Č. 12102.
Vodní právo: Zaniká vodní oprávnění, udělené ku provozování cukrovaru, zánikem tohoto podniku?
(Nález ze dne 30. října 1935 č. 19125/35.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 8759/30.
Věc: Pečecká rafinerie cukru, akc. spol. v P. (adv. Dr. Josef Stiasny z Prahy) proti zemskému úřadu v Praze o zánik vodního práva.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím byl v cestě instanční potvrzen výměr okr. úřadu v Kutné Hoře z 12. března 1932, jímž na základě provedeného místního šetření bylo podle §§ 19 a 26 vod. zák. vysloveno, že zaniklo vodní právo udělené vodoprávním nálezem z 30. června 1876 správě rolnické společné továrny na cukr v Z. (zřízení náhonu v řečišti řeky Doubravky pro svádění vody potřebné k provozování továrny). Zánik tohoto vodního oprávnění vyslovil vodoprávní úřad 1. stolice, jehož odůvodnění bylo recipováno v nař. rozhodnutí i žal. úřadem, nehledíc k důvodům, které se týkají otázek rázu formálního, a které dnes nejsou na sporu, v podstatě z těchto důvodů:
Účelem, pro který vodní právo vodoprávním nálezem z 30. června 1876 bylo uděleno, bylo provozování továrny na cukr. Propůjčené vodní oprávnění bylo podle § 26 vod. zák. spjato se závodem továrním, vodní oprávnění, o které tu jde, spočívalo na spotřebování vody, přiváděné z řeky, k účelům provozu cukrovaru, t. j. ke specielním účelům výroby cukru, z budovy cukrovarní byly však odstraněny všechny stroje k výrobě cukru, kterýžto stav trvá již přes 20 let, a ježto podle všeobecně známých poměrů nelze počítati v dohledné době s obnovením cukrovaru, dlužno cukrovar ten považovati za zaniklý. Pro nedostatek závodního zařízení k provozu, jemuž vodní oprávnění mělo sloužiti, a které je hlavním zařízením, a tudíž pro faktickou nemožnost výkonu propůjčeného práva, byť zůstala určitá zařízení sloužící k přivádění vody (stavidlový jez v řece, náhon a závodní studna), která jsou zařízeními jen pomocnými, zaniklo tedy i vodní oprávnění samo. Kromě toho žal. úřad reagoval na námitky odvolání st-lčina v podstatě tímto způsobem:
Hrazení vody na řece a přívod vody do závodní studny je pouze zlomkem vedení vody do závodu, kdežto hlavní součásti, jako ssavná a výtlačná potrubí, pumpy a vodojemy, jsou ze závodu odstraněny a nelze do jednotlivých výrobních stanic vodu vůbec přivésti, takže se voda stokou do závodu nevede, nýbrž ve stoce pouze stojí. Užívání vody záleželo v podstatě v tom, že se vodou řepa plavila, prala, že se jí rozpouštěly určité látky, že se vyluhovaly, voda se odpařovala a vody se užívalo k výrobě páry. Zbytek látek rozpuštěných, látek rozptýlených a látky vysražené se odváděly stokovou vodou do řeky. K těmto účelům se dnes vody v závodě nepoužívá a nemůže se jí používati, ježto všechny nádoby, potrubí a stroje jsou po léta ze závodu odstraněny. Ze způsobu, jakým byla zařízení ze závodu odstraněna, lze souditi, že je to odstranění trvalé, a že by bylo nutno závod obnoviti, měl-li by býti schopen bývalé výroby. Z toho, že tu zbyly budovy, nelze odvozovati trvání vodního práva, ježto cukrovar plavil řepu (pod širým nebem), pral ji ve pračce (mohla býti prána též pod širým nebem), řezal, vyluhoval šťávu v diffusní baterii, kteréžto úkony nevyžaduji definitivních budov a mohly býti prováděny v budovách zatímních nebo v přístřešcích. V těchto výrobních stanicích se vykonávalo hlavní používání vody, z něhož resultovaly vody odpadní. Ostatní výrobní stanice, které byly umístěny v budovách nejrozsáhlejších, neměly s užíváním vody nic společného. Nelze tedy z existence budov těchto dovozovati trvání vodního práva, když účel povolení a způsob povoleného užívání vody zřejmě zanikl. Z okolnosti, že v závodě je dosud vlečka, nelze vodní právo odvozovati, ježto vlečka je pouhým dopravním prostředkem, jenž nemá stržíváním vody co činiti, a bez něhož může závod existovati. Poněvadž od té doby, co byla výroba zastavena a závod demontován, se poměry výrobní podstatně změnily, jest jisto, že závod v té podobě, jak byl povolen, a v tak velkém rozsahu výrobními (s 50. sek. 1 vody) není vůbec rekonstruovatelný. Cukrovar tedy jako soubor výrobních strojů neexistuje.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Předmětem stížnosti jest úřední výrok, jímž se vodní oprávněni st-lčino prohlašuje za zaniklé následkem toho, že toto vodní oprávnění propůjčeno bylo pro cukrovar, tento cukrovar však již neexistuje, protože z budovy cukrovaru byly odstraněny všeliké stroje k výrobě cukru.
