č. 12166.

Zaměstnanci veřejní. — Legionáři: I. Státní nakladatelství v Praze jest ve smyslu §§ 5 a 4 a) zák. č. 462/1919 Sb. podnikem veřejného fondu. — II. Ustanovení § 14 odst. 1 téhož zák. nebylo co do lhůty v něm stanovené změněno ustanovením § 151 odst. 7 plat. zák. č. 103/1926 Sb., resp. § 105 vl. nař. č. 113/1926 Sb.
(Nález ze dne 26. listopadu 1935 č. 19632/35.)
Prejudikatura: srov. Boh. A CXIII/1922.
Věc: Josef B. a Václav Š. v Praze (adv. Dr. Leopold Haman z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty (min. rada Dr. Jaroslav Povolný, za zúč. Adolfa J. a Jaroslava N. adv. Dr. Viktor Svoboda z Prahy) o úpravu služebního poměru.
Výrok: Stížnosti se zamítají pro bezdůvodnost.
Důvody: Dekrety ze 3. srpna 1928 ustanovilo Státní nakladatelství v Praze Josefa B. a Václava Š., vrch. kancelářské oficianty tohoto nakladatelství, obdobou podle odstavce 7 § 7 plat. zák. kancelářskými úředníky a propůjčilo jim zároveň místo v 7. platové stupnici v systemisovaném osobním stavu úředníků Státního nakladatelství IV. služební třídy v kategorii úředníků kancelářské služby s úředním titulem »kancelářský oticiák s účinností od 1. července 1928.
Proti těmto dekretům podali stížnosti, resp. námitky legionáři Jaroslav N. a Adolf J., vrch. kancelářští oficianti a pomocní kancelářští úředníci Státního nakladatelství, a odvolávajíce se na ustanovení §§ 13 a 14 zák. č. 462/1919 Sb. a čl. 18 vl. nař. č. 151/1920 Sb. žádali, aby min. škol učinilo příslušné opatření ve smyslu § 14 cit. zák., ježto shora zmíněná místa byla obsazena nelegionáři, čímž bylo porušeno ustanovení § 5 uvedeného zák.
Nař. výměrem prohlásilo min. škol. cit. jmenovací dekrety podle ustanovení § 14 zák. č. 462/1919 Sb. za neplatné, ježto opatření ta odporují ustanovení § 5 cit. zák., a nařídilo Státnímu nakladatelství, aby učinilo ve věci další opatření.
Rozhoduje o stížnostech vznesených do tohoto rozhodnutí řídil se nss těmito úvahami:
St-lé uvádějí především, že podávají stížnosti k nss-u jen z opatrnosti vzhledem k tomu, že ve sporu zahájeném k žalobě tajemníka Ot. H. proti Státnímu nakladatelství v Praze u pracovního soudu v Praze změnil kraj. soud civ. jako soud rekursní v Praze usnesením z 15. května 1933 rozhodnutí I. stolice, vyslovivší, že pohledávky ze služebního poměru úředníků Státního nakladatelství v Praze náležejí ve smyslu dvoř. dekretu ze 16. srpna 1841 č. 555 Sb. z. s. na pořad administrativní, a připustil pořad soudní; avšak proti výroku kraj. soudu civ. byl vznesen revisní rekurs, který není dosud vyřízen, takže otázka přípustnosti pořadu práva civilního není nejv. soudem v Brně vyřešena. — St-lé odkazují však na usnesení nss-u Boh. A CXIII/22, jímž nss odmítl stížnosti úředníků Státního nakladatelství v Praze do úpravy jejich služebních požitků z důvodu, že zaměstnanci Státního nakladatelství v Praze nejsou veřejnoprávní zaměstnanci státu nebo státního ústavu, nýbrž toliko zaměstnanci fondu spravovaného státními úřady a že služební poměr jejich není tudíž služebním poměrem veřejnoprávním po rozumu dvoř. dekretu ze 16. srpna 1841 č. 555 Sb. z. s. a cís. rozhodnutí z 10. srpna 1841, nýbrž spočívá na soukromoprávní smlouvě námezdní (služební) podle §§ 1151 a násl. o. z. o.; spory a nároky z tohoto poměru že spadají tudíž pod pojem občanského práva podle § 1 o. z. o. a náležejí podle § 1 j. n. č. 111/1895 ř. z. do pravomoci řádných soudů, takže jsou podle § 3 a) zák. č. 36/1876 ř. z. z příslušnosti nss-u vyjmuty.
