zaopatřovací platy pro rok 1933 podle § 15 zák. č. 204/1932 Sb. a pro rok 1934 a další podle § 7 vl. nař. č. 252/1933 Sb. vzhledem k tomu, že měl vedle zaopatřovacích platů ještě vedlejší příjem z tantiém a presenčních známek jakožto člen správní rady akciové společnosti, který považovalo za příjem stálý, výdělečný a důchodové dani podrobený ve smyslu cit. zákonných předpisů. Rozhodnutí své označilo jako prozatímní, které bude přezkoumáno a podle potřeby změněno, jakmile bude zjištěno, že st-lův výdělečný příjem, zdaněný v roce 1934 a dalších, byl jiný, než jak ve výnosu tom uvedeno.
Námitkám st-lovým ze 14. července 1934, vzneseným do tohoto rozhodnutí, mno nař. rozhodnutím nevyhovělo z důvodu, že »neshledává žádných okolností, aby rozhodnutí z 23. června 1934 měnilo. — Podle II. doplňku k prováděcím pokynům k vl. nař. č. 252/1933 Sb., který vy- dalo min. fin. dne 26. července 1934, jsou tantiémy, které plynou poživateli státního odpočivného (zaopatřovacího) požitku z výkonu funkce správního nebo dozorčího orgánu akciových nebo jiných společností, stálým výdělečným příjmem podle § 7 cit. nař. Totéž platí o presenčních známkách, vyplácených ze stejného důvodu, pokud zejména jen (tedy částkou, kterou) jsou podrobeny dani důchodové. Že by příjem, který Vám plyne z tantiém a presenčních známek nepodléhal dani důchodové částkami, které byly vzaty za podklad pro krácení Vašich zaopatřovacích platů, neprokazujete. — Prokážete-li potvrzením berní správy, že Váš zdaněný příjem jest menší než částky, které vzalo mno prozatím za podklad pro krácení Vašich zaopatřovacích platů, bude vydané rozhodnutí přezkoumáno a podle potřeby změněno. — Okolnost, že jste převzal závazky, kterým byste nemohl dostáti, kdyby došlo ke krácení Vašich zaopatřovacích platů, nemohou býti důvodem, aby mno mohlo od takového krácení upustili. Úsporná opatření personální postihují všechny poživatele zaopatřovacích platů a nepřipouštějí výjimek. — Další Vaše námitka, že neprovozujete činnost (zaměstnání), kterou byste ubíral možnost zaměstnání osobě jiné, nemá významu, ježto cit. nař. má též tendenci, dosíci úspor na pensijních platech v tom směru, že stát má ušetřili aspoň částečně na zaopatřovacích platech oněch osob, jež si takovou činností opatřují mimo své zabezpečení, jež jim plyne ze státního odpočivného (zaopatřovacího) platu. — Váš názor, že by k docílení příjmu z tantiém a presenčních známek ustupovala osobní činnost úplně do pozadí, mno nesdílí. Poslední Vaše námitka, že příjem z tantiém a presenčních známek nemůže býti důvodem ke krácení výslužného, protože služební platy aktivních zaměstnanců státních, kteří mají vedle svého služebního platu rovněž příjmy z tantiém a presenčních známek, zůstávají nezkráceny, jest bezdůvodná, ježto úsporná opatření v § 7 cit. nař. postihují právě jen státní odpočivné (zaopatřovací) platy. — Mno nemůže proto vyhověti Vaší žádosti, aby bylo upuštěno od krácení Vašich zaopatřovacích platů. — Pokud jde o snížení příjmů z tantiém o paušalované výdeje, bude žádosti vyhověno, jakmile předložíte potvrzení berní správy, že Vám byl dani podrobený výdělečný příjem o tyto výdeje snížen.«
Rozhoduje o stížnosti, vznesené do tohoto rozhodnutí, řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost spatřuje především podstatnou vadu řízení v tom, že se žal. úřad nezabýval hlavními námitkami, které st-l uplatňoval v námitkách, že nejsou u něho dány předpoklady § 7 vl. nař. č. 252/1933 Sb. pro snížení jeho odpočivných platů proto, že tantiémy a presenční známky nelze považovati za stálý výdělečný příjem ve smyslu zák., ale že přešel je v nař. rozhodnutí pouhým poukazem na prováděcí pokyny min. fin. z 26. července 1934 (uveřejněné ve Věstníku min. financí č. 7—8/1934 část 1. čl. 72). Tyto pokyny nemají však moci prov. nař., k němuž zmocnil zák. č. 204/1932 Sb. v § 29, resp. vl. nař. č. 252/1933 Sb. v § 17 toliko všechny členy vlády a nebyly také uveřejněny ve sbírce zák. a nař., takže jednotlivý ministr nemá práva ani moci, aby ve formě závaz- ných pokynů vykládal pojem a obsah zákonných ustanovení, ani práva a povinnosti řídili se prováděcími pokyny, vydanými jiným ministerstvem, tím méně, když žal. úřad nedovolal se ani vlastních prov. pokynů, vydaných k vl. nař. č. 252/1933 Sb. ve V. V. č. 6/1934 čl. 42 (k § 7) a když pokyny min. fin. byly vydány teprve po prozatímním rozhodnutí, takže úřad odůvodňuje jimi ex post ono prozatímní rozhodnutí, ač měl prý rozhodovati jen podle skutečného smyslu a tendence § 7 vl. nař. č. 252/1933 Sb.
