č. 12158.

Pojištění nemocenské: Za pojištěnce, kteří pracovali od pondělí až do soboty včetně, avšak tímto dnem byli řádně ohlášeni, neplatí se nemocenské pojistné za neděli (§ 160 zákona č. 221/1924 Sb. ve znění zákona č. 184/1928 Sb.), předpokládajíc, že tu nejde o případ § 160 odst. 2 lit. b) druhá eventualita.
(Nález ze dne 22. listopadu 1935 č. 19236/33.)
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v N. proti zemskému úřadu v Bratislavě o pojistné za neděle.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Platebním výměrem z 3. února 1933 vyměřila okr. nemoc. pojišťovna v N. Ing. Janu K. pro dobu od 1. prosince do 31. prosince 1932 za zaměstnance v konsignaci uvedené pojistné nemocenské 463,90 Kč, pojistné invalidní a starobní 42472 Kč, úhrnem 888,62 Kč. Z tohoto plat. výměru se odvolal ing. Jan K., uváděje, že pojišťovna mu neprávem předepsala u 34 zaměstnanců, kteří byli odhlášeni dnem 17. prosince 1932 (sobota) nemocenské příspěvky i za den 18. prosince 1932 (neděli).
Okresní úřad v Nitře zamítl výměrem z 5. května 1933 odvolání a to na základě § 160 odst. 1 zák. č. 221/24 Sb. ve znění zák. č. 184/28 Sb., podle něhož se platí pojistné za jedno týdenní období, t. j. za 7 dní, a na základě § 3 odst. 2 vlád. nař. č. 27/30 Sb., kde se praví, že pojistné se předpisuje i za neděli, pracoval-li zaměstnanec až do soboty. V konkrétním případě pracovali zaměstnanci, o něž jde, u ing. Jana K. celé týdenní období až ku dni 17. prosince 1932 (sobota), kterýmžto dnem byli odhlášeni, i jest správné, předepsala-li pojišťovna pojistné i za neděli, t. j. za 18. prosinec 1932.
Zemský úřad v Bratislavě zrušil rozhodnutím z 28. června 1933, opíraje se o ustanovení § 7 odst. 3 novel. zák. č. 221/24 Sb., prvostupňové rozhodnutí a vyslovil právem, že ing. Jan K. není povinen za den 18. prosince 1932 platiti okr. nemoc, pojišťovně v N. za pojištěnce včas odhlášené pojistné příspěvky. Rozhodnutí jest odůvodněno takto: »Nesporno je, že zaměstnanci odvolatele, za které pojišťovna předepsala nemoc, příspěvky za 18. prosinec 1932, byli ku dni 17. prosince 1932 odhlášeni včas odhláškami došlými pojišťovně 21. prosince 1932 (§ 17). Pojišťovna odhlášky přijala. Nesporno je dále, že u pojištěnců v konsignaci stížnosti uvedených nastalo dne 17. prosince 1932 zastaveni smluvené práce a současně zrušení služ. smlouvy (pracovního poměru). Tak zaniklo podle § 7 odst. 3 pojištění pro 7.3 případ nemoci (sr. Boh. A 3634/24 a 6480/27). Povinnost formální odhlášky (§ 17) dodržena. Potom platební povinnost pojistného je vázána na předpoklady, které určují existenci pojistného poměru. Při včasných odhláškách (do 6 dnů po skončení pracovního poměru, § 17) možno pojistné předpisovati jen do dne skutečného vystoupení ze zaměstnání, t. j. v daném případě do 17. prosince 1932. Po skončení pracovního poměru platí se pojistné podle § 160 odst. 2 lit. a) a lit. b). Těchto odchylných předpokladů tu není.«
O stížnosti na toto rozhodnutí uvážil nss toto:
Na sporu je toliko otázka, platí—li se nemocenské pojistné podle zák. č. 221/24 Sb. ve znění zák. č. 184/28 Sb. i za neděli za zaměstnance, kteří pracovali od pondělí až do soboty včetně a tímto dnem byli řádně odhlášeni.
