— Č. 12.068 —
1201
ve formách řádného správního procesu. Jeví se tedy námitka, vytýkající
procesní vady zmíněnému výroku, v nař. rozhodnutí obsaženému, bez-
důvodnou.
Druhému výroku žal. úřadu vytýká stížnost nezákonnost, namítajíc,
že min. žel. rozhodlo o tom, zda vyvlastnění je nezbytně nutné, což však
prý spadá do kompetence zemi. úřadu. Námitka tato příčí se však texto-
vání nař. rozhodnutí, jímž bylo zúčastněné straně uděleno stav. povo-
lení pro projektovanou vlečku, kdežto rozhodnutí o vyvlastnění se vý-
slovně vyhrazuje zemskému úřadu.
Je sice pravda, že udělením stav. povolení dává se pevný podklad
pro řízení vyviastňovací, neboť zjištění předmětu a rozsahu vyvlast-
nění, k němuž je povolán úřad zemský, vychází od (schváleného (min.
žel.) projektu dráhy. Ale tento postup je v plné shodě s platným práv-
ním řádem, zejména s § 19 min. nař. č. 19/1879 ř. z., podle něhož pří-
sluší min. žel. stav. povolení uděliti. Stav. povolení (schváleni projektu)
je pak nezbytným podkladem pro vydání nálezu vyvlastňovacího, který
předpokládá schválený již projekt. Je proto zem. úřad podle § 17 odst. 2
vyvl. zák. povinen schválení projektu úřadem železničním vyčkati.
V další námitce vytýká stížnost, že stav. komise i žal. úřad nezabý-
val se náležitě alternativními návrhy, jež st-lé v průběhu komis, jednání
předložili, chtějíce tím zřejmě ve smyslu § 16 nař. č. 19/1879 ř. z. uiplat-
ňovati, že vyvlastnění jejich majetku není veřejným zájmem odů-
vodněno.
Žal. úřad však zevrubně odůvodnil, proč pokládá alternativní návrhy
st-lů za méně příznivé, nežli projekt předložený stavebníkem. Stížnost
ovšem namítá, že vhodnost a účelnost alternativních návrhů nebyla
zkoumána za účasti znalců, jejichž slyšení st-lé navrhli. Než žal. úřad
zamítl návrh znaleckého důkazu, vysloviv, že podle předpisů železnič-
ního práva stavebního není slyšení zvláštních znalců v řízení o stav-
bách železničních předepsáno. Proti tomu neformátuje stížnost žádných
námitek. Avšak i kdyby se ve Vývodech stížnosti dala spatřovati ná-
mitka proti právě uvedenému stanovisku žal. úřadu, musela by býti
uznána bezdůvodnou, poněvadž právní předpisy o stavbách železnič-
ních vskutku neznají důkazu znaleckého, a to patrně v úvaze, že úřady
železniční, obsazené odbornými silami, jsou samy způsobilé řešiti od-
borné otázky bez pomoci znalců.
Č. 12.068.
živnostenské právo (Slovensko): I. Rozvádění elek-
třiny k osvětlování atd. vyžaduje podle živn. zák. č. 259/1924 Sb. kon-
cese, kterou udílí úřad zemský. — II. Podle předpisů starších bylo pro-
vozování elektrárny živností svobodnou.
(Nález ze dne 9. října 1935 č. 18.636/35.)
Bohuslav-Janota, Nálezy správní XVII.
76 — Č. 12.068 —
1202
V ě c: Firma Válcový mlýn a elektrárna, Bratří K. v Ť. proti minister-
stvu obchodu o povolení k rozvádění elektrického proudu.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: V r. 1920 zřídili Josef A. a J. M. ve mlýně v Ť. elektrárnu
na základě výměru hlavnoslužnovského úřadu v Ťačově z 28. května
1920, kterým jim ve smyslu § 25 zák. čt. XV11:1884 bylo povoleno, aby
v uvedeném mlýně zbudovali elektrický závod, z něhož proud bude jed-
nak sloužiti k osvětlení města, jednak dá provozní sílu pro válcový
mlýn na mletí a lisování. Z tohoto podniku, který oba jmenovaní začali
také od r. 1920 provozovati, vystoupil v r. 1926 Jan M. a na místo jeho
vstoupili Josef D. a Zoltán K., v témže roce ještě vystoupil Josef D. a
na jeho místo nastoupil Illeš K., a v r. 1928 se konečně odstěhoval Jo-
sef A. a v r. 1930 zemřel, od kteréžto doby převzali elektrárnu bratří
Zoltán a Illeš K. sami a vedli ji jako veřejná obchodní společnost pode
jménem »Válcový mlýn a elektrárna, Bratří K.«. Veškeré tyto změny
v osobách, tvořících členy společnosti provozovavší uvedenou elek-
trárnu, byly po každé také oznámeny hlavnoslužnovskému úřadu v Ťa-
čově a ten je vždy také vzal na vědomí a nařídil vyznačení jich v živn.
rejstříku, při čemž se vždy odvolával jen na uvedený výměr z 28. května
1920, který označoval jako koncesní listinu.