Vzhledem k tomu, že tímto obsahem stížnosti nadhazují st-lé otázku příslušnosti nss-u, uvážil nss, že v konkrétních případech jde pouze o to, zdali žal. úřad použil právem ustanovení § 14 zák. o legionářích č. 462/1919 Sb., prohlásiv neplatným obsazení dvou míst kancelářských úředníků 7. platové stupnice u Státního nakladatelství v Praze nelegionáři st-li, čili nic.
Zák. č. 462/1919 Sb. stanovil totiž v § 1 odst. 1, že legionáři mají nárok žádati za udělení míst ve službě státní a veřejné, též při jiných závodech a podnicích státem podporovaných a zaručených. Tato výhoda spočívá podle §§ 3, 4 a 5 buď v tom, že některá místa vyhrazují se legionářům výhradně, některá jen co do přednosti před jinými spolužadateli. Do posléz uvedené skupiny patří podle § 5 obsazování úřednických mísí manipulačních a kancelářských u úřadů, soudů a závodů jmenovaných v § 4 písm. a) a b), t. j. u státních úřadů, trestnic a jiných ústavu, na které stát nese buď celý náklad, nebo část nákladu, rovněž tak ve službách zemských, okresních a obecních úřadů a fondů veřejných [ad a)], nebo u železnic, paroplavby a jiných závodů a podniků státem podporovaných a zaručených [ad b)]. Zabezpečení těchto výhod pak jest normováno v § 14 cit. zák., jehož odst. 1 stanoví: »Jestliže nějaké místo bylo obsazeno proti ustanovením tohoto zákona, jest povinno ministerstvo, jemuž podléhá úřad, ústav nebo závod, jenž místo obsadil, prohlásiti obsazení místa za neplatné a naříditi, aby byl propuštěn ten, kdo místo obdržel; ustanovení toto neplatí, jestliže ode dne, kdy místo protizákonně bylo obsazeno, do dne, kdy min. o tom zvědělo, uplynul 1 rok.«
Ze znění tohoto ustanovení jakož i z tendence zák. č. 462/1919 Sb., vyjádřené též v důvodové zprávě k návrhu tohoto zák. č. tisku 1429/1919 N. S. — »umístiti pokud možná největší počet legionářů, kteří si toho budou přáti, ve službách veřejných . . .« — je zřejmo, že zákonodárce, chtěje legionářům zaručiti výhody citovaným zákonem mu poskytnuté, uložil příslušnému ministerstvu veřejnoprávní povinnost bdí ti nad zachováváním předpisů v příčině obsazování míst podle tohoto zákona, stanoviv zároveň sankce pro případ jich nedodržení. Jde tedy při prohlášení neplatnosti obsazení určitého místa ministerstvem o akt veřejné správy, a to bez rozdílu, zda obsazováno bylo místo ve veřejnoprávním či soukromoprávním poměru služebním, takže povaha služebního poměru jest při tomto aktu zcela nerozhodnou.
Jde-li však o akt veřejné správy, jehož posuzování nebylo ani pro případ, že jde o obsazení místa v soukromoprávním poměru služebním, žádnou normou přikázáno řádným soudům, jest rozhodnutí to, pokud st-lé tvrdí, že byli jím dotčeni ve svých subj. právech na ona úřednická místa 7. platové stupnice ve IV. služební třídě kancelářských úředníků Státního nakladatelství v Praze, posuzovati jakožto rozhodnutí správního úřadu ve smyslu § 2 zák. o ss a podléhá tudíž kognici nss-u.
Jest tedy příslušnost nss-u k rozhodnutí o této stížnosti dána. Ve věci samé namítají st-lé především, že nař. rozhodnuti jest proto nezákonným, že v konkrétním případě nemohlo býti vůbec použito zák. č. 462/1919 Sb., protože Státní nakladatelství v Praze, kde byla místa kancelářských úředníků obsazována st-li, nelze zahrnouti mezi úřady, ústavy, podniky a fondy veřejné, zmíněné v §§ 1 a 4, a dovolávají se na podporu tohoto názoru shora již cit. usnesení nss-u, podle kterého Státní nakladatelství v Praze není úřadem nebo ústavem státním, nýbrž podnikem zvláštního fondu samostatného, který jest toliko orgány státními spravován. Podle toho stojí stížnosti na stanovisku, že při jmenování st-lů kancelářskými úředníky 7. platové stupnice u Státního nakladatelství šlo o obsazení míst u podniku fondu, který není veřejným.