Námitky tyto neshledal nss důvodnými.
Je sice pravda, že žal. úřad zamítaje st-lovy námitky odůvodnil svůj výrok tím, že podle zmíněných pokynů min. fin. jsou tantiémy a presenční známky členů správní rady akciové společnosti, pokud jsou podrobeny dani důchodové, výdělečným příjmem ve smyslu § 7 vl. nař. prve citovaného, ale tím irpplicite vyslovil, že z důvodů v těchto pokynech uvedených nepovažuje st-lovy námitky, obsažené v podání ze 14. července 1934, za důvodné. Nelze proto tvrditi, že by se byl námitkami těmi vůbec nezabýval.
Z obsahu nař. rozhodnutí v souvislosti s rozhodnutím mno z 23. června 1934 naopak vyplývá, že žal. úřad rozhodl zamítavě nikoli proto, že by prováděcí pokyny, vydané min. fin., považoval za závaznou normu, nýbrž proto, že uznával přesvědčivost meritorního jich obsahu o tom, že tantiémy a presenční známky členů správní rady akciové společnosti jsou stálým výdělečným příjmem, pokud jsou dani důchodové podrobeny, a že přejal proto důvody jejich za své vlastní. Opřel tedy zamítavý výrok, obsažený již v prozatímním rozhodnutí žal. úřadu z 23. června 1934 dalším důvodem, že pokyny min. fin. jsou založeny na témže právním názoru, jaký jest projeven v prozatímním rozhodnutí. Tím nebyla však st-li obrana ve věci samé ani znemožněna, ani ztížena, jak tomu svědčí ostatně meritorní obsah stížnosti k nss-u, a nelze tedy v postupu žal. úřadu shledati vady.
V meritu věci jest na sporu toliko otázka, zda st-lův příjem, důchodové dani podrobený, na tantiémách (presenčních známkách) jest ve smyslu § 15 zák. č. 204/1932 Sb., resp. § 7 vl. nař. č. 252/1933 Sb. příjmem stálým a výdělečným.
Zákon č. 204/1932 Sb., jakož i vl. nař. č. 252/1933 Sb., vydané na základě zmocňovacího zák. č. 95/1933 Sb. o mimořádné moci nařizovací, prodloužené zák. č. 206/1933 Sb., byly vydány — jak nasvědčuje nadpis jejich — k docílení úsporných personálních opatření, jichž hodlají dosíci mimo jiné také omezením kumulace požitků s platy odpočivnými (zaopatřovacími) (§ 11 zák. a násl.); cit. zákon stanoví totiž v § 15, stejně jako vl. nař. v § 7, že výplata odpočivných (zaopatřovacích) požitků se snižuje způsobem tam naznačeným, má-li poživatel odpočivného (zaopatřovacího) platu vedle odpočivných (zaopatřovacích) platů stálý výdělečný příjem, podrobený dani důchodové. Předpokládá tedy zákon současné splnění několika předpokladů: 1. že jde o poživatele státních odpočivných (zaopatřovacích) platů, 2. že tento má vedle odpočivných (zaopatřovacích) platů ještě jiný příjem, který 3. jest podroben dani důchodové, a 4. jest výdělečný i 5. stálý.
