Č. 12109.

Honební právo (Čechy): * Trvalým ve smyslu § 3 čes. honeb. zák. je ohrazení, které podle vůle vlastníka, projevivší se ve způsobu provedení, není míněno jen jako opatření přechodné.
(Nález ze dne 31. října 1935 č. 18572/35.)
Věc: Honební výbor v P. proti zemskému úřadu v Praze (za zúč. strany Josefa W. a Viléma W. v P. adv. Dr. Karel Šauer z Prahy) o provozování honitby podle § 3 hon. zák.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem ze 7. září 1932 konstatoval okr. úřad v Podbořanech na základě místního ohledání konaného dne 16. dubna 1932, že Josefu W., rolníku v P., přísluší na základě § 3 hon. zák. právo provozování honitby na těchto parcelách v P.: č. kat. . . ., celkem 2 ha 87 a 91 m², a dále, že totéž právo přísluší Vilému W. na parcelách: č. kat...., celkem 1 ha 62 a.
Nař. rozhodnutími zamítl zem. úřad v Praze odvolání podané honebním výborem v P. z těchto důvodů: »Ve smyslu § 3 cit. zákona jest trvalým takové ohrazení, které vlastník podle své vůle zařídil tak, aby přístup k ohrazeným pozemkům zamezovalo na delší dobu, nikoliv pouze dočasně a nahodile. Trvalým není ohrazení, kde části zdi nebo plotu jsou nahrazeny na př. narovnaným dřívím za účelem spotřeby časem odklizovaným nebo drátěným plotem určeným k přenášení a pod. Za trvalé jest však naproti tomu pokládati ohrazení, naznačující úmysl vlastníkův zameziti přístup k ohrazeným pozemkům na delší dobu, třeba materiál k ohrazení použitý nevydrží delší dobu v takovém stavu, aby nepotřeboval oprav, po případě nahrazení novým materiálem. Rozhodným momentem jest tudíž okolnost, že vlastník zřídil ohrazení takové, jež není ani dočasným ani nahodilým, nýbrž trvalým, třeba by materiál (v daném případě drát) podlehl časem zkáze nebo poškození atmosferickými vlivy. S odvolatelem jest souhlasiti, že při zkoumání trvalosti ohrazení jest vzíti v úvahu, zda plot objektivně představuje stavbu na dlouhou dobu či nikoliv, avšak nikoliv s hlediska trvanlivosti materiálu jako takového, nýbrž, jak shora naznačeno, zda zařízení stavby jako celku jest rázu trvalého či jen dočasného a nahodilého. Podle ustanovení § 3 cit. zák. jest ohrazení dokonalé, když pozemek na svém celém obvodu zdí nebo plotem tak jest ohrazen, že pračlověka jest přístup na pozemek možný buď otevřením případně zřízené branky nebo dveří, nebo více méně násilným odstraněním překážky (přelomením nebo přelezením). Dokonalost ohrazení není vyloučena okolností, že ohrazeni umožňuje drobné zvěři přístup na ohrazený pozemek. Odvolatel vytýká nař. výměru, že pro svůj výrok o dokonalosti ohrazení sporných pozemků se dovolává rozhodnutí o dokonalosti ohrazení obor, což jest nepřípadné. Nař. výměr tak nečiní, okr. úřad shodně s tímto rozhodnutím uznal sporné pozemky za dokonale ohrazené z toho důvodu, že jich ohrazení znemožňuje přístup osobám na tyto pozemky. Okresní úřad nedovozuje ve svém rozhodnutí, jak tvrdí odvolatel, že sporné pozemky jsou dokonale ohrazeny proto, že, jak judikatura uvádí při oborách, jich ohrazení zamezuje přistup osobám a únik vysoké zvěři (kteréžto odůvodnění jest podle mínění odvolatelova nepřípadné vzhledem k povaze a rozloze sporných pozemků), nýbrž, neztotožňujíc pojem ohrazených pozemků a obor, přímo rozhoduje o sporných pozemcích jako pozemcích ohrazených. V důsledku toho netřeba se zabývati námitkou odvolatelovou, že okr. úřad nevzal v úvahu, že vzhledem k druhům) zvěře ve společenstevní honitbě v P. se vyskytujícím nelze mluviti o oboře. Konečně námitku, že vlastníci sporných pozemků ohrazením jich porušili smluvní práva pachťýřova, jest odmítnouti s poukazem na to, že čes. hon. zák. kladl právo vlastníka, myslivost samostatně vykonávati, v čelo svých předpisů, tudíž jako pravidlo, a že ustanovení o společenstevní honitbě přichází teprve v druhé řadě k platnosti. Pronájmy společenstevní honitby platí tedy s výhradou změn obvodu společenstevní honitby, jež průběhem nájemní doby nastanou.«
O stížnosti uvážil nss:
Podle § 3 čes. hon. zák. přísluší právo provozovati myslivost vlastníkům pozemků zdmi nebo ploty dokonale a trvale ohrazených, nehledíc k tomu, jak jsou veliké.
