Č. 12123.

Obecní volby: I. * Zákaz agitace ve volební místnosti mezi voliči, vyslovený v 2. odst. § 37 řádu volení v obcích, platí nejen pro volby obecního zastupitelstva, nýbrž i pro volby obecní rady. — II. * Volební místností, v níž podle ustanovení 2. odst § 37 řádu volení v obcích není dovoleno mezi voliči agitovati, rozumí se jen místnost, v niž se koná volební akt, nikoli též místnosti přilehlé. — III. * Agitace mezi voliči mimo místnost volební v jiných prostorách téže budovy jest sice trestná podle ustanovení § 68-III-1 řádu volení v obcích, není však vadou volebního řízení, pro niž by bylo možno zrušiti volbu obecního zastupitelstva nebo obecní rady.
(Nález ze dne 8. listopadu 1935 č. 19223/35.)
Věc: František Z. (adv. Dr. Vladimír Domorázek z Prahy) proti zemskému úřadu v Praze o volbu obecní rady.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Bohuslav-Janota. Nálezy správní XVII. 85 Důvody: Dne 2. května 1932 konala se v T. volba obecní rady, pří níž byl starostou obce zvolen Václav K. Proti volbě obecní rady podali st-lé námitky, které zemský úřad v Praze po provedeném šetření nař. rozhodnutím zamítl. — — —
Z výtek stížnosti jest nejdříve přihlédnouti k námitce, týkající se způsobu skládání slibu věrnosti Čsl. republice. Stížnost tu uvádí, že volební řád nemá sice předpisu o tom, jakým způsobem má býti slib složen, že však slavnostní forma jeho skládání, jež jest dána povahou a účelem slibu samotného, musí být dodržena. To se v daném případě nestalo a proto není udržitelný názor žal. úřadu, že na zřejmě nedůstojné formě skládání slibu nezáleží.
K této námitce jest poznamenati, že žal. úřad nevyslovil, že na zřejmě nedůstojné formě skládání slibu nezáleží, jde proto tato výtka mimo obsah nař. rozhodnutí. Ve svém rozhodnutí naopak popřel žal. úřad, že způsob skládání slibu, jak jej popsaly námitky st-lů, bylo by možno pokládati za nedůstojný. Tento úsudek za stavu, jak byl v námitkách vylíčen, nemohl nss uznati nelogickým.
Ostatní námitky stížnosti týkají se všechny otázky agitace při volbě starosty. Stížnost uvádí, že v námitkách bylo uplatňováno, že za ustavující schůze bylo ve volební místnosti a v prostorách sousedních živě agitováno, a že tato agitace záležela v tom, že jednotliví členové nejen oznámili, koho hodlají voliti za starostu, nýbrž i působili na ostatní členy, aby volili za starostu Václava K., a to nejen prosbami, domluvami a hrozbami, nýbrž i sliby politických kompensací. Stížnost vytýká, že z tohoto souvislého vylíčení agitace vytrhl žal. úřad první část (prohlášení vůdců volebních stran, kterou osobu hodlají voliti za starostu), že o této části prohlásil, že námitky v ní spatřují podstatu agitace, a že posuzuje samostatně tuto část námitek vyslovil, že prohlášení ona nespadají pod zákaz § 37 vol. řádu. Tento postup shledává stížnost závadným, poněvadž ona prohlášení byla jen úvodem další agitace v námitkách vylíčené. Povinností žal. úřadu bylo provésti navržené důkazy. Šetření, jež úřad konal, bylo neúplné, neboť byly vyslechnuty převážně osoby, mající zájem na tom, aby volba zůstala v platnosti, kdežto svědkové navržení st-li nebyli vyslechnuti. Kdyby se tak bylo stalo, bylo by se zjistilo, že okolnosti st-li o agitaci tvrzené odpovídají pravdě.
Nss neshledal, že by nař. rozhodnutí trpělo vytýkanými vadami. Nař. rozhodnutí neobsahuje imputovaný mu výrok, že »podstatu tvrzené agitace spatřují st-lé v tom, že jednotliví vůdcové prohlašovali ve volební místnosti, kterou osobu ta která skupina kandiduje na úřad obecního starosty.« V onom místě, jehož se tu stížnost dotýká, praví žal. úřad, že v námitce další se »v podstatě vytýká, že v místnosti volební bylo agitováno, a to tím způsobem, že jednotliví vůdcové prohlašovali ve volební místnosti, kterou osobu ta která strana kandiduje na úřad obecního starosty, že toto jednání nelze samo o sobě považovati za agitaci ve smyslu § 37 vol. řádu,« načež pokračuje nař. rozhodnuti úvahou, že pokud jde o další vývody námitek o vyjednávání volebních skupin, resp. poradách o volbě obecního starosty a jeho náměstka, vzal žal. úřad za prokázáno, že jednání to dělo se v době, kdy schůze byla přerušena a mimo volební místnost, kde vol. řád agitaci nezakazuje, a že námitky co do agitace dvou voličů (M. a Z.) samy neuvádějí, že by tato byla bývala prováděna ve volební místnosti. To bylo, jak plyne z dalšího obsahu rozhodnutí, žal. úřadu důvodem, že neshledal vadu volebního řízení.
