Č. 12136.

Vodní právo: Rozhodovati o rozsahu vodního oprávnění vodního díla na splavné řece z doby před zákonem o právu vodním přísluší v prvé stolici úřadu okresnímu.
(Nález ze dne 13. listopadu 1935 č. 20385/35.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 3172/24.
Věc: Státní fond podle zákona č. 50/1931 Sb. proti ministerstvu zemědělství o zjištění rozsahu vodního oprávnění mlýna.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Žádost ředitelství pro stavbu vodních cest v Praze za úřední zjištění rozsahu vodního oprávnění mlýna v Č., náležejícího firmě Frant. Ř. a spol. tamže, zem. úřad v Praze odmítl pro nepříslušnost s odůvodněním, že podle § 76 vod. zák. jsou všecky vodoprávní záležitosti, o nichž rozhodovati náleží úřadům politickým, v zásadě přikázány do působnosti politických úřadů okresních a že výjimkou z této zásady je zem. úřadu vyhrazeno toliko povolování vodních děl a veřejných přívozů v tekoucích vodách, pokud se jich používá k plavení lodi a vorů. Tato výjimka se však netýká zjištění rozsahu vodního oprávnění vodního díla.
Žal. min. nař. rozhodnutím zrušilo tento výměr, pokud v něm zem. úřad odmítl rozhodnouti o rozsahu dotčeného vodního práva, uděleného jím samým, resp. býv. místodržitelstvím v Praze, pro nezákonnost a podstatné vady řízení a uložilo zem. úřadu v Praze, aby o zmíněné žá-
88* dosti ředitelství pro stavbu vodních cest v Praze znovu rozhodl. Důvody: Nař. výměr jest potud neúplný, že z něho není patrno, že o žádosti ředitelství pro stavbu vodních cest v Praze ze 7. dubna 1930 rozhodovaly již jak zem. úřad v Praze, tak i k odvolání, podanému shora jmenovaným fondem, min. zeměd., jež rozhodnutím z 10. prosince 1931 zrušilo výměr zem. úřadu v Praze z 23. října 1931 a řízení předcházející pro podstatnou vadu řízení a nařídilo, aby za účasti zplnomocněného zástupce jmenovaného fondu byl znovu zjištěn rozsah vodního oprávnění mlýna v Č. Podáním z 15. února 1932 žádalo pak ředitelství pro stavbu vodních cest v Praze s poukazem na toto rozhodnutí min. zeměd. zem. úřad v Praze, aby vykonal zjištění dotčeného vodního práva ještě jednou, při čemž upozornilo na určité spisy okr. hejtmanství v Karlině, týkající se výšky jezu u mlýna v Č. a náplatků na něm postavených. Zem. úřad v Praze sice provedl v této věci nové místní komisionelní řízení dne 1. dubna 1932, jehož se zúčastnili jak zástupci vodocestného fondu, tak i spolumajitelé mlýna v Č., avšak na místo, aby vydal na základě výsledků tohoto řízení po případném jeho doplnění výměr ve věci, odmítl nař. výměrem v této věci rozhodnouti pro nepříslušnost. Jak jest ze správních spisů patrno, přicházejí při zjišťování rozsahu vodního oprávnění mlýna v Č. v úvahu jednak vodní právo (vodní kolo), pocházející ještě z doby před platností čes. vod. zák., a jednak vodní práva, udělená již po r. 1870 místodržitelstvím v Praze. Rozhodovati o rozsahu starého vodního oprávnění, pokud bylo zachováno v platnosti podle § 102 čes. vod. zák., nutno ponechati okr. úřadu z důvodu, jež uvedl zem. úřad ve svém shora cit. výměru. Jinak třeba však posuzovati otázku rozsahu; vodního oprávnění, jež udělilo místodržitelství v Praze podle § 76 odst. 1 čes. vod. zák. V podaných odvoláních se správně poukazuje na to, že zem. úřadu přísluší, aby autoritativně vyložil své vlastní vodoprávní konsensy, resp. vodoprávní povolení, udělená místodržitelstvím v Praze, jež jsou v odvolání citována, t. j. aby vydal deklaratorní akt o obsahu vodního oprávnění, které sám udělil. V tomto případě jde totiž vlastně o doplnění provedeného již povolovacího vodoprávního řízení v určitých směrech za tím účelem, aby ustanovení uděleného vodoprávního povolení, pokud jsou snad v některém směru nejasná, byla příslušným k tomu vodoprávním úřadem vyložena v mezích uděleného konsensu s použitím schválených již plánů, po případě s použitím