Na sporu je otázka, lze-li ohrazení v daných případech uznati za dokonalé a trvalé. Co se prvního předpokladu týče, pokládá žal. úřad za dokonalé ohrazení již takové, kde je volný přístup cizích osob na ohrazené pozemky možný jen otevřeními případně zřízené branky nebo dveří, nebo více méně násilným odstraněním překážky (přelomením nebo přelezením); dokonalost ohrazení není vyloučena okolností, že drobné zvěři je přístup na ohrazený pozemek umožněn. Stížnost naproti tomu má především za to, že o dokonalém ohrazení lze mluviti jen tehdy, zamezuje-li i drobné zvěři přístup na ohrazený pozemek. Otázkou zde spornou zabýval se nss již v nál. Boh. A 11521/34, a dospěl k závěru, že ohrazení pozemku ve smyslu cit. § 3 jest dokonalé již tehdy, je-li vlastníkem určeno a způsobilo zabrániti, aby jiné osoby ze sousedních honiteb volně na pozemek nepřecházely, že však zákon nežádá, aby ohrazení bylo způsobilé zabrániti i probíhání drobné srstnaté zvěře. Na názoru tom, který ostatně jest ve shodě s judikaturou ss-u (srov. Budw. 2703/85, 4762/89, 10524/97, 2414/04 A, 5831/08 A), setrvává nss i v daném případě.
K vývodům stížnosti budiž podotknuto jen toto:
Stížnost uvádí k dotvrzení svého opačného názoru, že, jak prý plyne z porovnání předpisu § 3 a § 32, vlastní honitba podle § 3 a obora mají společný znak, totiž úplné a trvalé ohrazení, a že rozdíl spočívá jen v tom, že obora se omezuje na určitý druh zvěře, čemuž u vlastní honitby podle § 3 není; samozřejmo jest však, že ohrazení musí býti pro dotyčný druh zvěře úplné, neboť jinak nelze nahlédnouti, proč § 3 příkladmo uvádí zdi a ploty.
Nss nemohl však shledati, že by z porovnání §§ 3 a 32 bylo vůbec lze něco pro daný spor vytěžiti. Paragraf 32 jedná o šetření a hájení zvěře po určitou dobu a stanoví, že zákaz honění, chytání atd. se netýká obor, t. j. ohrad, v nichž se chová zvěř daňčí, zvěř vysoká a černá. I když se zde mluví o »ohradě«, a ohrazení má za účel, aby zvěř v oboře chovaná z ní neunikla, není tu žádné věcné nebo pojmové souvislosti s §em 3, jednajícím o zcela jiné záležitosti než hájení zvěře, nehledíc ani k tomu, že k pojmu obory se nevyžaduje, aby ohrazení bylo takové, aby drobná zvěř do ní nemohla vniknouti, nemluvě ani o zvěři pernaté. Že pak § 3 uvádí příkladmo zdi a ploty, jest právě argumentem proti názoru stížnosti, neboť plot jest zařízením, které podle své obvyklé povahy vykazuje menší nebo větší mezery a otvory, kterážto okolnost nasvědčuje tomu, že zákonodárce, použiv výrazu »dokonalý«, neměl na mysli nějakou vyšší kvalitu (neprostupnost) ohrazení, nýbrž že měl na zřeteli toliko jen rozsah, t. j. úplnost co do celého obvodu pozemků.
Neprávem dovolává se stížnost také nál. Budw. 4762/89, neboť i když tam jest řečeno, že dokonalost ohrazení nemůže býti brána v pochybnost proto, že náhodné okolnosti občas znemožňují ohrazení pozemku proti vnikání zvěře, čímž ss reagoval na důvody tehdy nař. rozhodnutí, jest v tomto nál. zcela jasně vyjádřen právní názor, že dokonalost ohrazení jest dána již tehdy, je-li volný přístup cizím osobám zamezen.
Stížnost uvádí dále, že i kdyby názor žal. úřadu byl správný, bylo by třeba zkoumati, jedná-li se o větší či menší ohrazený komplex. Z toho, že honební právo jest výronem práva vlastnického a hon. zák. vychází sám z toho, že zvěř jest zásadně příslušenstvím pozemků, a to proto, že zvěř nemění ve větším rozsahu své stanoviště a tudíž se na dotyčných pozemcích uchová určitý kmen zvěře, dovozuje stížnost, že musí pozemek míti dostatečnou velikost, aby na něm takový stabilní kmen zvěře mohl existovati, neboť právě z uvedeného hlediska stanovil zák. jako minimální rozlohu 115 ha. Pozemky, o které jde, jsou však tak nepatrné, že právě vyložené tendenci nemohou vyhovovati.
