Č. 12216.
Domovské právo: Podle 2. odst. § 4 domovského zákona č. 105/1863 ř. z. jest v případě rozloučení obce ve dvě nebo více obcí také nezletilého přikázati do domovského svazku té obce, v jejímž obvodu měl samostatně své řádné bydliště před rozloučením obce.

(Nález ze dne 16. prosince 1935 č. 20142/35.)
Prejudikatura: Budw. A 11077/1897.
Věc: Obec Č. proti zemskému úřadu v Praze o domovskou příslušnost.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 15. září 1928 přiznala osp v Benešově děti Julia Vincence N., nar. 5. dubna 1874 v Z., a jeho manželku Josefu N. podle § 4 dom. zák. čís 105/1863 ř. z. do stěžující si obce Č., jelikož otec jejich, resp. manžel Julius Vincenc N. před rozloučením obce L. na samostatné obce Č., L. a Čt. bydlel v Č., jsa tam zaměstnán u rolníka Ch., a od té doby se v obci více nezdržoval.
Odvolání z toho podanému nebylo nař. rozhodnutím vyhověno, ježto bylo zjištěno, že Julius Vincenc N. sloužil jako pohůnek u Josefa Ch. v Č. od vánoc 1892 do jara 1893, měl tam bydliště po rozumu § 66 jur. normy a § 4 dom. zák. a od té doby se v obvodu nerozdělené obce L. již nezdržoval.
O stížnosti na toto rozhodnutí podané uvažoval nss takto:
Mimo spor je, že Julius Vincenc N. měl domovské právo v obci L. před jejími rozloučením na obce Č. a L. v roce 1919 a před rozloučením obce L. v roce 1920 na obce L. a Čt. Rovněž mimo spor je, že žádné z dětí Julia Vincence N. nemělo v obvodu obce před jejím rozloučením řádné bydliště. Z toho usoudil žal. úřad, že domovskou příslušnost dětí Julia Vincence N. dlužno určití na základě § 4 odst. 2 dom. zák. a konstatoval na základě výsledku provedeného šetření, že Julius Vincenc N. přišel asi v roce 1892 z ciziny do Čt., kde sloužil krátkou dobu, a odtud přešel do služby k Josefu Ch. v Č., u něhož sloužil jako pohůnek od vánoc 1892 do jara 1893, a že po odchodu od něho již se nikdy ve Čt., L. a Č. nezdržoval. Z toho usoudil žal. úřad, že Julius Vincenc N. měl před rozdělením obce L. poslední bydliště v Č.
Nař. rozhodnutí konstatovalo, že ve smyslu § 66 jur. normy jest bydlištěm ono místo, v němž se někdo usadí s prokazatelným nebo z okolností najevo jdoucím úmyslem trvale se tam zdržovati, a usoudilo, že Julius Vincenc N. takový úmysl měl, třebas byl nezletilý.
Stížnost vytýká, že žal. úřad, přejal-li obdobně ustanovení § 66 jur. normy, měl si povšimnouti ustanovení § 71 tohoto zák. Obec tvrdí, že způsobilost k pojetí úmyslu po rozumu § 66 jest přiznána toliko osobám svéprávným především z ohledu na souvislost rodiny, potřebu této souvislosti a u osob nedospělých z ohledu právě na nevyspělost. Námitka tato je bezdůvodná. Jde o spor týkající se domovského práva. Ten sluší rozhodovati na základě ustanovení dom. zákona. Ze znění § 4 tohoto zák. je patrno, že přikázání osoby, která měla v nerozdělené obci domovské právo, do některé obce vzniklé rozdělením, má se díti pravidelně podle 1. odst. tohoto paragrafu, tedy na základě vlastního bydlení v příslušném obecním území. Podle 2. odst. tohoto paragrafu přikazují se domovským právem osoby, jichž vlastní samostatné řádné bydlení v nerozdělené obci nelze zjistiti, pouze subsidiárně na základě bydliště toho, jejž v domovském právu následují. V daném případě je mimo spor, že Julius Vincenc N. měl před rozdělením obce a před vystěhováním se z ní poslední bydliště v Č. jako čeledín. Okolnost, že byl tehdy nezletilý, jest bez právního významu. I nezletilý mohl se samostatně na určitém místě usadili, t. j. míti samostatně své řádné bydliště po rozumu domov, zákona. Tento zákon pojem bydliště arci nevymezuje a sluší proto chápati pojem ten tak, jaký význam slovo to v obyčejné mluvě má, t. j. že bydlištěm osoby je místo, na němž se usadila s prokazatelným nebo z okolností najevo jdoucím úmyslem, aby se tam trvale zdržovala. Z toho, že v § 66 jur. normy je pojeni pobytu právě v tomto smyslu definován, neplyne, že při výkladu pojmu toho pro obor domov, zákona dlužno pozírati k předpisům jurisdikční normy. Opačný názor stížnosti jest zřejmě nesprávný.
Tím padají veškeré vývody stížnosti, založené na ustanovení § 71 jur. normy. V prvém odst. § 4 dom. zák. mluví se o oprávněných domovským právem v obci a těch, kdo je v domovském právu sledují, avšak ve 2. odst. § 4 dom. zák., jehož aplikace nastupuje tehdy, když ustanovení 1. odst. nelze užiti, již nerozlišuje se mezi osobami zletilými a nezletilými, nýbrž klade se důraz na řádné bydliště v obci před rozloučením jejím. V důsledku toho tvoří i bydliště nezletilé osoby podklad pro její přikázání, jsou-li u ní dány pojmové znaky řádného bydlení v obci před jejím rozloučením. Že by tyto pojmové znaky v daném případě splněny nebyly, stížnost netvrdí.