Žal. úřad totiž tím, že prohlásil obsazení oněch míst za neplatné podle § 14 zák. č. 462/1919 Sb. z důvodu, že odporuje ustanovení § 5 cit. zák. implicite vyslovil, že jde o obsazení úřednických míst ve službách, které spadají pod pojem úřadů atd. zmíněných v § 4 téhož zák. Ze správních spisů, zejména z důvodové zprávy k vl. nař. č. 196/1930 Sb. z 20. června 1930, která tvoří součást správních spisů, pak plyne, že vycházel žal. úřad nepochybně z právního názoru, že jsou v daném pří pádě splněny předpoklady § 14 legionářského zák. proto, že Státní nakladatelství jest podnikem státem spravovaného fondu, který jest povahy veřejné. Z jakých bližších skutkových a právních premis k tomuto závěru dospěl, žal. úřad sice v nař. rozhodnutí neuvedl, ale nedostatek takového odůvodnění st-lé jakožto vadu řízení nevytýkají, ani netvrdí, že jim byla tímto nedostatkem obrana před nss-em znemožněna nebo podstatně ztížena. Naopak ze shora zmíněné námitky jejich jest zřejmo, že správně pochopili vlastní důvod naříkaného opatření žal. úřadu.
Jest tudíž na sporu toliko otázka, zdali Státní nakladatelství jest podnikem fondu veřejného čili nic.
Pokud se stížnosti dovolávají na doklad správnosti svého stanoviska cit. usnesení nss-u, míjí se svého cíle a jsou proto bezdůvodné, poněvadž se cit. usnesení nezabývalo vůbec otázkou, jaká jest právní povaha fondu Státního nakladatelství v Praze, nýbrž řešilo toliko povahu služebního poměru zaměstnanců jeho, zdali jest veřejnoprávní či soukromoprávní. Z povahy služebního poměru zaměstnanců určitého podniku nebo fondu neplyne však logicky nutně závěr, že by i fond nebo podnik sám, ať už tvoří samostatnou právnickou osobu, či jest pouhou součástí jiného subjektu (na př. jmění státního), byl téže právní povahy, speciálně tedy ze soukromoprávní povahy služebního poměru zaměstnanců Státního nakladatelství nelze dovozovati, že i fond, jehož podnikem Státní nakladatelství jest, jest fondem povahy soukromoprávní, protože přec i zaměstnanci v poměru soukromoprávním mohou býti a jsou ve službách korporací nebo podniků povahy nesporně veřejnoprávní (na př. u státu nebo obcí a pod.).
Avšak ani z jiného důvodu nelze fond Státního nakladatelství v Praze považovati za fond neveřejný, jak plyne z této úvahy:
Podle usnesení nss-u Boh. A CXIII/22, jehož se obě strany dovolávají, dále podle důvodové zprávy z 20. června 1930 k vl. nař. č. 196/1930 Sb. o úpravě služebních a platových, poměrů zaměstnanců Státního nakladatelství v Praze, která tvoří součást správních spisů a jejíž skutková tvrzení st-lé uznali za správná, popírajíce toliko správnost závěru, které z tohoto faktického podkladu žal. úřad vyvozuje, jest jisto:
1. že Státní nakladatelství vzniklo tím způsobem, že dekretem dvoř. kanceláře z 10. června 1775 uděleno bylo školským komisím v dědičných zemích, tedy i Zem. školské komisi pro království České, zřízené roku 1775 podle všeobecného školního řádu z roku 1774, povolení tisknouti a nakládati učebnice pro předměty triviální. Listinou z 25. května 1776 pak odevzdána školské komisi v Praze k účelu školního fondu knih-tiskárna dříve Jesuitská a patentem ze 16. srpna 1777 uděleno jí privilegium impressorium privativum. Toto privilegium bylo »normálnímu školnímu ústavu« potvrzeno dvoř. dekretem ze 4. ledna 1782. V roce 1784 byla jmenovaná Zem. školská komise zrušena a její úkol byl přenesen na Zem. vrchní školdozorstvo, jemuž byl podřízen i tisk školních knih a správa jeho jakožto instanci 1., českému guberniu pak jakožto instanci vyšší. Dekretem dvoř. komise studijní z 22. června 1824 č. 4179 udělen potom této školní knihtiskárně název »K. k. Normalschulbücher-verschleiss-Verwaltung«, který výnosem min. vyuč. z 11. srpna 1856 přeměněn v »c. k. správu školního knihoskladu v Čechách«.
