Č. 12240.
Církevní věci: Poměr inkorporační či patronátní?
(Nález ze. dne 28. prosince 1935 č. 17521/34.)
Věc: Česká nábož. matice (adv. Dr. Jaroslav Špička, komisař česk. fin. prok.) proti zemskému úřadu v Praze (za zúč. metropol, kapitulu u sv. Víta na hradě pražském adv. Dr. Konstantin Sobička z Prahy) o poměr fary u sv. Apolináře v Praze II. k metropolitní kapitule u sv. Víta.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Výměrem z 13. února 1932 magistrát hl. m. Prahy vyslovil toto: »U příležitosti úpravy kongruy faráře u sv. Apolináře v Praze II. podle kongr. zák. rozhodla tehdy zsp v Praze výnosem z 5. února 1925 , že fara u sv. Apolináře jest inkorporována metropol, kapitule u sv. Víta, v důsledku čehož tamní farář má býti vydržován z důchodů jmenované kapituly bez nároku na doplatek kongruový z fondu nábož. matice. Ke stížnosti metropol, kapituly u sv. Víta zrušilo min. školství výnosem ze 14. července 1930 tento výnos zem. úřadu, resp. zsp-é pro vadnost řízení z toho důvodu, že ve věci rozhodoval v 1. instanci polit, úřad 2. stol. neoprávněně, neboť polit, úřad 2. stol. rozhoduje sice v 1. instanci o tom, zda a pokud doplatek kongruový někomu má býti přiznán, nikoli však o tom, kdo je povinen a jakým obnosem k úhradě požitků beneficiátových přispívati. Z toho důvodu přikázalo min. projednání a rozhodnutí předmětné záležitosti magistrátu hl. m. Prahy jako pol. úřadu 1. stol. Magistrátní senát jednaje o této věci ve schůzi 11. února 1932 rozhodl po vykonaném úředním šetření, že fara u sv. Apolináře není inkorporována metropol, kapitule u sv. Víta, nýbrž že jest pod jejím patronátem z následujících důvodů: V odpor vzaté a ministerstvem zrušené rozhodnutí zem. úřadu, resp. zsp-é opírá se jednak o to, že majestátem krále Vladislava II. z roku 1515 byl kostel sv. Apolináře s veškerým jměním předán do vlastnictví metropol, kapituly u sv. Víta, kteréžto opatření bylo restituováno dekretem císaře Ferdinanda II. z 22. května 1628 a mělo za účel umožniti výkon bohoslužeb při kostele sv. Apolináře, jednak, a to hlavně, o dvor. dekr. z 3. července 1828 čís. 15414, na který se odvolávala ve svých posudcích a návrzích také čes. fin. prokuratura, a kterým podle tvrzení zem. úřadu, resp. zsp-é bylo uznáno a rozhodnuto, že kapitulní děkanství u sv. Apolináře bylo přivtěleno k metropol, kapitule u sv. Víta. Tento dvorní dekret však magistrátu předložen nebyl z toho důvodu, že prý se nenachází ve sbírce ani u zem. úřadu, ani u fin. prokuratury. Ze starých spisů zem. úřadem magistrátu zaslaných a z obšírného elaborátu, který vyhotovil pro ministerstvo státní archiv, vyplývá toto:
»Kostel u sv. Apolináře byl a jest dosud ve vlastnictví metropol, kapituly. Při tomto kostele byla od dávných dob samostatná kapitula, starající se o tamní bohoslužbu; kapitula ta však během času následkem válečných poměrů a náboženských bouří zanikla a v pozdější době a až dosud zůstal toliko jednomu kanovníku svatovítskému historický titul děkan kapituly svatoapolinářské. Proti názoru, že byla svého času celá tato kapitula inkorporována kapitule svatovítské, vyslovuje se arcib. konsistoř ve svém podání z 22. září 1915 uvádějíc, že s hlediska práva kanonického jest nemožné, aby celá kapitula jako taková byla inkorporována kapitule jiné a jest tudíž pravděpodobnější to, že ze zaniklé kapituly zbyla jedině hodnost kapitulního děkana, která v důsledku odevzdání kostela sv. Apolináře byla inkorporována metropol, kapitule svatovítské. Tomu nasvědčuje i ta skutečnost, že obstarávání bohoslužeb ve jmenovaném kostele dálo se pak zvláštním vikářem jako zástupcem kanovníka děkana pod jeho dozorem stojícím a metropol, kapitulou jmenovaným a odvolávaným. V daném případě jest však nutno rozřešiti otázku, je-li fara u sv. Apolináře inkorporována metropol, kapitule svatovítské či je-li pod jejím patronátem, jak táž tvrdí. Tato fara byla zřízena v roce 1784 při nové úpravě farních okrsků pražských a byl jí přidělen