Č. 12128.

Zaměstnanci veřejní. — Vojenské věci: I. »Státními zaměstnanci« ve smyslu § 22 zák. č. 286/24 Sb. nelze rozuměti také bývalé vojenské osoby z povolání, které v době smrti své konaly jen všeobecnou povinnost brannou. — II. Zaopatřovací požitky přiznané vojenskou správou vdově po bývalé, ve válce padlé vojenské osobě z povolání, která však v době smrti své již vojenskou osobou z povolání nebyla, nelze považovati za státní zaopatřovací požitky ve smyslu § 20 zák. č. 286/24 Sb. a nelze proto při kumulaci vojenských a civilních (obcí vyplácených) zaopatřovacích požitků použiti přímo §u 17 cit. zák.
(Nález ze dne 11. listopadu 1935 č. 4968/33.)
Věc: Josefa B. v O. proti zemskému úřadu v Brně o vdovskou pensi.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Manžel st-lčin, Alfred B., byl jako aktivní důstojník býv. rak.-uh. armády přeložen dnem 10. listopadu 1908 do zálohy a dekretem městského úřadu v O. ze dne 30. října 1908 ustanoven k žádosti své na základě usnesení městské rady v O. ze dne 7. října 1908 provisorním policejním inspektorem s požitky X. hodn. tř. stát. úředníků, kterýžto služební poměr změněn dekretem městského úřadu v O. ze dne 16. ledna 1911 na základě usnesení městské rady ze dne 11. ledna 1911 v definitivní. Když jmenovaný za světové války dne 24. listopadu 1914 jako nadporučík v evidenci domobraneckého p. pl. č. 25 na ruském bojišti padl, byla st-lce výměrem městského úřadu v O. ze dne 11. února 1915 na základě usnesení městské rady vyměřena od 1. února 1915 vdovská pense podle X. hodn. tř., která k další žádosti její byla jí zvýšena tím způsobem, že byly jí přiznány od 1. ledna 1921 zaopatřovací požitky jako po městském úředníku IX. hodn. tř. podle ustanovení pensijních předpisů pro městské úředníky a jich vdovy z 31. března 1904. Požitky ty byly pak upraveny podle zák. č. 287/1924 Sb. a zák. č. 80/1928 Sb. Dekretem ze dne 30. října 1931 oznámil městský úřad v O. st-lce, že na základě usnesení městského zastupitelstva v O. z 23. října 1931 zastavují se jí podle § 17 zák. č. 41/1887 ř. z. a §§ 43, 55 a 95 zák. č. 76/1922 Sb. dnem 31. října 1931 vdovské zaopatřovací požitky, které jí dosud městskou obcí v O. byly vypláceny. Odvolání st-lky do tohoto výměru zemský úřad v Brně nař. rozhodnutím ze dne 24. září 1932 zamítl jako neodůvodněné. — — — — Rozhoduje o stížnosti řídil se nss těmito úvahami:
V řízení správním (odvolání) domáhala se st-lka, aby civilní vdovské zaopatřovací požitky, které jí příslušejí po jejím manželu jako definitivním úředníku městském (policejním inspektoru) v O. a které vzhledem k přiznaným jí zároveň vojenským zaopatřovacím platům byly výměrem městského úřadu v O. ze dne 30. října 1931 od 1. listopadu 1931 vůbec zastaveny, jí byly ponechány a dále vypláceny v míře snížené podle § 17 zák. č. 286/1924 Sb. na polovinu, jak tomu bylo na základě vý- měru městského úřadu v O. ze dne 18. ledna 1929 od 1. února 1929 až dosud, a to vedle vojenských vdovských zaopatřovacích platů, přiznaných jí podle zák. č. 288/1924 Sb. výnosem min. nár. obrany z r. 1925 jako vdově po setníku v záloze.
Žal. úřad nevyhověv žádosti st-lčině opřel zamítavý svůj výrok toliko o důvod, že manžel st-lčin nebyl v době své smrti vojenskou osobou z povolání ve smyslu § 22 zák. č. 286/1924 Sb. a že proto ve příčině kumulace zaopatřovacích požitků st-lčiných nelze použíti § 17 zák. č. 286/1924 Sb., nýbrž § 43 zák. č. 76/1922 Sb., resp. zák. č. 41/1887 ř. z.
Stížnost nepopírá, že manžel st-lčin nebyl v době své smrti vojenskou osobou z povolání (aktivním důstojníkem), ale má za to, že znění § 22 odst. 1 zák. č. 286/1924 Sb. nevylučuje, aby pod pojem vojenské osoby z povolání ve smyslu tohoto zák. byly — pokud jde o kumulaci zaopatřovacích požitků ve smyslu § 17 cit. zák. — zahrnuty i bývalé vojenské osoby z povolání, jakou byl nesporně i manžel st-lčin, a dovozuje, že není důvodu, aby vdova po býv. důstojníku z povolání, který padl před nepřítelem, byla hůře posuzována než vdova po důstojníku, který padl ještě za trvání svého aktivního služebního poměru (t. j. jako důstojníka z povolání) a že nutno též uvážiti, že gážista, který byl povolán k válečným službám vojenským, vykonává opět své vojenské povolání, zvláště, jde-li o válku, která jako válka světová, trvala déle 4 let. Protože pak předpisem § 30 zák. č. 286/1924 Sb. byly zrušeny všechny pensijní předpisy tomuto zákonu odporující, nelze prý se dovolávati předpisů zák. č. 41/1887 ř. z. a č. 76/1922 Sb., kteréžto stanovisko zaujalo prý i mno ve svém výnosu týkajícím se kapitána s titulem a charakterem v. v. Jana B. ze dne 17. června 1931.