Z tohoto obsahu nař. rozhodnutí jde, že slovem »v podstatě« žal. úřad jen naznačuje, co podle jeho pojetí tvoří stručně závažný obsah námitek, s nímž se úřadu jest vypořádati, nikoli však, že by podstatu námitek st-lů, týkajících se agitace, spatřoval jen ve výtce poukazující na prohlášení vůdců o osobách, které za starostu kandidují. To je patrno zcela jasně z toho, že nař. rozhodnutí v oněch vývodech, kde se zabývá dalšími námitkami (jednání členů zastupitelstva o volbě v době přerušení schůze a i mimo volební místnost, jakož i působení M. a Z. na volbu), námitky ty opětovně označuje jako takové, které se týkají agitace.
Žal. úřad vypořádal se tedy ve svém rozhodnutí s veškerými momenty, v nichž námitky st-lů viděly nedovolenou agitaci, při čemž ovšem dospěl k úsudku, že pouhé prohlášení vůdců volebních skupin, koho ta která skupina hodlá voliti, vůbec nemá povahu agitace. Proti tomu stížnost nemá konkretisované námitky. Ona jen uvádí, že účelem zákazu § 37 vol. ř. jest zabezpečili, aby každý mohl voliti tak, jak mu káže jeho svědomí a přesvědčení, pročež musí býti za agitaci považováno každé jednání, jímž lze na přesvědčení jednotlivce působiti a jímž lze docíliti změnu tohoto přesvědčení. Prosby, přemluvy, nabídky politických kompensací jsou velmi způsobilými prostředky k ovlivňování vůle voličů. Tím stížnost míří na ono jednání, které následovalo po prohlášeních vůdců stran a projevovalo se, jak se stížnost vyjadřuje, v prosbách, přemluvách a nabídkách politických kompensací. Stížnosti ovšem nutno přisvědčiti, že toto jednání za agitaci považováno býti musí. To ani žal. úřad nepopřel, naopak obsahem nař. rozhodnutí uznal, třeba neshledal důvodu, aby pro tuto agitaci provedené volby zrušil, a dovozuje-li tedy stížnost, že ono jednání agitací jest, míjí se svého cíle.
Mohlo by proto jíti jen o to, zda právem žal. úřad neuznal onu agitaci za vadu volebního řízení, dovolující mu podle volebního řádu provedené volby zrušili. Žal. úřad neuznal onu agitaci za takovou vadu jednak proto, že vzal za prokázáno, že zmíněné vyjednávání dělo se v době, kdy byla schůze za účelem porad přerušena, při čemž jest pak bez významu, děly-li se porady ty ve volební místnosti či mimo ni, jednak i proto, že všichni účastníci řízení kromě st-le prohlásili, že dohadování přímo ve volební místnosti nepozorovali, připustivše jen, že se tak dělo na chodbě a schodišti, což jest ovšem bez významu, ježto vol. řád agitaci mimo volební místnost nezakazuje.
Z tohoto posléze uvedeného poukazu jde, že žal. úřad stojí na stanovisku, že agitace mohla by býti vadou volebního řízení, pro niž by mohly býti volby zrušeny, jen tenkráte, kdyby bylo agitováno v míst-
85* nosti, kde se konal volební akt, kdežto agitace mimo tuto místnost v jiných prostorách téhož domu vadou volebního řízení jako důvod pro zrušení volby uznána býti nemůže. Po stránce skutkové nevzal pak žal. úřad — pomine-li se prozatím prvý z důvodů nahoře naznačených — za prokázáno, že k agitaci, jak ji líčily námitky st-lů, došlo v místnosti, kde se volební akt konal.
Přikládaje váhu okolnosti, na kterém místě k agitaci došlo, mohl míti žal. úřad na mysli jen ustanovení § 37 odst. 2 řádu volení v obcích, kde jest stanoveno, že agitovati ve volební místnosti mezi voliči není dovoleno, k čemuž se dodává, že rovněž není dovoleno žádné volební skupině zříditi agitační kancelář v témže domě, ve kterém je místnost volební. Ustanovení toto míří ovšem přímo jen na volby obecního zastupitelstva, nejsouc bezprostředním předpisem pro volby obecní rady, leč uváží-li se, že tendencí jeho jest zabrániti, aby před rozhodným okamžikem provedení volby nebyl volič vydáván možnosti jakéhokoli ovlivňování, a že taková ochrana absolutní svobody rozhodování jest na místě i při volbách obecní rady, možno dospěti k závěru, že zákazy 2. odst. § 37 dopadají i na řízení při volbách obecní rady a že mohl proto žal. úřad o ustanovení to opříti své úvahy i v dnešním sporu.