zásad, stanovených v § 27 čes. vod. zák. Příslušným k takovémuto autoritativnímu výroku deklaratorního rázu o rozsahu vodoprávního povolení, uděleného již za platnosti čes. vod. zák., jest ten úřad, který vodoprávní povolení udělil, tedy na vodách splavných zem. úřad. Nebylo zajisté úmyslem zákonodárce, aby okr. úřadu příslušelo v pochybných případech vyložiti autoritativním, pro strany závazným způsobem, jaké oprávnění zamýšlel uděliti nadřízený zem. úřad ve vodoprávním povolení, jež tento nadřízený úřad sám udělil. Zem. úřad v Praze ve svém nař. výměru se vůbec nezabýval otázkou, zdali a pokud jde o staré vodní oprávnění mlýna v Č., zachované snad v platnosti podle § 102 čes. vod. zák., anebo zdali a pokud jest vodní oprávnění tohoto mlýna založeno na vodoprávních povoleních, udělených již za platnosti čes. vod. zák. Bylo proto třeba zrušiti nař. výměr pro nezákonnost a podstatné vady řízení a uložiti zem. úřadu v Praze, aby rozhodl o rozsahu vodního oprávnění mlýna v Č., pokud je založeno na vodoprávních povoleních, udělených jím samým, resp. místodržitelstvím v Praze. Bude ovšem nutno, aby zem. úřad nejprve opatřil všechny vodoprávní konsensy, jež byly pro mlýn v Č. po r. 1870 vydány a již jsou směrodatný pro zjištění rozsahu vodního oprávnění tohoto mlýna.
Do tohoto rozhodnutí, pokud se jím vyslovuje, že rozhodnutí o rozsahu starého vodního oprávnění zmíněného mlýna, jež bylo zachováno v platnosti podle § 102 čes. vod. zák., přísluší okr. úřadu, podána jest stížnost k nss-u. Stížnost vznesla česká finanční prokuratura jménem min. prací a jménem státního fondu, zřízeného zákonem č. 50/1931 Sb. Jako st-l vystupuje tedy, hledíc k ustanovení § 3 cit. zák., zmíněný fond jako právnická osoba.
Nař. rozhodnutí min. zeměd. a výměr zem. úřadu, nař. rozhodnutím instančně přezkoumaný, měly za předmět toliko otázku, zdali k rozhodování o rozsahu vodního oprávnění vodního díla na splavné řece (§ 76 odst. 1 vod. zák.) je příslušným úřad okr. či úřad zem. Žal. min. rozeznává podle toho, zda jde o vodní oprávnění, udělené místodržitelstvím po r. 1870, či jde-li o vodní právo, pocházející z doby před platností čes. vod. zák. z r. 1870. Jde-li o vodní oprávnění, udělené po r. 1870, jest podle mínění žal. úřadu příslušným úřad zemský, jde-li však o vodní oprávnění staršího původu (t. zv. starý stav), je příslušným úřad okresní.
Stížnost béře nař. rozhodnutí v odpor jen v jeho poslední části, to jest pokud jím bylo vysloveno, že rozhodovati o rozsahu vodního oprávnění z doby před zákonem o právu vodním (§ 102) je v prvé stolici příslušným úřad okresní.
Nss musil se proto omeziti na tuto otázku (§§ 5 a 18 zák. o ss). Stranou bylo tedy ponechati otázku, zdali při určení příslušnosti je možno rozeznávati podle toho, zdali jde o vodní oprávnění, vzniklá před účinností zák. o vod. právu z r. 1870, či o vodní oprávnění, vzniklá již za účinnosti tohoto zák. Ani otázkou, zdali snad technická jednotnost vodního díla, jež spočívá z části na vodním oprávnění starého původu (před r. 1870), z části pak na vodním oprávnění pozdějším, může míti vliv na otázku příslušnosti, nemohl se nss zabývati, neboť stížnost nedala mu v tom směru žádného podnětu. Omeziv se na otázku stížností ohraničenou, uvážil nss toto:
Stížnost hájí proti nař. rozhodnutí názor, že je to zem. úřad, který je příslušný autoritativně zjišťovati rozsah vodního oprávnění na splavné řece, a že je při tom lhostejno, zda jde o t. zv. »starý stav« podle § 102 vod. zák., či o právo, založené za platnosti nynějšího vod. zák. Stížnost, dovolávajíc se t. zv. logického výkladu, jehož prý používají nál. Boh. A 3172/24, Budw. 14515/1900, dovozuje, že ochrana zájmů plavebních je podle § 76 odst. 1 čes. vod. zák. svěřena úřadu zemskému a že tomuto úřadu přísluší proto ve smyslu dovolané judikatury netoliko povolování vodních děl na splavných tocích, nýbrž