č. 12142.

Bratrské pokladny: I. Osoby, zaměstnané u nehornického podnikatele odvážením uhlí, složeného na skládce na dole, podléhají povinnému pojištění u báňských bratrských pokladen podle § 2 odst. 1 zák. č. 242/22 Sb. — II. Přihlašovací, odhlašovací a příspěvková povinnost stíhá i ohledně těchto osob podnikatele dolu.
(Nález ze dne 15. listopadu 1935 č. 16613/35.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 6767/27, 8170/29, 9430/31, 9496/31, 9539/31, 11740/35.
Věc: Mostecká společnost pro dobývání uhlí v M. (adv. Dr. Jaromír Basch z Prahy) proti ministerstvu veřejných prací (vrch. odb. rada Dr. Emilian Bednář) o pojistnou povinnost nakladačů u revírní bratrské pokladny.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Ve sporu, vzešlém mezi stěžující si společností a revírní bratrskou pokladnou v M., bylo výměrem báňského hejtmanství v Praze z 31. října 1930 podle § 65 zák. č. 242/22 Sb. uznáno právem, že dělníci stavitelské firmy Antonín P. v Ch., která podle smlouvy, uzavřené se st-lkou v roce 1926, se svými 20 nehornickými dělníky provedla naložení uhlí, složeného na skládce v uzavřeném prostoru na dvoře st-lčina dolu »Gustav« a »Petri« ve V., na vozíky, odvežení vozíků těch k elevátoru a vysypání obsahu jejich do tohoto elevátoru, byli po čas tohoto zaměstnání podrobeni pojistné povinnosti podle zák. č. 242/22 Sb., že stěžující si společnost jako vlastnice dolu jest povinna uvedené dělníky revírní bratrské pokladně v M. řádně přihlásiti a odhlásiti a zaplatiti jí příspěvky podle cit. zák.
Odvolání stěžující si společnosti, podané do tohoto výměru, bylo nař. rozhodnutím zamítnuto.
Jednaje o stížnosti do rozhodnutí toho vycházel nss z těchto úvah: Již ve svém instančním odvolání hájila st-lka právní názor, že ustanovení § 2 odst. 1 zák. č. 242/22 Sb., podle něhož je pojištěním podle tohoto zák. povinen, kdo jest zaměstnán v hornictví (§ 131 ob. hor. zák.) v Čsl. republice, není-li podroben jinému povinnému pojištění pensijnímu, dlužno vykládati tak, že každý, kdo je podroben jakémukoli povinnému pojištění pensijnímu, tedy zejména také povinnému pojištění invalidnímu podle zák. č. 221/24 Sb., je tím již pojistné povinnosti podle zák. č. 242/22 Sb. zproštěn; sledujíc tento právní názor dovozovala st-lka jednak po stránce meritorní, že dělníci, o něž v daném případě šlo, a kteří prý jako zaměstnanci stavitelské firmy nesporně podléhali všeobecné pojistné povinnosti podle zák. č. 221/24 Sb., byli již proto z hornického pojištění podle zák. č. 242/22 Sb. vyňati, jednak po stránce formální, že rozhodnutí otázky, zda uvedení dělníci podléhali pojištění hornickému, bylo závislé na předchozím rozhodnutí otázky, zda dělníci ti podléhali všeobecné pojistné povinnosti invalidní, že proto otázka tato byla pro rozhodnutí vlastní sporné otázky otázkou prejudiciální, jejíž autoritativní řešení nepřísluší úřadům báňským, nýbrž úřadům politickým, a že je proto vadou řízení, jestliže si otázku tuto rozřešil báňský úřad sám a nevyčkal autoritativního rozhodnutí jejího úřadem politickým.