Z uvedeného ustanovení jde pak, že agitaci — pokud právě jde jen o agitaci, jež neporušuje zásady svobody nebo čistoty volby, což však dnes není na sporu — neuznává volební řád samu o sobě za vadu volebního řízení, jež by mohla býti uplatňována jako důvod pro zrušení volby, nýbrž uznává ji v § 37 za vadu volebního řízení jen tenkráte, byla-li mezi voliči prováděna na určitém místě, a to — jak se zde praví — ve volební místnosti.
Zabývajíc se otázkou, co sluší rozuměti volební místností podle právě cit. § 37 řádu volení v obcích, má stížnost za to, že žal. úřad pojal příliš úzce pojem, vyjádřený slovy volební místnost, a poukazujíc k tomu, že účelem ustanovení 2. odst. § 37 jest zabezpečiti co nejvíce svobodné rozhodnutí voličovo, dovozuje, že volební místností podle cit. ustanovení jest rozuměti nejen přímo místnost, v níž se volba koná, nýbrž i místnosti přilehlé, odkud mohl býti volební akt sledován. Pro svůj názor, že pojem volební místnost jest chápati v tomto širším smyslu, dovolává se stížnost i toho, že není též dovoleno v témže domě, kde je volební místnost, zřizovati agitační kancelář, z čehož stížnost usuzuje, že zákonodárce si byl vědom, že agitaci nelze ohraničiti přesnou čarou, a proto do jisté míry chránil nejen volební místnost, nýbrž i celý dům.
Názoru stížnosti, že zákaz agitace ve volební místnosti postihuje podle § 37 odst. 2 nejen místnost, v níž se provádí volební akt, nýbrž i místnosti nebo prostory přilehlé, nemohl však nss přisvědčiti. Z tohoto ustanovení jest zřejmo, že zákon tu jasně rozlišuje mezi volební místností a domem, ve kterém je místnost volební, a pro každou z těchto částí vyslovuje jiný zákaz. Volební místností jest mu zřejmě podle obecného smyslu ona místnost, kde se koná volební akt, soubor místností nebo prostor ostatních je mu pak domem, ve kterém je místnost volební. Že zákonodárce volební místností rozumí právě jen místnost, kde se koná volební akt, nikoli též místnosti přilehlé, jest ostatně jasně vyjádřeno v § 42 řádu volení v obcích, kde se vedle sebe klade volební místnost a čekárna pro voliče určená, a podle něhož tedy ani čekárnu pro voliče určenou nelze pokládati za místnost volební.
Jest ovšem pravda, že zákonodárce chtěl před agitací chrániti nejen přímo místnost, v níž se koná volební akt, nýbrž i ostatní prostory domu, v němž jest místnost volební, leč tuto myšlenku neprovedl v § 37, nýbrž teprve v ustanovení § 68, III, č. 1, kde za trestem stihatelný přestupek jest prohlášeno, když kdo agituje v budově, v níž jest místnost volební anebo v budově té zřídí volební kancelář. Zde tedy zákonodárce jasně vyjádřil, že zakazuje agitaci též v jiných prostorách, než přímo v místnosti, kde se koná volební akt, leč stíhá ji jen sankcí trestnosti toho, kdo v budově, o kterou jde, agituje, a jest pak na snadě myšlenka, že kdyby v témže rozsahu chtěl agitaci uznávati i za vadu volebního řízení jako možný důvod pro zrušení volby, nebyl by se v § 37 omezil na zákaz agitace ve volební místnosti, nýbrž vyslovil by zákaz ten — jako to učinil v § 37 řádu volení do poslanecké sněmovny — v onom rozsahu, v jakém je vyjádřen v § 68, III, č. 1. Neučinil-li tak, ač tak učiniti mohl, jest zřejmo, že při volbách obecních agitaci mimo místnost, kde se koná volební akt, za vadu volebního řízení jako důvod pro zrušení volby neuznává, třebas si ji jinak nepřeje a proto ji také podle § 68, III, č. 1 trestně stíhá.
Nepochybil proto žal. úřad, jestliže při úvaze, má-li pro tvrzenou agitaci volbu zrušiti, přihlédl k tomu, zda agitace se děla v místnosti, kde se konal volební akt, a jestliže onu agitaci neuznal za vadu volebního řízení v případě, že došlo k ní mimo onu místnost.
Zbývalo by pak zkoumati, zda žal. úřad mohl dospěti k závěru, že k agitaci té došlo mimo místnost, kde se konal volební akt. Také to stížnost popírá, namítajíc, že tento úsudek žal. úřadu jest důsledkem kusosti řízení a nesprávného ocenění důkazů, kteréž vady vytkla stížnost již v dřívějším svém obsahu.