Pro otázku zákonitosti tohoto rozhodnutí nemá významu, že ve vodoprávním řízení o úpravě řeky Doubravky byla existence vodního práva st-lčina předpokládána, neboť předmětem tohoto řízení nebyla otázka, zda vodní oprávnění st-lčino dále trvá, či zda z nějakého důvodu zaniklo.
Pro dnešní spor jest především rozhodna právní otázka, zda vodní oprávnění, propůjčené pro určitý závod, po zákonu zaniká, když tento závod přestal existovati. Nss již opětně a zejména určitě v nál. Boh. A 8759/30 vyslovil a z ustanovení vod. zák. vyvodil právní názor, že hospodářský účel, pro který vodní právo se udílí, jest koefficientem vodního oprávnění konsensem uděleného. Tento názor jest v plné shodě se zásadou § 26 vod. zák., podle něhož právo na užívání vody, jež v povolovací listině nebylo výslovně omezeno na osobu žadatelovu, přechází na toho kterého držitele té provozovny nebo nemovitosti, pro niž bylo povolení vydáno. Tuto zásadu pak provádí 2. odst. téhož paragrafu, podle něhož odloučení takových práv od původní provozovny nebo nemovitosti na jinou provozovnu nebo nemovitost smí se státi jenom se souhlasem úřadu, který povolení vůbec uděluje.
Podle těchto ustanovení zákonných propůjčuje se právo na užívání vody, nebylo-li v koncesní listině výslovně omezeno na osobu žadatelovu, pro určitou provozovnu nebo pro určitou nemovitost, tedy jen pro účele této provozovny neb nemovitosti. Z toho však plyne, že tedy existence této provozovny (závodu) nebo nemovitosti jest podmínkou existence propůjčeného práva vodního. Zanikne-li provozovna jako taková nebo — což jest jedno a totéž — pozbude-li provozovna oněch součástek, jež tvoří její podstatu, zaniká tím substrát vodního oprávnění a tím i propůjčené vodní právo.
V případě dnešním uznal zástupce st-tčin při komisionelním šetření z 25. února 1932, že veškeré stroje k výrobě cukru byly z cukrovaru odstraněny. Při řízení tom prohlásili zástupce zem. úřadu, aniž zástupci st-lky tomu odporovali, že cukrovar více než před 20 roky byl zrušen a veškerá jeho vnitřní zařízení odstraněna. Měl tedy žal. úřad v tomto výsledku místního šetření dostatečný podklad pro úsudek, že továrna na cukr jakožto taková přestala existovati. Pro posouzení otázky, zda továrna na cukr jako taková přestala existovati, jest okolnost, zda st-lka zamýšlí aneb má ještě možnost provoz cukrovaru obnovili, zcela nerozhodná (srov. Budw. 11150 A a 11383 A). Všechny opačné vývody stížnosti jsou právně mylné. Při tom jest zcela nerozhodné, jakým způsobem žal. úřad ještě blíže precisoval jednotlivé fáze upotřebení vody při provozu továrny na cukr, a měl-li pro tuto bližší determinaci oporu ve spisech, ježto již v důvodech 1. stolice, jež žal. úřad recipoval, má nař. rozhodnutí dostatečnou oporu. Nebylo by tedy možno nař. rozhodnutí zrušiti ani tehdy, kdyby další vývody, které žal. úřad k důvodům 1. stolice připojil, neměly dostatečné opory ve spisech. Rovněž jest zcela nerozhodno, že vlečka cukrovaru dosud trvá, neboť vlečka netvoří podstatu zařízení sloužících k výrobě cukru.