Mezitím oznámili dne 15. prosince 1926 Josef A., Zoltán a Illeš K.
hlavnoslužnovskému úřadu, že hodlají se po živnostensku zabývati roz-
váděním elektrického proudu k osvětlování, převodu síly a k jinému
živn. i domácímu používání, a žádali, jelikož prý živn. koncese z r. 1920
zní pouze na elektrárnu, aby jim tato koncese byla doplněna. Při tom
jako vedoucího tohoto odvětví uvedli Illeše K., který na základě před-
ložených vysvědčení je oprávněn takovéto práce vykonávati. Žádosti
této hlavnoslužnovský úřad vyhověl výměrem z 20. ledna 1927, kterým
žadatelům — užívajícím tehdy ještě firmy A. a spol. — povolil na zá-
kladě elektrárenské koncese z r. 1920 rozváděti elektrický proud
k osvětlování, ku převodu síly a k jinému živn. a domácímu používání,
jakož i všechny mechanické práce s tím související.
V r. 1929 provedl zemi. úřad v Užhorodě na základě došlého udání
šetření o právním základě koncese stěžující si společnosti, a když zjistil
shora uvedený stav, st-lé pak přes opětovné vyzvání nebyli s to před-
ložití jiné povolení k živn. provozu elektrárny než onen výměr z 28.
května 1920, a také úředně se nedalo zjistiti, že by st-lé, resp. jejich
předchůdci byli kdy obdrželi platné živin, oprávnění k provozu elek-
trárny, vydal výměr z 25. září 1931, jímž ve smyslu ustanovení § 243
odst. 4 živn. zák. z moci úřední zrušil shora uvedený výměr hlavnosluž-
novského úřadu v Ťačově z 20. ledna 1927 pro inkompetenci úřadu,
ježto podle § 239 odst. 2 živn. zák. je k udělení koncese podle § 22
pol. 24 téhož zák. kompetentní živn. úřad II. stolice. Současně pak za-
kázal st-lůrn další provozování elektrárny po živnostensku s upozorně-
ním na následky ustanovení § 27 lit. a), § 227, resp. 250 živn. zák.
Odvolání, jež st-lé z výměru toho podali, bylo pak nař. rozhodnutím
zamítnuto. — Č. 12.068 —
1203
Jednaje o stížnosti, do rozhodnutí toho podané, vycházel nss
z těchto úvah:
Výměr zem. úřadu z 25. září 1931, jenž byl nař. rozhodnutím v cestě
instanční potvrzen, obsahoval dva výroky: jednak jím byl výměr hlav-
noslužnovského úřadu v Ťačově z 20. ledna 1927 zrušen, jednak jím
bylo stěžující si společnosti zakázáno elektrárnu dále po živnostensku
provozovati.
Námitky stížnosti, pokud směřují proti prvému z těchto výroků, jsou
zřejmě bezdůvodný. Výrok zrušeného výměru z 20. ledna 1927, třebas
není zcela jasný, má přece povahu výroku, kterým se koncese na roz-
vádění elektřiny k osvětlování, ku převodu síly a k jinému živn. i do-
mácímu používání uděluje nebo aspoň rozšiřuje, tedy výroku, k jehož
vydání podle § 239 odst. 2 případ 8 živn. zák. byl příslušný výhradně
úřad župní, resp. zemský, nikoli však úřad hlavnoslužnovský. Přísluš-
nost tohoto úřadu byl žal. úřad oprávněn v cestě dozoru z moci úřední
kdykoli zkoumati a akt nepříslušností stižený odstraniti, aniž měl za-
potřebí dovolati se za tím účelem ustanovení § 243 odst. 4 živn. zák.
Pokud tedy stížnost vytýká, že v daném- případě nebyly dány podmínky
posléze uvedeného ustanovení, není třeba se námitkou tou věcně vůbec
zabývati. Právu zem-, úřadu odstraniti formálně uvedený akt vydaný
úřadem nepříslušným nemohla však brániti ani st-li tvrzená okolnost,
že k provozování elektrárny po živnostensku byli- oprávněni již před
vydáním posléze uvedeného výměru na základě koncese udělené v roce
1920 fě A. a spol. I kdyby předpoklad, na němž st-lé tuto svoji námitku
zakládají, byl správný — o čemž bude pojednáno níže —, nemohlo to
býti zákonnou překážkou zrušovacího výroku zem. úřadu, neboť za si-
tuace st-li tvrzené by bylo sice vydání nového výměru z r. 1927 bývalo
zbytečné, avšak ani tato zbytečnost by výměru tomu neodnímala cha-
rakter aktu správního, který nadřízený úřad pro nepříslušnost úřadu zru-
šiti směl.