i rozhodování o změnách a opravách na takovýchto vodních dílech, jakož i o odstranění neoprávněných a plavbu poškozujících účinků těchto děl a pod. Dává-li judikatura kompetenčnímu ustanovení § 76 odst. 1 vod. zák. výklad takto extensivní, je podle názoru stížnosti tím spíše na místě přiznati v zájmu ochrany plavby zem. úřadu i příslušnost autoritativně vykládati vodoprávní konsensy, které sám udělil, při čemž je lhostejno, zda vodní oprávnění udělil dnešní zem. úřad, či jeho předchůdci, t. j. zsp, místodržitelství, zemské gubernium (§ 1 gub. vyhlášky z 28. března 1835 č. 89 sb. prov. zák. král. Českého z r. 1835) atd. a lhostejno je také, zda jde o vodní oprávnění, nabytá za účinnosti čes. vod. zák. z r. 1870, či o oprávnění získaná dříve. Pro výlučnou příslušnost zem. úřadu mluví podle mínění stížnosti ta okolnost, že tomuto úřadu přísluší nakládati vodními přebytky, vybývajícími na splavných řekách po ukojení nároků z vodoprávních aktů již vydaných, z čehož prý plyne, že tomuto úřadu musí příslušeti i určování rozsahu existentních vodních oprávnění na splavné řece.
Nss nemohl těmto vývodům přisvědčiti.
Zákon vodní přikazuje v § 75 do věcné působnosti politických úřadů všechny záležitosti, jež se týkají užívání, svozování vody nebo bránění vodě podle tohoto zák. Takovou záležitostí vod. zákonem upravenou jest i udělování vodoprávního povolení k užívání vody nad meze užíváni obecného podle § 15, ke zřízení a změně příslušných přístrojů a vodních děl (§§ 17 a 18). Sem náleží také povolování převozů dle § 7. Na jiném místě, t. j. v § 27 upravuje pak zákon otázku, jak jest zjistiti rozsah uděleného vodního oprávnění. Všecky tyto záležitosti spadají do působnosti politických úřadů, z těchto úřadů je pak podle § 76 odst. 1 zásadně příslušným úřad okresní. Výjimkou z této zásady stanoví cit. § 76 odst. 1, že povolovati díla a veřejné převozy na řekách splavných přísluší politickému úřadu zemskému. Výjimka tato neobsahuje v sobě tedy veškeré vodoprávní záležitosti, jež se týkají splavných toků, nýbrž toliko povolování vodních děl a veřejných převozů, tedy jen zcela určité druhy správních aktů, a to správní akty povahy konstitutivní, které již podle svého pojmu, i v nejširším svém významu, liší se od aktů pouze deklaratorních.
Sluší zajisté souhlasili s extensivním výkladem, jejž judikatura, ve stížnosti dovolaná, dává kompetenčnímu předpisu § 76 odst. 1 vod. zák., než ve všech dovolaných případech šlo o změny a opravy na vodním díle na splavné řece, tedy rovněž o správní akty povahy konstitutivní, jimiž se stanoví modality užívání vody, nikoli však o akty, jimiž se toliko zjišťuje obsah uděleného oprávnění, aniž se na něm něco mění. Neběží-li však o nic jiného, než o to, aby se zjistil obsah vodního oprávnění již uděleného, nemůže tímto pouhým zjištěním na dosavadním právním stavu nic býti měněno a ochrana plavebních zájmů nemůže tu ani přijíti v úvahu.
Domnívá-li se však stížnost, že autentický výklad správního aktu přísluší jen onomu úřadu, jenž akt tento vydal, tedy výklad vodoprávního povolení díla na řece splavné jen úřadu zem., lze jí přisvědčiti potud, pokud se výkladem tímto mají odstraniti nejasnosti neb neúplnosti uděleného vodoprávního povolení, neboť pak jde o skutečné doplňky tohoto konstitutivního aktu. Pokud však jde o pouhé úřední konstatování obsahu správního aktu již vydaného, nemůže se stížnost odvolávat! na žádný předpis procesní, ani na žádnou samozřejmou zásadu procesní, jež by autentický výklad aktu vyhrazovaly úřadu, který akt tento vydal.
Namítá-li stížnost, že zem. úřadu přísluší nakládati přebytky vodními na splavných řekách, přehlíží, že těmito přebytky úřad disponuje teprve vodoprávním konsensem, nikoli však tím, když zjišťuje rozsah propůjčeného již vodního oprávnění.

Citace:

Č. 12136.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 503-507.