V daném případě není o tom sporu, že st-l má kromě vojenských zaopatřovacích platů, které mu příslušejí jakožto brigádnímu generálu ve výslužbě, ještě také důchodové dani podrobený příjem z tantiém a presenčních známek jakožto správní rada akciové společnosti, že tedy jsou u něho splněny předpoklady zmíněné shora pod č. 1. až 3. Stížnost nebrojí také proti správnosti cifer, na nichž úřad zakládá vyslovené snížení odpočivných platů st-lových, ani proti výměře tohoto snížení, nýbrž potírá sám základ nař. rozhodnutí, hájíc stanovisko, že příjem z tantiém a presenčních známek nelze po právu míti za stálý výdělečný příjem, kdežto úřad stojí na stanovisku opačném. Jde tedy jen o to, zdali u st-lových příjmů z tantiém a presenčních známek jsou splněny předpoklady, uvedené shora pod č. 4. a 5.
Nss nemohl stanovisko stížnosti uznati správným.
Přihlédne-li se k shora již zmíněnému úspornému účelu zák. č. 204/1932 Sb., resp. vl. nař. č. 252/1933 Sb., sledujícímu tendenci, jak uvádí důvodová zpráva k vl. návrhu zák. č. tisku 2099/1932 posl. sněm. N. S., »aby stát uspořil na vypláceném odpočivném v takových případech, v nichž poživatel odpočivných (zaopatřovacích) požitků má vedle státních odpočivných platů ještě jiný výdělečný příjem, který jest podkladem pro vyměření daně důchodové«, jest vidno, že předpis § 15 zák. provádí tutéž myšlenku, která došla výrazu již v § 18 zák. č. 286/1924 Sb. o úsporných opatřeních ve veřejné správě; to potvrzuje i citovaná důvodová zpráva k § 15 zák., pravíc, že »zostřuje se tu dosavadní předpis o krácení odpočivných platů, střetnou-li se příjmy ze stálé výdělečné činnosti, která není podle § 14 zakázána, aby se tím usnadnila možnost konkurence osob soukromých, jinak nezabezpečených, ve výdělečných zaměstnáních se státními pensisty«. Používá-li tedy zák. č. 204/1932 Sb. v § 15, resp. vl. nař. č. 252/1933 Sb. v § 7, stejného pojmu výdělečný příjem dani podrobený«, jaký se vyskytuje již v § 18 zák. č. 286/1924 Sb., nutno jej také stejně vykládati.
Co jest rozuměti výdělečným příjmem« ve smyslu § 18 zák. č. 286/1924 Sb., vyslovil nss již v nál. Boh. A 6088/26, dospěv k závěru, že zákon má tu na zřeteli takový příjem, který plyne osobě požívající státního odpočivného požitku buď výlučně nebo hlavně z osobní činnosti, kterou lze pokládati za výdělečnou v obyčejném toho slova smyslu i ve smyslu zákonodárství daňového, tedy buď z práce, konané za úplatu v poměru služebním, nebo z činnosti v samostatném podniku nebo zaměstnání k zisku směřujícím, ve kterém vlastní práce a činnost podnikatele samého, třeba i za použití kapitálu, jest hlavním zdrojem přijmu (zisku).
Na názoru v cit. nálezu vysloveném setrvává nss i v případě daném. Na věci nic nemění, že tam běželo o výdělečný příjem s hlediska zák. č. 220/1896 ř. z. ve znění novely č. 13/1914 ř. z. o přímých osobních daních, kdežto v případě st-lově jde o výdělečný příjem, podrobený dani důchodové podle zák. č. 76/1927 Sb., protože v rozhodném směru ne- nastala tímto zákonem žádná změna. I zák. č. 76/1927 Sb. o přímých daních rozumí v § 7 důchodem dani důchodové podrobeným úhrn všech příjmů v penězích nebo v peněžité hodnotě z pozemků (§ 8), budov (§ 9) výdělečných podniků (§ 10) a zaměstnání ze služebního poměru (§ 11), z kapitálu (§ 12), jakož i všechny jinaké příjmy (§ 13), po ode- čtení přípustných srážek (§ 15). Mezi tyto jiné příjmy (příjmy z jiných pramenů), které nenáležejí k žádnému v §§ 8—12 uvedenému druhu příjmů, pokud jsou důchodové dani podrobeny, uvádí zákon v § 13 odst. 1 výslovně, kromě jiných tam příkladmo uvedených, tantiémy správních radů, a náležejí k nim z téhož důvodu i presenční známky těchto členů správní rady (srv. § 11 odst. 1 č. 3 cit. zák.). I když tedy daňový zák. č. 76/1927 Sb. nepovažuje tantiémy a presenční známky členů správní rady kterékoli společnosti (a tedy i akciové) za příjem ze samostatného výdělečného podniku nebo zaměstnání (§ 10), ani za příjem ze služebního poměru (§ 11 odst. 1 č. 3), nýbrž za příjem z jiného pramene plynoucí, nelze z toho ještě dovozovati, když přec i takový příjem dani důchodové podrobuje, že není to příjem výdělečný, protože v § 13 zahrnuje i jiné příjmy nesporně výdělečné (na př. ze spekulačních zisků). Podle obyčejného smyslu slova rozuměti pak nutno výdělečným příjmem takový, který byl docílen činností, směřující k zisku, třeba činnost nezáležela ve výkonu určitého povolání nebo zaměstnání, resp. v provozování podniku.