původní nepatrný obvod kostela sv. Apolináře a obvody současně zrušených far na Karlově a u sv. Kateřiny. Tuto veřejnou faru nutno považovati za nový samostatný právní útvar, který nelze považovati za pouhého nástupce útvaru dřívějšího, nebo s ním jej ztotožňovati. Tamní faráři od počátku po dobu přítomnou byli a jsou rovni ve svém právním postavení ostatním pražským farářům a jsou na rozdíl od svých předchůdců, t. j. vikářů jako zástupců kanovníka-děkana, metropolitní kapitulou svatovítskou nikoli jmenováni a také kdykoli odvoláváni, ale jako patronem arcib. ordinariátu presentováni, a na to arcibiskupem trvale ustanovováni se všemi právy a povinnostmi podle círk. i stát. práva samostatným farářům náležejícími. Od počátku měli tamní faráři vždy vlastní jurisdikci a byla jim také z nábož. fondu přikázána roční kongrua. Jest zde tedy oproti stavu dřívějšímu od roku 1784 rozdíl mezi farářem a jeho předchůdcem vikářem v celkovém jeho právním postavení, ve způsobu jmenování a v rozsahu působnosti. Že by tato nově utvořená, samostatná fara byla bývala někdy metropol, kapitule inkorporována, není žádných důkazů a naproti tomu dlužno přikloniti se k názoru, resp. tvrzení arcib. konsistoře, obsaženému v přípisech z 22. září 1915 a z 24. září 1920, že podle starého pravidla »patronum faciunt dos, aedificatio, fundus« nabyla metropol, kapitula patron, práva k faře tím, že pro tuto novou faru postoupila kostel sv. Apolináře. Námitku, že o tomto patron, poměru nebyla zřízena příslušná erekční listina, nelze uplatňovati, neboť u většiny starých pražských far a jistě i jinde neexistují vůbec žádné erekční listiny a přece vzdor tomu nelze existenci patronátu při nich právně popírati. Nynější právě vylíčený stav fary svatoapolinářské trvá beze změny a bez námitek daleko více nežli sto let a proto nutno vzíti zřetel i k další námitce metropol, kapitulou uplatňované o vydržení, pokud se týče promlčení práv. Dlužno ještě připomenouti, že od dávných dob vystupovala metropol, kapitula vždy jako patron, aniž by se strany úřadů byly činěny proti tomu námitky, a že v roce 1895, kdy upravovány byly farní obvody u sv. Apolináře, u sv. Štěpána a na Vinohradech, domáhal se tehdejší farář apolinářský Josef L. zcela samostatně bez ingerence metropol, kapituly úpravy svého farního obvodu. Kdyby v důsledku inkorporace fary nebo neúplnosti jeho práv a nerovnocennosti s ostatními samostatnými faráři nebyl měl k vedení sporu legitimaci, byl by to jistě konstatoval a legitimaci jemu z uvedeného důvodu odepřel ss, který v roce 1898 o jeho stížnosti jednal.«
Nař. rozhodnutím z 10. srpna 1932 nevyhověl zem. úřad odvolání podanému v zastoupení čes. nábož. matice českou fin. prokuraturou v Praze a potvrdil odvoláním napadený magistrátní výměr z 13. února 1932 z těchto důvodů, v nichž bylo předem doslovně uvedeno celé znění magistrátního výměru: »Rozhodnutí magistrátu, že fara u sv. Apolináře není inkorporována metropol, kapitule u sv. Víta, nýbrž že je pod jejím patronátem, je správné a není stížnost fin. prokuratury dostatečně odůvodněna výsledkem šetření. Také návrh jmenované fin. prokuratury na změnu tohoto rozhodnutí v ten smysl, že i kostel sv. Apolináře jest inkorporován metropol, kapitule, neodpovídá povaze věci, poněvadž v tomto směru magistrát vůbec nerozhodoval, nýbrž pouze o právním postavení fary. V tomto směru je tedy stížnost bezpředmětná. Pokud se jedná o faru, vystihuje odůvodnění 1. stol. správně výsledek konaného šetření archiválního a není správné tvrzení stížnosti, že před rokem 1784 byla u kostela sv. Apolináře farní správa duchovní. Arcib. konsistoř i přípisem ze 16. října 1925 potvrdila, že fara u sv. Apolináře nebyla inkorporována metropol, kapitule, poněvadž do té doby vůbec neexistovala, kdežto v sousedství u sv. Kateřiny a na Karlově byly fary. Proto také fara u sv. Apolináře ani nemohla býti inkorporována, jak se potvrzuje ještě v přípisu arcib. konsistoře z 10. prosince 1925. Fara u