Žal. úřad námitky tyto zamítl a to právem. Zcela správně poukázal zejména na to, že zák. č. 221/24 Sb. o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, čili o t. zv. pojištění sociálním, má povahu zákona všeobecného — lex generalis — platného zásadně pro všechny druhy zaměstnanců, a že vůči tomuto zákonu má zák. č. 242/22 Sb. o pojištění u bratrských pokladen povahu zákona zvláštního — lex specialis. To plyne jasně ze znění § 2 odst. 1 prv citovaného zák., v němž se pojistné povinnosti podle tohoto zák. podrobuje zásadně každý, kdo v republice Čsl. vykonává práce nebo služby na základě smluveného poměru pracovního, služebního neb učňovského, ve spojitosti s ustanoveními § 5 lit. b) a § 6 lit. a) téhož zák., v nichž ze všeobecné povinnosti pojištění podle tohoto zák. jsou vyňaty osoby, na které se vztahuje zák. č. 242/22 Sb. Z těchto předpisů se pak podává zcela jasně, že, má-li o nějakém zaměstnanci býti rozhodnuto, zda a pokud podléhá všeobecnému pojištění sociálnímu či pojištění hornickému (u báňských bratrských pokladen), je nutno nejprve rozhodnouti otázku, zda a pokud jsou dány podmínky pro pojistnou povinnost hornickou, neboť, zodpoví-li se otázka tato kladně, nemůže již otázka ev. sociálního pojištění přijití v úvahu a naopak, zodpoví-li se otázka ta záporně, pak teprve nutno zkoumati, zda jsou splněny aspoň podmínky pojištění sociálního. Ježto pak podle výslovného znění předpisů §§ 60 a 65 zák. č. 242/22 Sb. jsou k autoritativnímu rozhodování sporů o povinnosti k pojištění u bratrské pokladny povolány instance hornické — rozhodčí soud hornický, resp. báňské hejtmanství —, nemá pravdu stížnost, hájí-li názor, že pro báňský úřad je otázka, zda dotčený zaměstnanec podléhá všeobecnému pojištění invalidnímu, otázkou prejudiciální — tím méně ovšem otázkou takovou, již by si báňský úřad ani jako prejudiciální sám řešiti nesměl. Pravý opak je tu správný, neboť pro úřad politický, jenž bude rozhodovati o otázce, zda a pokud onen zaměstnanec podléhá všeobecnému pojištění invalidnímu, bude otázka, zda a pokud zaměstnanec ten nepodléhá pojištění hornickému a zda z tohoto důvodu není vyňat z pojištění invalidního, otázkou prejudiciální. Není proto vadou řízení, že báňské hejtmanství v daném případě si nevyžádalo předem rozhodnutí politického úřadu o otázce, zda zaměstnanci firmy P. nepodléhají pojistné povinnosti podle zák. č. 221/24 Sb., a je proto námitka vytýkající tuto vadu bezdůvodná.
Správně také vyložil žal. úřad znění § 2 odst. 1 zák. č. 242/22 Sb. v ten smysl, že pro otázku, zda zaměstnanec nějaký podléhá pojistné povinnosti hornické, jest rozhodnou jedině okolnost, zda je zaměstnán v hornictví, a že dodatek »není-li podroben jinému povinnému pojištění pensijnímu«, se vztahuje výhradně na úvodní slova tohoto ustanovení, kde se mluví o pojištění na všechny dávky v § 1 uvedené, čili že tento dodatek má význam jen pro rozsah pojistné povinnosti v tom směru, zda tento zaměstnanec je povinen jen pojištěním nemocenským (§ 1 bod 1), či také pojištěním provisním (§ 1 bod 2—5). To vyplývá nade vši pochybnost z ustanovení § 2 odst. 2, kde se výslovně stanoví, že i osoby, podrobené jinému pojištění pensijnímu, jsou zásadně — t. j. mimo výjimečné případy zvlášť uvedené — pojištěny pouze pro případ nemoci u bratrských pokladen. Proti tomuto jasnému znění zákona neobstojí námitka stížnosti, že by pak zaměstnanci, podrobení pensijnímu pojištění invalidnímu, podléhali pojistné povinnosti nemocenské jak u pokladny bratrské, tak i u okr. pojišťovny nemoc., neboť tu přichází právě k platnosti shora již cit. ustanovení § 5 lit. b)">§ 5 lit. b) zák. č. 221/24 Sb., jehož smysl je pro takovýto případ prostě ten, že zaměstnanec, jenž ve svém pravidelném povolání podléhá všeobecnému pojištění invalidnímu podle zák. č. 221/24 Sb., přechodně však je zaměstnán v hornictví (§ 2 odst. 1 zák. č. 242/22 Sb.), pro tuto dobu je na dávky nemocenské, uvedené v § 1 bod 1 zák. č. 242/22 Sb. pojištěn u revírní pokladny bratrské a po tuto dobu je podle § 5 lit. b) zák. č. 221/24 Sb.">§ 5 lit. b) zák. č. 221/24 Sb. vyňat z povinnosti nemocenského pojištění podle tohoto zák., kdežto v příčině dávek provisních, uvedených v § 1 body 2 a 5 zák. č. 242/22 Sb. u něho v důsledku výjimky, stanovené v § 2 odst. 1 a 2 tohoto zák., pojistná povinnost podle zák. nenastává, proto také u něho nevstupuje v platnost vynětí podle § 6 lit. a) zák. č. 221/24 Sb. a on tedy zůstává i po tuto dobu podroben pensijní povinnosti podle zák. posléze uvedeného.