Ani tuto námitku neuznal nss důvodnou. Jest pravda, že se st-lé ve svých námitkách dovolali na dolíčení obsahu svých námitek celkem 34 svědků, leč učinili tak souborně, nerozlišujíce mezi jednotlivými stižními body. Z těchto svědků dal žal. úřad povolati k šetření jen část, a to předem osoby, které byly členy volební komise, a dále svědka R. a S.; mimo to též řídícího učitele K., který byl při volbě zástupcem dohlédacího úřadu. Všechny tyto osoby byly vyslechnuty; jiných žal. úřad nevyslýchal. Jest proto bezdůvodné tvrzení stížnosti, že žal. úřad nevyslechl svědků, uvedených st-li, nýbrž že vyslechl jen osoby, které mají zájem, aby volba zůstala v platnosti. Ostatně byl st-l František Z. při jednání tom přítomen a výtek proti svědkům, slyšeným na jeho vlastní návrh, nevznesl. Tito svědkové pak podle protokolu všichni prohlásili, že ve volební místnosti žádného dohadování nepozorovali, že však připouštějí, že se podobné rozhovory vedly na chodbě a na schodišti. Jiných svědků pak při tomto šetření st-l Z. nenavrhl, nepožádav ani, aby byli vyslechnuti i oni další svědkové, které jmenoval ve svých námitkách a kteří k tomuto šetření přizváni nebyli. V protokolu jest výslovně poznamenáno, že protokol se uzavírá, když přítomnými žádné další návrhy ani dotazy nebyly již učiněny.
Za tohoto stavu nelze uznati, že by řízení, na jehož základě dospěl žal. úřad k závěru, že k onomu vyjednávání došlo mimo místnost, v níž se konal volební akt, bylo podstatně vadné. Že by pak z obsahu provedených svědeckých důkazů neplynul závěr, k němuž žal. úřad dospěl, stížnost nevytýká.
Zůstává proto neotřeseno zjištění žal. úřadu, že agitace, o niž šlo, děla se mimo místnost volební, a tím i nevyvrácen druhý z důvodů, pro něž žal. úřad neuznal zmíněnou agitaci za vadu volebního řízení. Za tohoto stavu jest pak procesně nerozhodno, zda ve shodě s právním řádem jest i prvý důvod, neshledávající v oné agitaci vadu volebního řízení proto, že došlo k ní v době, kdy volební schůze byla přerušena, a netřeba se proto výtkami, jež stížnost proti němu vznáší, vůbec zabývati.
Zbývá pak jen otázka agitace voličů Hermíny M. a Františka Z. V této příčině uvedlo nař. rozhodnutí, že, pokud se námitky zmiňují také o agitaci uvedených dvou voličů, neuvádí se vůbec, zda agitaci prováděli a hanlivých výroků použili přímo ve volební místnosti nebo snad dokonce průběhem volby, takže námitku tu bylo třeba zamítnouti jako nedoloženou. Proti tomu namítá stížnost, že v námitkách bylo jasně a zřetelně uvedeno, že uvedení voličové agitovali způsobem nedovoleným a protizákonným, a že o tom bylo vedeno neméně než 35 svědků. Žal. úřad se však omezil na zběžné šetření, opírající se hlavně o výpovědi osob na volbě interesovaných, ač bylo jeho povinností doplnili skutkovou podstatu ex officio do té míry, aby mohla tvořiti spolehlivý základ pro konečný právní závěr o sporné věci. I kdyby tedy údaje námitek nebyly tak jasné, nemohl se žal. úřad přesunouti přes tuto část námitek tvrzením, že není dostatečně jasné, nýbrž bylo jeho povinností věc řádně objasniti. Ostatně jest stížnost názoru, jejž uplatňovala již dříve, že vadou volebního řízení jest i agitace mimo místnost, kde se volba konala.
Tento posléze uvedený názor stížnosti byl vyvrácen již v dřívější části tohoto nálezu, z něhož jde, že agitace může býti uznána za vadu volebního řízení jen tenkráte, došlo-li k ní v místnosti, kde se konal volební akt. Že by voliči M. a Z. prováděli agitaci v této místnosti, v námitkách st-lů tvrzeno nebylo. Ale pak mohl žal. úřad poukaz na agitaci oněch voličů právem přejiti, aniž bylo jeho povinností zjišťovati, zda k agitaci té nedošlo ve volební místnosti, neboť tu nešlo by již o zjišťování skutkové podstaty, kterou ovšem úřad koná ex officio, na základě podaných námitek, nýbrž o doplňování obsahu podaného opravného prostředku.

Citace:

Č. 12123.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 453-458.