č. 12167.

Váleční poškozenci: Pro otázku lhůty k uplatnění nároku válečného invalidy na důchod podle zák. č. 142/1920 Sb. je nerozhodne, kdy byl žadatel superarbitrací propuštěn ze svazku vojenského.
(Nález ze dne 26. listopadu 1935 č. 19827/35.)
Věc: František M. v J. proti ministerstvu sociální péče o invalidní důchod.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Zem. úřad pro péči o válečné poškozence v Čechách výměrem z 5. dubna 1934 odmítl přihlášku st-lovu o důchod invalidní, ježto jeho možný nárok na důchod válečných poškozenců zanikl promlčením z těchto důvodů: Nárok na důchod uplatňuje se přihláškou, která měla býti podána nejpozději do 31. prosince 1921, vznikl-li nárok na důchod před 1. lednem 1921 (§ 28 odst. 1 zák. č. 142/20 ve spojení s §em 1 zák. z 12. srpna 1921 č. 310 Sb.), nebo do 3 let od vyhlášení zák. (§ 29). Vznikla-li událost zakládající nárok na důchod později, bylo nárok na důchod uplatniti do jednoho roku od této události (§ 28 odst. 2 zák. z 20. února 1920 č. 142 Sb.). Nárok neuplatněný v těchto lhůtách zaniká promlčením. Podle úředního zjištění byl st-l propuštěn z činné služby vojenské dne 28. října 1918. Lhůta k přihlášce končila u něho podle § 29 cit. zák. 16. března 1923. Poněvadž přihlášku podal teprve dne 13. února 1934, zanikl jeho nárok na uznání válečným poškozencem. Přihláška jeho nemůže býti posuzována ani jako dodatečná podle § 2 odst. 2 zák. ze 4. července 1923 č. 146 Sb., ježto byla podána až po 31. prosinci 1923. Událostí zakládající nárok na důchod invalidní je poranění nebo nemoc získaná či zhoršená v činné vojenské službě a nejpozdější termín, od kterého možno lhůtu k přihlášce počítati, je propuštění z činné vojenské služby. Superarbitrace provedená dne 31. ledna 1934 tohoto významu nemá a nelze proto od ní počítati lhůtu k podání přihlášky.
V odvolání namítal st-l, že ve vojenské službě za světové války utrpěl vadu, jež se stále horšila, že se však k lékařské prohlídce nehlásil, poněvadž doufal, že se jeho choroba zlepší, resp. že se hlásiti dříve nemohl, dokud nebyl uznán invalidou. Odvoláni st-lovo zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím z důvodů uvedených v napadeném výměru s tím, že vývody stížnosti nemají významu pro rozhodování ve věci (nevyvracejí skutečnosti, které jsou podkladem rozhodnutí napadeného výměru).
O stížnosti uvážil nss:
Stížnost vytýká nař. rozhodnutí nezákonnost, poněvadž porušuje ustanoveni § 28 zák. čís. 142/20 ve znění zák. č. 39/1922 a č. 133/30 Sb., ježto si žal. úřad nezákonným způsobem vyložil otázku, která událost založila pro st-le vznik nároku na přiznání invalidního důchodu. Namítá pak, že přihláška byla podána včas, ježto teprve provedenou superarbitrací a podle ní vysloveným propuštěním ze svazku vojenského dne 31. ledna 1934 byly splněny všechny podmínky, s nimiž zákon spojuje nárok na důchod invalidní, kterého se st-l nemohl domáhali v době, kdy byl příslušníkem branné moci a kdy se u něho neprojevila invalidita do té míry, kterou zákon vyžaduje.
Námitku tuto neuznal nss důvodnou.
Podle § 28 zák. o požitcích válečných poškozenců č. 142/20 Sb. sluší roční lhůtu k přihlášce počítati v případě, že nárok je dán již v době vyhlášení zák., t. j. v den 16. března 1920, ode dne vyhlášení zák. Kdy jest nárok dán sice zákon výslovně neuvádí, sluší však nepochybně míti za to, že nárok jest dán tehdy, když nastaly veškeré zákonné podmínky, potřebné pro jeho existenci. Základem nároku na invalidní rentu jest invalidita válečná, jejíž pojem sluší hledati v § 1 zák. z 8. dubna 1919 č. 199 Sb. V předpokladu pak, že tu jsou ostatní zákonné podmínky pro přiznání důchodu invalidního, jest nárok na invalidní důchod dán již v době vyhlášení zák. u mužů, jichž invalidita válečná, t. j. pozbytí neb snížení pracovní schopnosti pro poranění nebo pro nemoc získanou nebo zhoršenou vojenskou službou, byla již patrna, případně zjištěna nejdéle do té doby, neboť v takovém případě dotyčné osoby o své invaliditě věděly, pokud se týče věděti musely. Z úvah těchto se podává, že den, kdy byl st-l po provedení super-arbitrace propuštěn ze svazku vojenského, je irelevantním. Propuštění ze svazku vojenského nelze pokládati o sobě za událost nárok zakládající. Za událost takovou sluší u válečných invalidů podle toho, co bylo vyloženo, pokládati poranění nebo chorobu vzniklou, pokud se týče zhoršenou, následkem vojenské služby. Námitka stížnosti by mohla obstáti jen tehdy, kdyby positivním předpisem zákonným byla lhůta k přihlášce počítána ode dne propuštění z vojenské služby, což však nelze ze zák. vyčísti.
V daném případě bylo již v řízení správním tvrzeno, že st-l ve vojenské službě za světové války utrpěl chorobu, jež se stále horšila, že se však k lékařské prohlídce nehlásil, poněvadž doufal, že se jeho choroba zlepší, a totéž opakuje st-l i ve stížnosti k nss-u. Uznává tedy sama stížnost, žé určitá nezpůsobilost byla tu hned po návratu st-le ze služby válečné, tedy již před 16. březnem 1920. Ale pak bylo povinností st-le, aby se přihlásil ve lhůtě 1. odst. § 28 zák. č. 142/20 Sb., ježto nárok jeho byl tu již dán v době, kdy zákon ten byl vyhlášen.
Pokud se st-l dovolává pro svůj opačný názor nál. Boh. A 7194/28 a Boh. A 11201/34, nutno podotknouti, že v případech těch šlo o nárok na důchod předků a tedy o otázku jinou, a nemůže proto st-l z těchto nálezů nic dovoditi pro svůj názor. Pokud pak st-l namítá, že nař. rozhodnutí je v rozporu s výnosy min. soc. péče z 20. dubna 1927, z 15. listopadu 1924 a z 20. února 1925, nutno uvésti, že z výnosů těch, jež nejsou ani zákonem, ani platným nařízením, nýbrž jen pokynem, daným podřízeným úřadům, nemůže st-l dovozovati žádné své subj. právo. —

Citace:

č. 12167. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 592-594.