Posuzuje-li se činnost st-le jakožto člena správní rady akciové společnosti s těchto hledisek, nelze přehlédnouti, že akciová společnost jest společností obchodní (čl. 207 obch. zák. č. 1/1863 ř. z.), tedy společ- ností, založenou k provozování obchodů za účelem dosažení zisku.
Žal. úřad v nař. rozhodnutí uvedl, že nesdílí právní názor st-lův, že by k docílení příjmu z tantiém a presenčních známek ustupovala osobní činnost člena správní rady akciové společnosti úplně do pozadí. Tím implicite vyslovil, že považuje osobní činnost takovou za spolurozhodující pro docílení zisku a tedy i výdělečného příjmu jednotlivých členů správní rady a že tedy i příjem z tantiém a presenčních známek těchto členů, pokud jest podroben dani důchodové, je příjmem výdělečným ve smyslu shora citovaného ustanovení zák. č. 204/1932 Sb. ve znění § 7 vl. nař. č. 252/1933 Sb. Z toho plyne, že není důvodnou výtka stížnosti, že žal. úřad v tomto směru svůj výrok nijak neodůvodnil.
Proti meritu uvedeného právního názoru žal. úřadu nemá však stížnost žádného stižního bodu.
Na povaze výdělečného příjmu jakožto takového nemůže pak nic změniti skutečnost, že se tantiémy vyplácejí z ryzího výtěžku akciové společnosti a že výše jich závisí na čistém zisku a usnesení valné hromady akcionářů, stejně jako nemůže býti překážkou snížení zaopatřovacích platů zřetel na to, že jsou zatíženy — jak stížnost tvrdí — ještě jinými daněmi (výdělkovou, 25% tantiémovou, 12% důchodovou), ježto zákon nestanoví, že by tyto zřetele byly při snižování zaopatřovacích platů rozhodnými. Pokud se týče předpokladu stálosti příjmu výdělečného (shora ad 5), nevymezuje sice zákon vůbec, který příjem považovati dlužno za »stálý«, ale vzhledem k úsporné tendenci zák. vyplývá, že užívá pojmu toho v nejširším slova smyslu, a že tedy zahrnuje sem při nejmenším takový příjem, který třeba v různé výši a v nestejných intervalech opakuje se přece v určitých správních, resp. daňových obdobích (obchodním roce akciové společnosti), tedy u st-le v letech 1932 a dalších, pokud jsou dány stanovami společnosti vymezené předpoklady (čistý zisk, stanovení odměny, volba člena správní rady). Nelze jej tudíž považovati za příjem neurčitý, jednorázový, uplynutím správního období zanikající.
Za tohoto stavu věci nelze uznati, že by výrok žal. úřadu, ukládající snížení odpočivných platů st-lových z důvodu vedlejšího stálého výdělečného a dani důchodové podrobeného příjmu st-lova, byl v rozporu se zákonem, a jest proto stížnost, pokud tvrdí opak, bezdůvodnou.
Dovolává-li se stížnost porušení ústavních zákonů o rovnosti občanů před zákonem, ježto prý výslužné soukromých úředníků z těchto titulů nemůže býti kráceno a také není, uplatňuje tím ve skutečnosti námitku, že ustanovení § 15 zák. č. 204/1932 Sb. ve znění vl. nař. č. 252/1933 Sb., o něž jest nař. rozhodnutí opřeno, odporuje ústavní listině č. 121/1920 Sb. (§§ 106 a 108), neboť jinak než touto cestou (přes zák. č. 204/ 1932 Sb.) neústavnost nař. rozhodnutí vytýkati ani nemůže. Než námitkou takového rázu nemohl se nss vzhledem k ustanovení čl. 11 cit. úst. listiny a § 7 zák. č. 162/1920 Sb. zabývati pro svou nepříslušnost a jest proto námitka ta před nss-em nepřípustnou.

Citace:

Č. 12129.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 477-482.