Bezdůvodnost této námitky podává se však již ze samého znění zák., kde se v § 3 praví, že právo provozovati myslivost na pozemcích tam jmenovaných přísluší vlastníku těchto pozemků, nehledíc k tomu, jak jsou veliké. Ostatně, i kdyby se věc posuzovala s hlediska, že právo myslivosti jest výronem vlastnictví, dospělo by se právě k opačnému závěru než k závěru hájenému stížností. Jedním z pojmových znaků vlastnictví jest podle § 354 o. z. o. právo vlastníka vyloučit! osoby třetí z nakládání věcí vlastnicky mu patřící. Použije-li vlastník tohoto svého práva ohrazením pozemku, pojí čes. hon. zákon k této disposici vlastníkově právo samostatné honitby na ohrazeném pozemku. Z toho vysvítá, že důvodem přiznání samostatné honitby podle cit § 3 jest vyloučili osoby třetí z možnosti, okupovati zvěř na ohrazeném pozemku, a tedy zaručiti vlastníku to, co by mu na základě jeho vlastnického práva náleželo, nebýti ostatních ustanovení honebního zákona.
Jeví se proto stížnost v tomto směru bezdůvodná.
Co se týče druhého předpokladu cit. § 3, vyslovil žal. úřad, že za trvalé lze pokládati ohrazení, naznačující úmysl vlastníkův zamezili přístup k ohrazenými pozemkům na delší dobu, třebaže materiál použitý k ohrazení nevydrží delší dobu v takovém stavu, aby nepotřeboval oprav, po případě nahrazení novým materiálem. Rozhodným momentem jest po názoru úřadu okolnost, že vlastník zřídil ohrazení takové, které není ani dočasným ani nahodilým, nýbrž trvalým, třebas by materiál podlehl časem zkáze, a při zkoumání trvanlivosti ohrazení jest vžíti v úvahu, zda plot jako celek objektivně představuje stavbu na dlouhou dobu či nikoliv. Naproti tomu klade stížnost důraz na trvanlivost materiálu, z něhož ohrazení jest zhotoveno.
Výraz v zákoně užitý »trvale« ve spojeni se slovem »dokonale« a vztahující se na slova »ohrazených pozemků« označuje negativně vlastnost hrazeni v tom směru, že se nesmí jednati o hrazení toliko přechodné, které má ohrazené pozemky od ostatních oddělovati jen dočasně; z toho plyne positivům, že se musí jednati o zařízení určené pro dlouhou neb aspoň delší dobu. Tomu odpovídá výraz užitý v německém textu, stejně autentickém, totiž »bleibend«. Pro otázku, zda jde o zařízení přechodné či na delší dobu zamýšlené, záleží především na vůli vlastníka, která se ovšem musí na venek projeviti objektivními znaky. Nesporně nebude lze mluviti o trvalém (bleibenden) ohrazení, je-li zhotoveno z materiálu, který delší trvání přímo vylučuje a kde již z použitého materiálu lze souditi na přechodnost ohrazení. Ohrazení pak nutno posuzovati jako celek a jest zkoumati, zda tento celek svědčí dočasnému nebo trvalému účelu.
V daném případě jest nesporno, že plot, o který jde, pozůstává z dřevěných sloupů, vzdálených od sebe 4,30—4,50 m, mezi nimiž jsou nataženy dráty; dále bylo zjištěno, že jsou v plotu zřízena visací vrata ze silných tyčí. Stížnost netvrdí, že dřevěné sloupy jsou takového druhu, že budí dojem pouze přechodného a dočasného zařízení, nýbrž pouka- zuje toliko na špatnou jakost drátů, které nejsou trvanlivé, vytýká tudíž jedině vadnost části použitého materiálu.
Posuzoval-li však žal. úřad oplocení jako celek a dospěl-li k závěru, že celé zařízení nutno uznati za trvalé a nikoliv za přechodné nebo dočasné, nelze vzhledem k právě řečenému tento závěr uznati nelogickým nebo v rozporu se zjištěnými skutečnostmi, neboť toliko v tom, že část upotřebeného materiálu podléhá snad brzké zkáze a musí býti nahrazena, nemůže ještě ohrazení jako celku odejmouti povahu trvanlivosti ve smyslu cit. § 3.
Pokud konečně stížnost uvádí, že obě zúčastněné strany, které jako členové hon. společenstva stojí v přímém smluvním poměru k pachtýři honitby, nemohou tento právní poměr jednostranně rušiti, jeví se bezdůvodnou, neboť pachtovní poměr se uzavírá mezi pachtýřem a honebním společenstvem jako právnickou osobou, jednotliví členové společenstva však k pachtýři nestojí v žádném přímém právním poměru.
Pokud stížnost poukazuje k tomu, že společenstevní honitba byla pronajata včetně sporných pozemků, jde o okolnost zcela nerozhodnou pro zodpovědění otázky, jsou-li splněny podmínky § 3, neboť zákon neváže vznik samostatné honitby podle tohoto ustanovení na souhlas pachtýře společenstevní honitby.

Citace:

Č. 12109.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 424-428.