sv. Apolináře vznikla teprve při regulaci far, kdy zanikly fary u sv. Kateřiny a na Karlově a utvořena byla fara nová u sv. Apolináře se zvláštním farním obvodem nově upraveným. K faře té vstoupila palk metropol, kapitula v poměr patronátní, jak se potvrzuje přípisy arcib. konsistoře z 22. září 1915 a z 24. září 1920. Tato fara byla nová a veřejná. To bylo uznáno i státními úřady, které faráři u sv. Apolináře přiznaly doplněk kongruový. Tím se podstatně změnil poměr dosavadního vikáře u sv. Apolináře k metropol, kapitule. Nebyl již jmenován vikář metropol, kapitulou, který pak byl potvrzen arcib. konsistoří, nýbrž metropol, kapitula prostě presentovala nového faráře arcib. konsistoři, která pak jej farářem jmenovala. Dvor. dekretem z 23. července 1793 byl jmenován farář u sv. Apolináře s vlastní jurisdikcí a fara zřízena dvoř. dekr. z 1. května 1784. Dalším dvoř. dekr. z 26. listopadu 1797 bylo potvrzeno, že kostel sv. Apolináře byl prohlášen za farní a veřejný. Z těchto dokladů plyne, že od té doby farář u sv. Apolináře byl samostatným farářem se všemi právy farářů pražských a nebylo již vikáře při kostele u sv. Apolináře. Stanovisko fin. prokuratury jest nesprávné, pokud tvrdí, že jest zde poměr inkorporace »minus plena«, t. j. in temporalibus a nikoliv in spirutualibus. O tom není dokladů ve spisech. Arcib. konsistoř již ve svém vyjádření z 22. září 1915 potvrdila, že podle práva kanonického jest nemožno, aby kapitula u sv. Apolináře byla inkorporována kapitule jiné, a nemohlo také se jednati o inkorporaci fary u sv. Apolináře, která tenkráte ani neexistovala. Mimo to právní poměr patronátní a presentace faráře se strany metropol, kapituly uznávány byly bez námitky již po dobu delší sta let, čímž právní poměr tento nesporně doznal svého ustálení. Nesprávně vytýká fin. prokuratura dále, že nové faře u sv. Apolináře byl metropol, kapitulou postoupen kostel u sv. Apolináře. Kostel ten byl pouze prohlášen za farní a veřejný, čímž doznal své vlastní právní osobnosti, a při něm byla zřízena fara. Proto také nebylo zapotřebí, aby o tomto tvrzeném postupu byl zřizován zvláštní právní akt, nýbrž poukazuje se v tomto směru na dvoř. dekr. shora uvedený. Odvolání fin. prok. na vyjádření metropol, kapituly z 15. srpna 1825 není odůvodněné, poněvadž již přípisem arcib. konsistoře z 16. října 1925 stanovisko toto bylo modifikováno s podotknutím, že některé nesprávnosti cit. kapitulního přípisu z 15. srpna 1825 č. 117 možno vysvětliti tím, že ten, kdo přípis koncipoval, neměl po ruce všech dokladů. Z uvedeného plyne, že nemůže býti sporu o tom, že fara u sv. Apolináře jest od roku 1784 farou veřejnou, a že nesprávné jest tvrzení fin. prok., jako by farář u sv. Apolináře neměl své samostatné beneficium. Proto otázka inkorporace tohoto beneficia metropol, kapitule u sv. Víta jest vyloučena již z toho důvodu, že jmenovaná metropol, kapitula nemohla by po delší dobu sta let presentovati faráře u sv. Apolináře arcib. konsistoři, kdyby inkorporace existovala, ježto presentace předpokládá poměr patronátní (canon 1450 a násl. codexu jur. can.), nikoli poměr inkorporační (canon 1425 codexu).«
O stížnosti uvážil nss toto:
V daném sporu byla správními úřady řešena otázka, je-li fara u sv. Apolináře v Praze II. inkorporována metropol, kapitule u sv. Víta, či stojí-li pod jejím patronátem.
Úřady správní, zejména pak úřad žal., dospěly k názoru, že fara ta je pod patronátem metropol, kapituly, a sice z toho důvodu, že tu jde o novou, do roku 1784 neexistující a teprve tohoto roku zřízenou veřejnou faru, obsazovanou farářem s vlastní jurisdikcí, k níž metropol, kapitula, která do té doby tamního vikáře jmenovala, vstoupila v poměr patronátní, jak o tom svědčí více jak 100letý výkon presentačního práva při obsazováni farního beneficia a uznání stavu toho státními úřady, poskytujícími faráři kongruu. Inkorporace beneficia je pak vyloučena tím, že presentace předpokládá poměr patronátní, nikoliv inkorporační.