Jest tedy na sporu otázka, zda předpis § 22 zák. č. 286/1924 Sb. se vztahuje i na bývalé důstojníky z povolání, jak míní stížnost, a lze-li proto při kumulaci vojenských a civilních vdovských zaopatřovacích požitků st-lky použiti přímo § 17 zák. č. 286/1924 Sb. čili nic.
Nss nemohl dáti stížnosti za pravdu. Zák. č. 286/1924 Sb. o úsporných opatřeních ve správě státní jedná v části II. o úsporných opatřeních v oboru zaměstnanectva a obsahuje v dílu I. této části, nadepsaném »Státní zaměstnanci«, jednak ustanovení o kumulaci požitků (§§ 17 až 21), jednak všeobecná ustanovení (§§ 22—26), v dílu II. pak ustanovení (§§ 27—29) o nestátních veřejných zaměstnancích. Podle § 28 odst. 1 byly veřejnoprávní korporace tam uvedené, zejména i obce zmocněny, aby provedly úsporná opatření ohledně svých zaměstnanců podle obdoby tohoto zák. a tudíž i — za podmínek uvedených v § 29 — sní- žení zaopatřovacích požitků svých zaměstnanců, resp. jich vdov z důvodu kumulace požitků těch s požitky jinými podle §§ 17 až 21 tohoto zák., pokud nejde též o výplatu státních odpočivných nebo zaopatřovacích požitků (§ 20 odst. 1), jinak učiní potřebné opatření příslušný orgán státní správy. Podle předpisu § 17, má-li nebo nabude-li někdo několik nároků na státní odpočivné nebo zaopatřovací požitky nebo na obojí tyto požitky, vyplácí se neztenčeně požitek nejvyšší a výplata ostatních požitků se snižuje na polovinu. Podle odst. 2 cit. paragrafu krátí se odpočivný nebo zaopatřovací požitek státní, když někdo vedle nároku na státní odpočivný nebo zaopatřovací požitek má nebo nabude ještě nárok na nestátní veřejný odpočivný nebo zaopatřovací požitek.
Co jest rozuměti státním odpočivným nebo zaopatřovacím požitkem v §§ 17 a 18 cit. zák., vykládá § 20 odst. 1 téhož zák., jenž stanoví, že se tím rozumí »odpočivné (zaopatřovací) požitky státního zaměstnance (§ 22), případně zaopatřovací požitky vdovy (oprávněné družky) po něm, jakož i odpočivné a zaopatřovací požitky jiných zaměstnanců a vdov po nich, vyplácené z prostředků státních nebo z prostředků ústavů, podniků a fondů státních a státem spravovaných nebo jejich zaopatřovacích ústavů.« V § 22 odst. 1, na který se v § 20 odkazuje, pak se stanoví, že ustanovení dílu prvního — pokud se jinak nestanoví — se vztahují na všechny státní zaměstnance, t. j. na »všechny zaměstnance státu, ústavů, podniků a fondů státních a státem spravovaných, čítajíc v to i dělníky, jakož i příslušníky četnictva a vojenské osoby z povolání.«
Jest tedy předpis § 22 zákona č. 286/1924 Sb. pouze pravidlem, vykládajícím smysl §§ 17 a 18 téhož zákona, a označil-li zákonodárce tímto vykládacím pravidlem za státní zaměstnance z vojenských osob toliko vojenské osoby z povolání, nelze vykládací pravidlo rozšiřovati také na bývalé vojenské osoby z povolání, které v době smrti své již vojenskými osobami z povolání nebyly, nýbrž konaly jen všeobecnou povinnost brannou.
V daném případě byl manžel st-lčin v době před nastoupením své civilní služby u města O., t. j. až do 10. listopadu 1908, sice vojenskou osobou z povolání (nadporučíkem), ale tento služební poměr skončil zmíněným dnem přeložením jeho do zálohy, čímž však nepřestala jeho všeobecná povinnost branná, stanovená zák. č. 128/1912 ř. z. (§§ 1, 6, 8 posl. odst., 9 a 56), pak zák. č. 90/1886 ř. z. (§§ 2, 4) a nař. min. č. 150/1907 ř. z. (srov. § 17, § 19 bod 94, 95 a § 21 bod 129 odst. 2). Byl-li tedy manžel st-lčin jako bývalý důstojník v záloze povolán za války k činné službě v domobraně, nevykonával službu tuto jakožto své vojenské povolání někdejší, t. j. nebyl ve služebním poměru vojenské osoby z povolání, nýbrž plnil jen svou všeobecnou povinnost brannou ve smyslu citovaných předpisů. Padl-li za konáni této povinnosti, nebyl důvodem a základem pro vyměření vojenských zaopatřovacích požitků st-lce jakožto vdově po něm jeho bývalý služební poměr důstojníka z povolání (srov. § 3 písm. a) zák. č. 41/1887 ř. z.), ale skutečnost, že padl v činné službě jako domobranecký důstojník při výkonu branné povin- nosti. Jest proto stížnost na omylu, tvrdí-li, že manžel st-lčin vykonával v době smrti vojenskou službu jako své vojenské povolání.
Nebyl-li však manžel st-lčin v době své smrti vojenskou osobou z povolání, nelze zaopatřovací požitky, přiznané st-lce vojenskou správou, považovati za státní zaopatřovací požitky ve smyslu § 20 zákona č. 286/1924 Sb. a nevztahuje se proto na ně předpis § 17 cit. zák. Že by s hlediska analogie, stanovené v § 28 odst. 1 zákona č. 286/1924 Sb., bylo nepřípustno použiti vykládacího pravidla § 22 téhož zákona na případ st-lčin, stížnost nedovozuje a nss neměl tudíž příčiny touto otázkou se zabývati. — — —

Citace:

Č. 12128.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 474-477.