Je proto stížnost i v tomto bodě bezdůvodná. Při tom dlužno poznamenati, že se nss otázkou, zda a u kterých dělníků shora uvedených nastala pojistná povinnost na všechny dávky uvedené v § 1 zák. č. 242/22 Sb., či zda u některých byly dány jen podmínky pro pojistnou povinnost nemocenskou podle bodu 1 cit. zák. ustanovení, nezabýval a zabývati nemohl, ježto nař. rozhodnutím otázka rozsahu hornické pojistné povinnosti těchto dělníků rozřešena nebyla, a stížnost také nemá žádné formulované námitky, že by proto bylo nař. rozhodnutí zůstalo neúplným a tedy podstatně vadným.
Pokud stížnost ve spojení s námitkami právě vyřízenými vytýká jako vadu řízení, že nebylo nař. rozhodnutím vysloveno vyloučení shora uvedených zaměstnanců z pojištění invalidního, resp. že nebyly spisy před vydáním rozhodnutí báňského úřadu nebo po něm postoupeny úřadu politickému, aby on vyloučení to vyslovil, plyne bezdůvodnost výtky té již z toho, co bylo shora řečeno.
Řadou dalších námitek snaží se stížnost dovoditi, že dělníci shora uvedení nepodléhali pojistné povinnosti podle § 2 zák. č. 242/22 Sb. proto, že nebyli zaměstnáni v hornictví. Přijímajíc výklad zákonného pojmu »kdo je zaměstnán v hornictví (§ 131 o. h. z.)«, jak je podán v § 1 prov. nař. č. 197/23 Sb., že totiž pojistná povinnost ve smyslu § 2 zák. č. 242/22 Sb. se nevztahuje na »zaměstnance zvláštních nehornických podniků, kteří konají na závodech hornických určitou, časově předem obmezenou práci, s báňským provozem jen nepřímo související, jako jsou stavby domů, silnic, drah, mostů, stavby vodní atd.« — kterýžto výklad položil také žal. úřad za základ svého rozhodnutí a který je ostatně také ve shodě s konstantní judikaturou nss-u (srov. zejména Boh. A 8170/29) — omezuje se stížnost na dovozování, že práce, jež v daném případě shora uvedení dělníci vykonávali, t. j. nakládání uhlí ze skládky, byla právě takovouto určitou, časově předem obmezenou a s báňským provozem jen nepřímo související prací.
Dlužno tedy zkoumati předem otázku, co dlužno rozuměti pracemi s provozem hor jen nepřímo souvisejícími, kteroužto otázku lze ovšem zodpověděti jedině tenkráte, vymezí-li se napřed obor prací, jež s provozem hor přímo souvisejí.
Stížnosti jest tu dáti za pravdu, že pro řešení této otázky nelze se přímo dovolati nál. Boh. A 6767/27, 8170/29 a 9430/31. Tam šlo vesměs o práce, směřující bezprostředně k odkrytí, ev. vyrubání vyhrazeného nerostu, kteréžto práce označil nss za práce přímo hornické (specificky hornické). Nemůže býti o tom sporu, že tyto práce specificky hornické spadají do okruhu prací souvisejících přímo s provozem hor. Leč okruh tento je širší.
Co všechno náleží k provozu hor, resp. co všechno s ním přímo souvisí, není v zákoně výslovně stanoveno. Pro zodpovědění otázky této nelze nic vytěžiti z ustanovení § 121 o. h. z., jež vymezujíc příslušenství hor, na něž nelze vésti samostatnou exekuci, uznává rudy a výrobky hutní za takovéto příslušenství jen, pokud podle povahy živn. provozu nejsou ještě ve stavu prodejném. I kdyby tohoto ustanovení, jednajícího specielně o rudách a výrobcích hutních, dalo se použiti také na uhlí, a kdyby se tedy dalo z něho dovoditi, že vytěžené uhlí, jakmile bylo uvedeno ve stav prodejný, netvoří již příslušenství horního závodu, — kteroužto otázku není třeba zde řešiti — neplynulo by z toho nic pro zodpovědění otázky, jež je předmětem dnešního sporu. Proto, že nějaké předměty právě netvoří součást, resp. příslušenství určitého závodu — ať již jde o závod hornický, živnostenský nebo jiný —, nelze přece ještě tvrditi, že práce na těchto předmětech není konána v provozu závodu toho nebo že s provozem závodu toho přímo nesouvisí.