Kdežto žal. úřad stojí na stanovisku, že pojistné se neplatí vzhledem k tomu, že pojistný poměr řádně zanikl sobotou (§ 7) a předpokladu pro výjimečné ustanovení 2. odst. lit. a) a lit. b) § 160 poj. zák. tu není,, tvrdí naproti tomu stížnost opak, dovozujíc, že ustanovení § 160 není v tak těsné souvislosti s ustanovením § 7, jak za to má žal. úřad.
Stížnosti nebylo dáti za pravdu. Podle § 2 odst. 1 cit. zák. jest pojištěním povinen a podle tohoto zák. pojištěn, kdo vykonává práce nebo služby na základě smluveného poměru pracovního, služebního neb učňovského (volontérského, praktikantského) a nevykonává jich jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně. Pojištění pro případ nemocí vzniká pak podle § 7 odst. 1 dnem, kdy pojištěnec počal vykonávati práce neb služby povinně pojištěné, a zaniká podle § 7 odst. 3, přestal-li pojištěnec vykonávati práce neb služby povinně pojištěné; podle § 17 jest zaměstnavatel povinen přihlásiti u příslušné nemoc, pojišťovny osoby u něho zaměstnané, jež podléhají pojistné povinnosti, nejpozději šestého dne ode dne, kdy pojištěnec počal vykonávati práce neb služby povinně pojištěné, a odhlásiti je v téže lhůtě ode dne, kdy pojištěnec přestal je vykonávati.
Z těchto předpisů jde, že vznik pojištění nemocenského a jeho zánik nepojí se k pouhému faktu vykonávání či nevykonávání prací neb služeb, nýbrž že tu jest vždy spojitost se smluvním poměrem, takže pojistný poměr vyžaduje ke svému vzniku 1. uzavření smlouvy služební (učňovské), 2. zahájení prací neb služeb na základě této smlouvy, a stejně zánik pojistného poměru předpokládá zrušení služební smlouvy (pracovního poměru) a zastavení práce smluvní, musí tu tedy bytí vedle momentu právního (smluveného poměru pracovního), i moment faktický (zahájení a zastavení prací neb služeb . . .). Pouhé nevykonávání prací neb služeb povinně pojištěných za trvání pracovního poměru nemá v zápětí zánik pojištění, vyjma případ § 7 odst. 3 in fine, nastane-li pojistný případ a ztráta způsobilosti pracovní.
Vznik a zánik pojistného poměru je tu podmíněn shora uvedenými dvěma složkami, jednak pracovním, služebním neb učňovským poměrem (smlouvou služební neb učňovskou), jednak faktickým vykonáváním prací neb služeb, resp. pohotovostí k nim (sr. také nál. Boh. A 3634/24, jenž vykládá § 1 odst. 1 nem. zákona v ten rozum, že ujednáním pracovní smlouvy nevzniká ještě pojistná povinnost, nýbrž pojistný poměr vzniká teprve dnem vstupu do zaměstnání, resp. dnem, kdy zaměstnaný dává zaměstnavateli svou pracovní sílu k disposici takovým způsobem, že zaměstnavatel jí může disponovati, a dále nál. Boh. A 4308/25, v němž vysloveno, že pojistný poměr nezaniká jakýmkoli zastavením práce, nýbrž jen tehdy, když je důsledkem ukončení pracovního poměru).
Co pak se týče placení pojistného, vyslovil nss v nál. Boh. A 6480, že podle § 160 odst. 1 lit. a) a c) zák. č. 221/1924 Sb. neplatí se za trvání pojistného poměru nemocenské pojistné za dny, kdy pojištěnec nepracuje a nemá mzdy. Tento § 160 zák. č. 221/24 Sb., nadepsaný »za kterou dobu pojistné se platí«, ustanovuje v odst. 1: »Pojistné jest platiti po dobu, po kterou pojištěnec: a) vykonává práce nebo služby povinně pojištěné, b) nebyl odhlášen (§ 17), ačkoli byl přerušen poměr, zakládající pojistnou povinnost, c) má nárok na mzdu, i když nevykonává prací nebo služeb povinně pojištěných nebo ze zaměstnání vystoupil.« V cit. nálezu dovodil nss, že z ustanovení toho jest především zřejmo, že zákon zde neváže platební povinnost na předpoklady, jež určují — jak shora vyloženo — existenci pojistného poměru, totiž na střetnutí se pracovního poměru a výkonu prací neb služeb povinně pojištěných, nýbrž že vytýčil pro určení platební povinnosti předpoklady odchylné, nezávislé na trvání a existenci pracovního poměru, zakládajícího pojistnou povinnost, neboť podle lit. b) a c) cit. ustanovení platí se pojistné i po skončení pracovního poměru.