Když v roce 1869 přešly školní fondy podle zák. č. 62/1869 ř. z. o školách obecných do správy země, byl pražský knihosklad podřízen nově zřízené zšr-ě pražské jakožto 1. a býv. min. vyuč. jakožto instanci vyšší. V letech 1871—1875 přestala býti zšr sprostředkujícím úřadem a správa knihoskladu byla podřízena přímo uvedenému min., pokud pak šlo o obchodní vedení, kontrola hospodaření a vliv na osobní záležitosti svěřeny pražskému místodržitelství. Nejvyšším rozhodnutím z 29. července 1887 bylo zřízeno ve Vídni Ústřední ředitelství c. k. školních knihoskladu, c. k. úřad to, podřízený přímo min. vyuč. Tomuto ústřednímu ředitelství bylo přiznáno vrchní vedení knihoskladu vídeňského a pražského, uvedené min. pak si vyhradilo k rozhodování určitou kompetenci v otázkách hlavně pedagogických a osobních.
Podle protokolu ze 6. listopadu 1918 byl pražský knihosklad převzat členem v plné moci Národního výboru českého s veškerým zařízením, realitami, do správy čsl. státu, načež ihned přešel v obor působnosti čsl. min. škol., které mu dalo výnosem ze 14. června 1920 název »Státní nakladatelství«. Toto min. vedlo v prvých letech po převratu částečně i vrchní správu Státního nakladatelství, avšak v posledních letech vede správu via facti zvláštní ředitelství Státního nakladatelství, min. pak má jako dozorčí úřad vyhrazeny z ní k rozhodování jen některé věci důležitého rázu (vedle kompetence v otázkách pedagogických vůbec).
2. Předním úkolem býv. c. k. školního knihoskladu v Praze bylo od jeho založení, vydávati beze snahy po zjednání zisku dobré a co nejlevnější školní knihy a část jejich — 25% celého nákladu — dávati nemajetnému žactvu zdarma. Přebytků, které by se i při nevýdělečném charakteru podniku objevovaly, mělo se užívati k účelům školským. Tento osvětový a sociálně-humánní úkol Státní nakladatelství dosud plně koná.
Jmenovaný knihosklad vydal záhy po svém vzniku a během času (i když na základě nového právního řádu pominuly částečně výsady tisku a vydávání učebnic atd.) až do státního převratu v roce 1918: školní učebnice, pomůcky a p., publikace rázu náboženského i osvětového, instrukce pro orgány školského dozoru, školské formuláře a tiskopisy pro školy, školské úřady a p., a to především pro území v Čechách, částečně však také pro Moravu a Slezsko. Tato působnost byla po převratu upravena vzhledem k novým obsáhlým úkolům školským a osvětovým, pokud se týká zájmů státních vůbec a školské správy zvlášť, a rozšířena i na území celé republiky Čsl.
3. Býv. c. k. školní knihosklad v Praze nebyl nikdy součásti státního jmění, nebyl státem dotován, ani při vzniku, ani později, také nikdy neodváděl svých přebytků státní pokladně. V nejvyšším rozhodnutí z 21. února 1846 jest docela přímo vyslovena zásada, že opatřování školních učebnic školními knihosklady pro školy obecné nemá býti pramenem příjmů pro státní finance. Řečený školní knihosklad nebyl však ani částí jmění školního fondu českého (jinak úplně samostatného, od jmění státního odlišného, třeba státním orgánem spravovaného), neboť nebyl veden v jeho režii, nýbrž odváděl mu, eventuálně i školním fondům v sousedních zemích, kam knihy dodával, pouze své čisté hospodářské přebytky (jichž se užívalo zejména na platy učitelů). Když školní fond český přešel v roce 1869 do správy země, školní knihosklad pražský ho nenásledoval přes to, že své přebytky odváděl z největší části i nadále školním fondům, jak výše uvedeno, resp. od roku 1870 pensijním fondům učitelským, také zeměmi spravovaným. Správa jmenovaného knihoskladu zůstala i nadále v rukou státních orgánů.
Po stránce finančního hospodaření byla a jest dosud zachovávána tato směrnice: vlastní movité a nemovité jmění uvedeného knihoskladu, nyní Státního nakladatelství, je účtováno zcela samostatně na vrub tohoto ústavu, ovšem pod dozorem orgánů státní správy (min. škol. a nejv. účetního kontr. úřadu). Jeho příjmy a výdeje nejsou vedeny jakožto příjmy a výdeje státní, vůbec jeho celé hospodářství není vedeno v žádné ani přímé, ani nepřímé souvislosti s hospodářstvím státním. Proto se hospodářství jmenovaného fondovního ústavu ve státním rozpočtu vůbec neobjevuje. Jeho případné hospodářské přebytky neplynou do státní pokladny, nýbrž se jích od převratu v roce 1918 dosud používá k plnění úkolů shora vyznačených a k podpoře knihoven státních ústavů učitelských. Do roku 1912, resp. do počátku světové války byly odváděny jednak zem. pensijním fondům učitelským, jak výše zmíněno, jednak reservnímu fondu knihoskladu sama. Po dobu světové války bylo jich — pokud byly — používáno pro vlastní účely knihoskladu. Státních subvencí jmenované nakladatelství nemá.