Pro otázku, zda se nějaké práce provádějí v provozu hor či mimo rámec jeho, nepřicházejí ustanovení §§ 117—122 a tedy ani § 121 hor. zák. vůbec v úvahu, neboť ta pojednávají o rozsahu horního vlastnictví výhradně s hlediska soukromoprávního (srov. Boh. A 11740/35). Otázku tu dlužno naopak řešiti výhradně na základě předpisů §§ 1, 5, 13, 40 a 131 o. h. z., z nichž se jasně podává, že podnikatel hor je oprávněn v rámci svého horního provozu a jako součást jeho dopravovati vydobytý vyhrazený nerost na místo odbytu jeho, třebas už byl ve stavu prodejném. To plyne jasně zejména z ustanoveni § 131 lit. d) hor. zák., jenž dovoluje majiteli hor k dopravování vytěžených hornických výrobků dokonce zřizovati cesty, stezky, mosty a železnice, aniž dopravování toto omezuje na výrobky nejsoucí dosud ve stavu prodejném. Z tohoto ustanovení se však zároveň podává, že podnikatel hor dopravu vytěžených vyhrazených nerostů na místo odbytu ani nesmí prováděti jinak, než v rámci svého provozu hornického. Neuvádí-li se totiž zde jako oprávnění, jehož podnikatel hor v rámci svého horního provozu použiti smí, ale nemusí, dopravování vytěžených nerostů samo, nýbrž pouze zřizování komunikačních prostředků k dopravě té určených, je patrno, že zákonodárce zmocnění k dopravě té viděl dáno již jinde, tedy zřejmě již ve všeobecných předpisech o rozsahu provozu hor, daných v §§ 1, 5, 13 a 40 o. h. zák., čili že i tuto dopravu považoval za činnost s provozem hor přímo související.
Jestliže tedy v daném případě st-lka, majíc vytěžené uhlí složeno na skládce uvnitř uzavřeného dvora svého závodu, dala uhlí to odvážeti na vozících k elevátoru — zřejmě bylo tu používáno i vlastního jejího zařízení závodního — pak, třebas práce tyto zadala podnikateli nehornickému, šlo tu o práce s jejím provozem hor přímo související. Slušelo proto stížnost i v tomto směru zamítnouti, aniž se musil nss zabývati také ještě námitkami, vznesenými proti dalším důvodům, o něž žal. úřad názor právě obhájený dále ještě opřel, jakož i námitkami dovozujícími, že v daném případě šlo skutečně o práci určitou a časově předem obmezenou.
Zbývá tedy jen zabývati se námitkami, v nichž stížnost dovozuje, že přihláška a odhláška shora jmenovaných dělníků, jakož i zaplacení příspěvků za ně nesměly býti ukládány st-lce, poněvadž není, resp. nebyla zaměstnavatelkou těchto dělníků, že povinnost ta nedá se vůči ní dovoditi ani z ustanovení § 187 hor. zák., a že ani v tom případě, kdyby bylo přípustno předpis ten na daný případ aplikovati, nesměly st-lce býti uvedené povinnosti ukládány jako její povinnosti přímé, poněvadž by v tomto případě jen ručila podpůrně za nesplnění povinnosti té se strany firmy P.