Ustanovení § 160 podle novely č. 184/1928 Sb. zní takto: 1. Pojistné jest platiti za dobu, po kterou pojištěnec vykonává práce nebo služby povinně pojištěné, a to za 7 dní za jedno týdenní pracovní období. 2. Pojistné jest platiti také za dobu, po kterou pojištěnec a) nebyl odhlášen (§ 17), ačkoli byl přerušen poměr, zakládající pojistnou povinnost; b) má nárok na mzdu, i když nevykonává prací nebo služeb povinně pojištěných nebo ze zaměstnání vystoupil.
Nss, zabývaje se v nál. Boh. A 11381/34 výkladem ustanovení § 160 zmíněné novely, dospěl k závěru, že úvahy, jež vedly k výkladu § 160 zák. č. 221/24 Sb. v nál. Bob. A 6480/27, nemohou obstáti při novém znění, jehož se paragrafu tomu dostalo novelou č. 184/1928 Sb., neboť dovětek »a to za sedím dní. za jedno týdenní pracovní období«, jenž vřazen byl za větu »pojistné jest platiti za dobu, po kterou pojištěnec vykonává práci neb služby povinně pojištěné«, nedovoluje již premisu, ze které se v nál. Boh. A 6480/27 vycházelo, že zákonodárce má na mysli , jen fakticky vykonávané práce neb služby. Paragraf 160 odst. 1 —praví se dále v cit. nál. — stanoví zcela striktně, že za jedno týdenní pracovní období jest platiti pojistné za sedm dní a rozumí týdenním pracovním obdobím období od pondělka do neděle včetně. Tímto ustanovením nabyla počáteční slova tohoto paragrafu zcela jiného smyslu než měla ve všeobecném znění zák. č. 221/24 Sb. Smysl těchto slov spojený s dovětkem jest ten, že vykonává-li pojištěnec za trvání pracovního poměru práce neb služby povinně pojištěné aspoň po jedno týdenní pracovní období, t. j. nejméně po 4 dny v týdnu, je nutno platiti nemocenské příspěvky za sedm dní. Jest tedy, jak plyne z cit. nál. Boh. A 11381, předpokladem ustanovení § 160 odst. 1 novely č. 184/1928 Sb. trvání pracovního poměru.
Jak z uspořádání ustanovení cit. paragrafu, tak z jeho obsahu vyplývá, že ustanovení 1. odst. mluvící o pojištěncích jest posuzovati pod zorným úhlem svrchu uvedených §§ 2 a 7 cit. zák. Proto, kde byl úmysl zákonodárcův jiný, musil tak výslovně stanoviti, čehož dokladem je odst. 2 cit. paragrafu. Chtěje totiž, aby se pojistné platilo, ač byl přerušen poměr, zakládající pojistnou povinnost [odst. 2 lit. a)], resp., ač pojištěnec vystoupil ze zaměstnání (odst. 2 lit. b) druhý případ), kdy tedy zrušena byla služební smlouva, výslovně tak za dalších předpokladů tam předepsaných stanovil. Stejně tak učinil — rovněž za další podmínky — v případě odst. 2 lit. b) prvý případ, kdy pojištěnec nevykonává prací neb služeb povinně pojištěných, kdy tedy zaniklo faktické vykonávání práce. Z toho vyplývá bezdůvodnost stížnosti, která tvrdí, že nesmí se vykládati ustanovení § 160 novely č. 184/28 v souvislosti s §em 7. 1 bylo rozhodnouti, jak v enunciátě vysloveno.

Citace:

č. 12158. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 562-565.