Stížnost oproti tomu, odvolávajíc se na listinný materiál, uložený v archivu min. vnitra a citovaný ve vyjádření tohoto archivu z 27. července 1928, jak je ve správních spisech založeno, dovozuje, že jde tu o pouhou fikci, pokud správní úřady předpokládají založení nového farního beneficia, jehož existenci nezakládá ani nedokazuje nějaká erekční listina či nějaké jmění. Naopak z listinného materiálu shora citovaného plyne podle názoru stížnosti, že jak před rokem 1784 (t. j. před josefínskou farní reorganisací), tak i později byly jak prebenda, tak i kostel u sv. Apolináře inkorporovány kapitule u sv. Víta, která také sebe považovala za »parochus proprius« jurisdikčního obvodu při tomto kostele a vikář, jemuž po roce 1784 propůjčen byl titul faráře, neměl také a nemá dosud svého samostatného beneficia. I před rokem 1784 náležela pak již vikáři »cura animarum« a reorganisace farní, provedená r. 1784, toliko rozšířila dosavadní obvod o obvody zrušených farností na Karlově a u sv. Kateřiny. Nebylo však zřízeno nové farní beneficium, na poměru inkorporačním nebylo nic změněno a tento poměr vylučuje také již vznik poměru patronátního.
Po stránce formální vytýká pak stížnost, že žal. úřad nevyvrátil námitky, uvedené v odvolání st-lčině. Tuto výtku musel soud uznati důvodnou. Neboť již v odvolání dovozovala st-lka inkorporační poměr mezi beneficiem svatoapolinářským a metropol, kapitulou sv. Víta a jako hlavní doklad, že poměr inkorporační zde trval již před rokem 1784 a i později, uváděla dekret dvor. kanc. z 3. července 1828, který podle názoru st-lčina sankcionoval stav již »před stoletími« provedené inkorporace, a i když by neměl povahu normativní, je přec jen aktem deklaratorním. Tím zřejmě chtěla st-lka naznačiti, že otázka, o niž v daném případě běží, byla již také pravoplatně vyřešena, a to v daleko pozdější době po roce 1784.
Ze spisů pak se podává, že cit. dekret z r. 1828 měl býti svého času ukončením sporů vzniklých mezi kapitulou sv. Vítskou, arcib. konsistoří v Praze a stát. správou kultovou v otázce, která je i dnes na sporu. Byla-li by však skutečně cit. dekretem otázka i dnes na sporu jsoucí pravoplatně vyřešena — což soud nemusil ještě za dané situace zkoumali —, pak šlo tu o námitku značné relevance, již nemohl žal. úřad nechati nepovšimnutu. To pak tím spíše, když rozhodnutí prvé stolice, které nař. rozhodnutím bylo potvrzeno, se tímto dvoř. dekretem z r. 1828 nezabývalo, ježto prý »dekret ten magistrátu předložen nebyl z toho důvodu, že se nenacházi ve sbírce ani u zem. úřadu, ani u fin. prokuratury«. Další důvody svého rozhodnutí budovala pak I. stolice, jak výslovně konstatovala, na »obšírném elaborátu, který vyhotovil pro ministerstvo státní archiv«, z čehož je patrno, že měla po ruce citované již vyjádření státního archivu, z něhož obě sporné strany takto souhlasně vycházejí, a v němž je přec na str. 68 cit. dekr. dvor. kanc. z r. 1828 obsažen, a to — jak nss konstatuje podle originálu předloženého zdejšímu soudu žal. úřadem — doslovně. Přešla-li tedy 1. stolice tuto skutečnost a dekretem tím se nezabývala, pak bylo povinností žal. úřadu, aby se s námitkou odvolání, na dekret ten poukazující, resp. otázkou případné právní moci rozhodnutí tímto dekretem učiněného vypořádal, kdyžtě námitka ta nepostrádá v daném sporu relevance, ba naopak, kdyby uznána byla důvodnou, znamenala by pro otázku nyní správními úřady řešenou podstatně nový základ. Neučinil-li tak žal. úřad, pak způsobil podstatnou vadu řízení, která sama již odůvodňuje zrušení nař. rozhodnutí podle § 6 zák. o ss a brání, ježto jde o vadu v otázce základní, již tomu, aby nss bez jejího vyřešení mohl se zabývati dalším obsahem jak nař. rozhodnutí, tak i stížnosti.