Námitky tyto jsou vybudovány na právním názoru, že zák. č. 242/22 Sb. ukládá v §§ 74 až 78 přihlašovací, odhlašovací a příspěvkovou povinnost výhradně zaměstnavateli, t. j. osobě, k níž jest dělník pojištěním povinný v bezprostředním poměru pracovním, bez ohledu na to, je-li tato osoba podnikatelem hor či podnikatelem nehornickým, třebas byl tento podnikem horním zjednán jen k pracím přechodným a časově omezeným. Názor ten je mylný. Předem dlužno poukázati na to, že zák. v cit. §§ 74 až 78 jako adresáta povinností tam normovaných neoznačuje výhradně zaměstnavatele, nýbrž mluví tu promiscue o zaměstnavateli, podnikateli, ba i o majiteli závodu (§ 74 odst. 2), ač je zřejmo, že tu ve všech případech míní touž osobu. Třebas tedy lze připustiti, že široký výraz »zaměstnavatel« by mohl svědčiti pro výklad stížnosti, a třebas i z alternativního označení tohoto zaměstnavatele výrazem »podnikatel« nedalo by se bezpečně dedukovati, že tím má okruh zaměstnavatelů býti nějak omezen, nedá se to říci o výrazu » majitel závodu«. Výraz ten je naprosto jednoznačný a nelze pod něj zejména zařaditi takového podnikatele nehornického, který byl zjednán jen k tomu, aby v závodě horním provedl nějaké práce podřadné a časově omezené. Třebas ovšem ani výraz »majitel závodu« nelze vykládati tak úzce, že by sem spadal jedině majitel závodu horního, přece nelze v něm neviděti zřejmý odkaz na základní ustanovení §§ 2 a 3, podle nichž se předpisy tohoto zák. vztahují nuceně jen na osoby zaměstnané v hornictví, t. j. v podnicích horních, a vedle toho fakultativně na osoby zaměstnané v určitých podnicích nehornických, v § 3 přesně vymezených. Dlužno proto již ze znění zák. samého dospěti k výkladu, že se v §§ 74 až 78 ukládá povinnost přihlašovací, odhlašovací a příspěvková přímo majiteli, resp. podnikateli závodu hornického, z nehornických pak jen tomu, jehož závod spadá pod ustanovení § 3 téhož zák. (srov. Boh. A 8170/29).
Pro výklad tento mluví však i ostatní předpisy tohoto zákona. Předem je to úvaha, že zákonodárce, užívaje i na jiných místech výrazu »zaměstnavatel«, nemohl míti na mysli nikoho jiného, než majitele závodů, spadajících pod ustanovení §§ 2 a 3. Skládá-li se valná hromada revírní bratrské pokladny (§ 32) i ústřední bratrské pokladny (§ 51) z delegátů členů a ze zástupců zaměstnavatelů, jejichž funkce trvá 3 roky, a jmenují-li nebo ustanovují-li si uvedené zástupce zaměstnavatelé sami (§§ 34 a 52), je zřejmo, že jsou tu míněni jen zástupci závodů trvalých a nikoli snad zástupci nějakých náhodných a předem neurčitelných podnikatelů, kteří během budoucích 3 let budou v hornických závodech najmutí k pracím podřadným a přechodným. Obdobně má se to s orgánů sací rozhodčích soudů podle §§ 58 a 62. Nejpádněji to však vyniká z § 65, podle něhož báňské hejtmanství rozhoduje spory mezi majiteli závodů a bratrskými pokladnami nebo jejich pojištěnci. Nemůže býti sporu o tom, že pod tento pojem »majitelé závodů« nelze subsumovati osoby, které nemají závodu, na jaký se vztahují předpisy tohoto zákona (§§ 2 a 3). Ježto však není jiného předpisu, jenž by upravoval kompetenci k řešení sporů mezi zaměstnavateli, kteří závodu takového nemají, a bratrskými pokladnami nebo jejich pojištěnci, nebylo by tu orgánu, který by rozhodoval o povinnostech těchto podnikatelů vůči pokladnám a pojištěncům, plynoucích z §§ 74—78. Důsledek tento mluví tedy jasně pro to, že se posléze uvedené předpisy na zaměstnavatele tohoto druhu nevztahují.
Výklad shora uvedený nalézá však oporu i v povaze zák. č. 242/22 Sb. a v jeho historické genesi. Zákon ten je ve své podstatě novelisací původních předpisů o bratrských pokladnách, obsažených v X. hlavě ob. hor. zák. č. 146 ř. z. z r. 1854, je tedy vlastně součástí hor. zák. čili je to zákon horní (Boh. A 9496/31). Podle všeobecně uznané zásady, vyslovené ostatně již v § 1 ob. hor. zák., upravují horní zákony zásadně jen práva a závazky, spojené s provozem hor. S tím korespondují předpisy o kompetenci báňských úřadů (§ 1 zák. č. 57/28 Sb. a § 220 ob. hor. zák.), jimž náleží prováděti horní zákon a chrániti národohospodářské zájmy hornictví, jakož i vrchní dozor nad provozem hor a kterým v důsledku toho zásadně — t. j. bez výslovného předpisu odchylného — žádná pravomoc nad osobami do provozu hor nevčleněnými nepřísluší. Proto také všude tam, kde některý horní zákon užívá výrazu »zaměstnavatel«, a kde nedává jasně najevo, že mu má býti rozuměno odchylně, dlužno výrazem tím rozuměti výhradně podnikatele hor, jako na př. v §§ 202 a 203 ob. hor. zák., v § 11 zák. č. 144/1920 Sb. ve znění původním i ve znění zák. č. 182/34 Sb. a v § 14 odst. 3 zák. č. 170/24 Sb. a j.
