Č. 12212.

Váleční poškozenci: I. Nebyl-li příjemce přeplacených požitků invalidního důchodu v dobré víře, lze požadovati vrácení neprávem vyplacených požitků bez časového omezení daného §em 31 odst. 3. zák. č. 142/20 ve znění zák. č. 133/30 Sb. — II. Ustanovení §u 31 odst. 3 zák. č. 142/20 ve znění zák. č. 133/30 Sb. požadovati vrácení částek neprávem vyplacených týká se i přeplatků vzniklých před účinností zák. č. 133/30 Sb.
(Nález ze dne 14. prosince 1935 č. 5512/34.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 5020/25, 5894/26.
Věc: Arnošt E. proti ministerstvu sociální péče o přeplatek invalidního důchodu.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost. Důvody: Výměrem z 25. srpna 1925 nepřiznal zemský úřad pro péči o vál. poškozence st-li invalidní důchod od 1. ledna 1921, protože konaným šetřením bylo zjištěno, že příjem jeho z činnosti hospodářsky samostatné činil v letech 1920 až 1923 20000 Kč, pokud se týče 20000, 25000 a 24000 Kč ročně. Zároveň bylo vysloveno, že částky vyplacené od 1. ledna 1921 do 31. prosince 1924 budou na st-li vymáhány. Stížnost do tohoto výměru zamítlo min. soc. péče výnosem z 19. května 1926. — Výměrem ze 7. června 1933 předepsal zmíněný zemský úřad st-li náhradu zbytku neprávem pobíraného důchodu v částce 2520 Kč poukázav na zák. č. 133/30 Sb. a na pravoplatný svůj výměr z 25. srpna 1925 a podotkl, že st-li nelze přiznati výhody odstavce 3 § 31 zák. č. 133/30 Sb., poněvadž neučinil zadost ohlašovací povinnosti odst. 2 § 31 zák. č. 142/20 Sb. a pobíral požitky přes to, že měl vysoký příjem z obchodu.
Ve svém odvolání k min. soc. péče st-1 výslovně uznal, že neoznámil změnu svých hmotných poměrů, omlouval se však tím, že dotyčný předpis požitkového zákona inu nebyl znám, a tvrdil, že požitky pobíral v dobré víře, poněvadž nedomohl se jich zúmyslným zatajením, neb zúmyslným předstíráním rozhodných okolností, jak to stanoví vl. nař. č. 87/1932. Mimo to tvrdil in eventum, že právo úřadu na náhradu přeběrků jest promlčeno. — Min. soc. péče nař. rozhodnutím odvolání zamítlo, podotknuvši, že okolnost, že strana neohlásila řádně příslušných změn, majících vliv na důchod, nenasvědčuje tomu, že by byla důchod přijala v dobré víře, a že proto předepsání náhrady přeplatků nebylo nezákonné.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvažoval nss takto: Podle § 31 odst. 2 zák. č. 142/20 jsou důchodcové povinni každou změnu ve svých poměrech, jež dotýká se podmínek, za nichž byl důchod přiznán, ihned zem. úřadu pro péči o vál. poškozence oznámiti, a ručí za škodu, vzniklou opomenutím této povinnosti. Toto ručení za škodu vzniklou uvedeným opomenutím zahrnuje v sobě také povinnost těch, kdo rozkaz v první větě obsažený nesplní, vrátiti to, co jim neprávem bylo vyplaceno. Tak judikuje nss ustáleně (srov. nál. Boh. A 5020/25, 5894/26). Toto právo, žádati vrácení toho, co vál. poškozenec na důchodu přijal, dáno bylo tu státu beze všeho časového obmezení.
Na zásadní povinnosti, vrátiti to, co neprávem bylo vyplaceno, nebylo ničeho změněno ani novelou č. 133/30, jež do § 31 zařadila 3. odst. tohoto znění: »Byl-li zaopatřovací požitek přiznán nebo likvidován neprávem nebo částkou vyšší, smí se od příjemce požadovati vrácení částky, kterou přijal v dobré víře, pokud se týče takto vzniklý přeplatek sraziti z požitků nejvýše za uplynulou dobu tří let od splatnosti požitků.« Tímto ustanovením bylo tedy právo státu, žádati zpět přeplatek, oproti dřívějšímu právnímu stavu z části časově omezeno, ale jen u těch vál. poškozenců, kteří přijímali vyplacený jim důchod v dobré víře. U těch lze požadovati vrácení nejvýše za uplynulou dobu tří let od splatnosti požitků. A contrario vyplývá ovšem z tohoto novelisovaného znění § 31, že nebyl-li příjemce požitků přeplacených v dobré víře, lze požadovati je bez jakéhokoliv omezení.
Pro názor stížnosti, že podle § 31 odst. 3 lze vrácení důchodu žádati jen tehdy, jestliže od rozhodnutí, jímž vrácení bylo nařízeno, neuplynuly ještě 3 roky, není v zákoně nejmenší opory, a je výtka nezákonnosti na názoru tom zbudovaná bezdůvodná.
Stížnost uvádí dále, že zákon č. 133/30 Sb. nepůsobí zpět, a že tedy nemůže ho bytí použito na přeplatky vzniklé v r. 1921 až 1924. Ze znění § 31 odst. 3 nedá však se dovoditi, že týká se jen přeplatků vzniklých po účinnosti tohoto zákona, nýbrž všeobecné znění jeho dokazuje, že týká se i přeplatků, jež vznikly před jeho účinností, a je opačný názor stížnosti mylný. Ostatně kdyby novela č. 133/30 se na případ st-lův nevztahovala, musel by přeplatky vrátiti vzhledem k tomu, co svrchu řečeno, i kdyby byl, přijímaje je, býval v dobré víře.

Citace:

č. 12212. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 708-710.