Avšak zmíněná vadnost výměru z r. 1927 sama o sobě ještě nedo-
stačovala k tomu, aby zem-, úřad zakazoval st-lům další provozování
elektrárny -po živnostensku. Směl tak učiniti jen tenkráte, jestliže st-lé
svoje -právo k provozování takto vymezené živnosti nemohli opirati o jiné
platné úřední povolení, resp. o jinou právně relevantní skutečnost. To
ovšem žal. úřad rovněž popřel a tento svůj předpoklad odůvodnil opět
dvojím způsobem, jednak dovodil, že výměr hlavnosl-užnovského úřadu
z 28. -května 1920, jehož se st-lé na doklad svého opačného tvrzení
dovolávají, je pouhým živnostenskopolicejním schválením- provozovny
podle § 25 zák. či. XVII: 1884, nikoli však povolením k provozu živnosti
samé, a že st-lé také nejsou s to vykázati se jiným takovýmto povo-
lením, jednak poukázal na to, že i kdyby se v r. 1920 Josefu A. a Ivanu
M. bylo dostalo živn. povolení k provozu elektrárny po živnostensku,
nem-ohlo -přejiti na stěžující si- společnost jako jejich právní nástupkyni,
poněvadž původní společnost vystoupením jednoho ze společníků za-
nikla, následkem čehož v době, kdy stěžující si společnost elektrárnu
76* — Č. 12.069 —
1204
a její provoz od svých předchůdců přejímala, byla podle § 72 odst. 2
živn. zák. povinna opatřiti si živn. oprávnění nové.
Pokud jde o prvý z těchto důvodů, má sice žal. úřad pravdu v tom,
že již za účinnosti zák. čl. XVII:1884 nestačila k provozu živnosti reální
koncese ('konsens) podle § 25 tohoto zák., nýbrž že vedle toho bylo
ještě třeba oprávnění osobního, o němž pojednávají §§ 1 až 24, tedy
u živnosti svobodné, jakou provoz elektrárny až do účinnosti živn. zák.
z r. 1924 v zemích dříve uherských byl, opovědění této živnosti podle § 4
cit. zák. Přes to však nelze se žal. úřadem souhlasit!, že tohoto opráv-
nění předchůdci dnešních st-lů nenabyli. Jest ovšem pravda, že ve vý-
měru z 28. května 1920 je výslovně obsaženo jen udělení reálního kon-
sensu (koncese) ke zřízení a provozu živn. provozovny podle § 25 zák.
dl. XVII: 1884, leč uváží-Ii se, že v době vydání výměru toho byla —
jak jíž uvedeno — živnost elektrárenská živností svobodnou a že k této
opovědí stačilo každé neformální oznámení úřadu o tom, že určitá osoba
bude na určitém místě provozovat! určitou živnost, což vše bylo podle
výměru z r. 1920 zřejmě již také obsaženo v žádosti tvořivší podklad
pro vydání výměru toho, dlužno dospěti k závěru, že tím předchůdci
st-lů splnili již také zákonný předpoklad opovědění svobodné živnosti
a že úřad opovědění to vzal také na vědomí.
Přes to nemohl nss nař. rozhodnutí zrušiti, neboť druhý, samostatný,
resp. subsidiární důvod, o nějž žal. úřad toto rozhodnutí opřel, nepoda-
řilo se st-lůrn vyvrátit!. Jak již uvedeno, prohlásili tu žal. úřad, že vy-
stoupením jednoho společníka z původní společnosti, kterou tvořili Josef
A. a Jan M., společnost ta jako právní subjekt a tedy také jako nositel
živn. oprávnění zanikla, že živn. oprávnění nelze jednáním mezi živými
na jiné subjekty převáděti, že proto také živn. oprávněni, získané pů-
vodními společníky, zánikem této společnosti uhaslo a že v důsledku
toho byla stěžující si společnost povinna opatřiti si oprávnění nové.
Proti tomuto odůvodnění lze ve stížnosti nalézti jako jedinou námitku
tvrzení, že elektrárnu provozuje stále táž firma, která dosáhla živn.
oprávnění již v r. 1920.
Nss nemusil zkoumati, zda tvrzení toto má vůbec podklad ve spisech,
neboť i kdyby tomu lak bylo, nebyla by námitka ta vůbec způsobilá nař.
rozhodnutí zvrátili. Firma jako pouhé jméno právního subjektu, provo-
zujícího živnost, není s tímto subjektem do té míry spjata, že by jeho
existenci nerozlučně sdílela, naopak, firma může zaniknouti, aniž se to
dotkne právní existence subjektu jí označovaného, stejně jako firma
může beze změny trvati i když právní subjekt živnost provozující se
změnil. Ježto tedy tato jediná námitka není s to zvrátiti názor, na němž
je tento druhý důvod nař. rozhodnutí založen, a stížnost proti tomuto
důvodu dalších námitek nemá, slušelo ji zamítnouti.
Č. 12.069.
Zaměstnanci veřejní. — Řízení před nss-eni: »Jme~
novánk ve smyslu § 3 lit. f) zák. o ss?
(Nález ze dne 10. října 1935 č. 17.188/33.)