Také původní předpisy X. hlavy ob. hor. zák. ukládaly povinnosti tam normované výhradně držiteli hor. Stejně zák. č. 127/89 ř. z., jímž byly tyto předpisy po prvé novelisovány, mluvil v §§ 29—31 výhradně o povinnostech držitelů hor vůči bratrským pokladnám, třebas již v § 11 pamatoval na fakultativní pojištění osob zaměstnaných v průmyslových závodech s provozováním hor spojených, avšak dozoru horních úřadů nepodrobených. Zák. č. 608/19 Sb. o prozatímním zvýšení zaopatřovacích platů hornických mluví arci již jen o povinnostech zaměstnavatelů, avšak z jeho § 11, podle něhož správní výbor stanoví začátkem každého roku výši příspěvků pro tento rok a zpraví každého zaměstnavatele písemným výměrem o příspěvku naň připadajícím, je patrno, že i on měl na mysli výhradně majitele podniků trvalých, tedy zřejmě jen podniků hornických, a nikoli snad také ony drobné a náhodné podnikatele jiné, které tito podnikatelé hor zjednají teprve během roku k provedení prací podřadných a které proto správní výbor předem ani znáti nemohl.
Že by byl zákonodárce, vydávaje zák. č. 242/22 Sb. na této základní linii chtěl provésti nějakou změnu a že by byl zejména pravomoci tohoto zák. chtěl podříditi také podnikatele nehornické — mimo onen velmi omezený okruh těch, kteří se podle § 3 pod jeho pravomoc dobrovolně přihlásili, — nedá se ze žádného ustanovení tohoto zák. dovoditi, a proto dlužno vycházeti z toho, že i tento zák., s výjimkou právě naznačenou, zůstal na této základní linii dosavadního zákonodárství horního a že tedy zejména nechtěl podnikatelům nehornickým žádné povinnosti ukládá ti.
Proti tomuto názoru nelze s úspěchem namítati, že je nemožno, aby podnikatel hor, jenž není zároveň přímým zaměstnavatelem dělníků, o jichž pojištění jde, tyto dělníky k pokladně přihlašoval a odhlašoval, za ně odváděl příspěvky a část příspěvků na ně připadající jim srážel ze mzdy. Práce s provozem hor přímo související čili t. zv. práce specificky hornické smí podle §§ 1, 5, 13 a 40 ob. hor. zák. prováděti jen ten, kdo si k tomu vymohl potřebné horní oprávnění. Vlastně by tedy měl všechny tyto práce prováděti výhradně horní podnikatel sám, resp. ve vlastní režii. Dovoluje-li se mu, aby některé z prací těch si dal provésti samostatným podnikatelem nehornickým, nedostává se tím tomuto podpodnikateli k uvedeným práčem oprávnění z hor. zák., nýbrž jde tu i pak o práce prováděné podnikatelem horním. Onen nehornický podpodnikatel se tu do konkrétního provozování hor včleňuje — ovšem jen z příkazu majitele bor a na základě soukromoprávní úmluvy s ním uzavřené —, stává se sám složkou pracovního aparátu podniku horního, a majitel hor, chce-li vyhověti kogentním předpisům zákonů horních, tedy zejména i zák. č. 242/22 Sb., nesmí mu ony specificky hornické práce zadati jinak, než že svůj poměr k němu upraví smluvně tak, aby mohl povinnosti jemu samému horními zákony uložené také sám kdykoli splniti (srov. Boh. A 9539/31).
Tím tedy je vyvrácen právní názor, na němž námitky posléze uvedené jsou vybudovány, a poněvadž bylo dokázáno, že zákon sám přihlašovací, odhlašovaci a příspěvkovou povinnost ukládá přímo majiteli, resp. podnikateli závodu, odpadá potřeba zabývati se také námitkou, zda bylo přípustno uložení povinnosti té odůvodniti ještě ustanovením § 187 ob. hor. zák.
Slušelo proto stížnost zamítnouti pro bezdůvodnost.

Citace:

č. 12142. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 519-526.