Záleží tedy jedině na tom, zda sporné vodní oprávnění bylo propůjčeno pro st-lčin cukrovar. K vývodům stížnosti, jež se snaží dokázati, že sporné vodní oprávnění bylo uděleno pro nemovitost a nikoliv za účelem provozu továrny na cukr, lze ovšem připustiti, že vodní oprávnění může se podle § 26 propůjčiti buď pro nějaký závod nebo pro nějakou nemovitost. Zda-li však v konkrétním případě bylo právo na užívání vody propůjčeno pro závod či pro nemovitost, musí se posouditi podle okolností konkrétního případu, zejména podle obsahu příslušného vodoprávního konsensu.
Řízení vodoprávní, které konsensu z 30. června 1876 předcházelo, provedeno bylo o žádosti správy rolnické společné továrny na cukr v Z. za povolení k vystavení náhonu v řečišti Doubravky, aby do řečené továrny byla sváděna voda k provozování továrny té potřebná, a aby zajištěno bylo užívání vody ze zmíněného náhonu. Plyne to jak z vyhlášky o vodoprávním řízení ze 3. června 1876, tak i z protokolu o komisionelním řízení z 20. června 1876. Vodoprávním konsensem z 30. června 1876 bylo pak správě rolnické společné továrny na cukr v Z. na její žádost ze 6. května 1876 a na základě vodoprávního řízení z 20. června 1876 uděleno povolení k vystavění náhonu v řečišti řeky Doubravky »k vůli svádění k provozování továrny potřebné vody do továrny samé.« Dále bylo v konsensu tom vzhledem k vyjádření technického znalce konstatováno, že v továrně se potřebuje dvou krychlových stop vody (scil. za sekundu) a že při stávající vodnosti řeky a při povolené stavbě náhonu se továrně žádaného množství vody vždy bez překážky dostane.
Z této koncesní listiny a zejména z té okolnosti, že adresátem konsensu je správa továrny na cukr, takže, mluví-li se v dalším kontextu konsensu prostě o provozu továrny, nelze tím rozuměti jinou továrnu než továrnu na cukr, je zřejmo, že vodoprávní povolení bylo uděleno pro provoz továrny, t. j. továrny na cukr v Z. Pak ovšem podle vývodů svrchu uvedených je vodní oprávnění konsensem tím propůjčené připoutáno k továrně na cukr v Z., která v době udělení vodoprávního povolení patřila společnosti rolnické společné továrny na cukr v Z. a nyní patří st-lce. Je proto tvrzení stížnosti, že vodní oprávnění konsensem z r. 1876 propůjčené znělo vůbec jen pro továrnu bez ohledu na to, zda se v ní vyrábí cukr či nikoli, v rozporu se spisy. Názoru stížnosti pak, že vodní právo je spojeno s nemovitostí, resp. jak stížnost tvrdí s aedifikátem«, t. j. s budovou, nemohl nss přisvědčiti, neboť nelze se domysliti, k jakému jinému účelu nemovitosti (to jest továrních budov) bylo by mohlo vodoprávní oprávnění býti uděleno, nebylo-li uděleno pro závod na těchto nemovitostech zřízený, a není již proto možno pochybovati o tom, že povolení k užívání vody bylo konsensem propůjčeno pro továrnu na cukr a nikoliv pro budovu, v níž továrna na cukr byla umístěna.
Ježto však závod »továrna na cukr« přestal existovati, nelze nalézti nezákonnosti v tom, že žal. úřad, potvrzuje výrok 1. stolice, prohlásil vodní oprávnění, pro tento závod) propůjčené, za zaniklé. Na tom nic nemění, že zařízení sloužící ke vzdouvání vody a zařízení přívodní dosud trvají, neboť vodoprávní povolení uděleno bylo pro závod »továrna na cukr«, kdežto zařízení vzdouvací a přívodní, konsensem vodoprávním povolená, jeví se jen jako prostředek sloužící k užívání vody pro účel továrny na cukr a nemajíce jiného účele nežli sloužiti k provozu továrny, nemají samostatného účele hospodářského. Názor tento byl judikaturou již opětně přijat, zejména v případě řešeném v nál. Budw. 1842 A, jenž jest s případem dnešním zcela obdobný.
Po těchto úvahách musil nss stížnost zamítnouti, aniž mohl přikládati nějakou váhu motivům, z nichž k vydání nař. rozhodnutí došlo, poněvadž tyto motivy nečiní rozhodnutí zákonem kryté nezákonným.