4. Při studiu archivních a spisových pramenů, konaném za účelem úpravy právních otázek, týkajících se právní struktury Státního nakladatelství v Praze, přišlo se v poslední době na protokol ze 6. listopadu 1918, podle něhož byl pražský školní knihosklad převzat členem a plnomocí Národního výboru československého s veškerým zařízením i realitami do správy a majetku čsl. státu, kterýžto akt Národního výboru jakožto representanta suverenity národa byl §em 20 prozatímní ústavy č. 37/1918 Sb. schválen.
Z vylíčeného nesporného způsobu vzniku a historického vývoje Státního nakladatelství vyplývá, že tu jde o souhrn zvláštního samostatného jmění, jež podle svého účelu bylo určeno k tomu, aby byly vydávány beze snahy po zisku, tedy nevýdělečně, dobré a laciné školní knihy a část jich byla zdarma rozdávána nemajetnému žactvu, a jehož správních přebytků z provozování podniku tiskařského a nakladatelského bylo používáno k doplňování školních fondů (ze kterých byly zvláště doplňovány platy učitelů), pokud se týče pensijních fondů učitelských jednotlivých zemí, do nichž školní knihosklad v Praze dodával knihy, a konečně k podpoře knihoven státních ústavů učitelských. Směřoval tedy účel tohoto jmění k obstarávání určitého výseku úkolů příslušejících veřejné správě školské na poli osvětovém, kromě toho na poli sociálně-humánním v oboru správy školské, a tudíž k plnění účelů veřejných.
Je-li nesporno, že až do státního převratu byl tento fond spravován orgány státní správy, a rozumí-li se pod pojmem »veřejný fond« v nejširším toho slova smyslu takový souhrn jmění, které bez rozdílu, má-li samostatnou právní existenci, či tvoří-li toliko součást jiného právního subjektu, jest věnováno účelům veřejné správy, pak nemůže býti pochybnosti, že dle toho, co bylo shora uvedeno, jest i státní knihosklad až do státního převratu fondem povahy veřejnoprávní.
Že by pak na této jeho veřejnoprávní povaze byla nastala nějaká změna státním převratem, stížnost sama netvrdí.
Dovozuje-li žal. úřad na základě protokolu ze 6. listopadu 1918, že se školní knihosklad pražský stal součástkou státního jmění a jest od té doby státním ústavem fondovního původu, a namítají-li proti tomu st-lé, že nelze tomuto protokolu takového významu přikládati, protože se převzetí Státního knihoskladu členem Národního výboru nestalo na základě plné moci dané předsednictvem Národního výboru v Praze a šlo jen o akt moci výkonné a nařizovací, nikoli však moci zákonodárné, jaké by bylo třeba k zabrání podniku, nemusel se nss těmito otázkami již zabývati pro jich nerozhodnost, poněvadž tyto skutečnosti nedotýkají se nijak veřejnoprávní povahy Státního nakladatelství, a i kdyby tvrzení žal. úřadu bylo správným, neměnilo by se tím nic na zjištěné veřejnoprávní povaze Státního nakladatelství jakožto fondu, naopak kdyby šlo o ústav státní, byl by jen předpoklad § 5 zák. č. 462/1919 Sb. ještě více sesílen. Jde-li však o fond veřejný, resp. ústav veřejnoprávního fondu, pak žal. úřad, používaje ustanovení § 14 zák. legionářského, právem považoval za splněny předpoklady § 5, resp. § 4 téhož zák. Jest tudíž stížnost i po této stránce bezdůvodnou.
St-lé namítají ještě dále pro případ, že by se zák. č. 462/1919 Sb. na Státní nakladatelství v Praze vztahoval, že ustanovení jeho § 14 bylo modifikováno a změněno ustanovením § 151 plat. zák. č. 103/1926 Sb., jakož i § 105 vl. nař. č. 113/1926 Sb. Neobsahujeť prý § 14 zák. č. 462/1919 Sb. určitého vymezení zrušovací lhůty, kdežto oba další předpisy (§ 151 plat. zák., resp. § 105 vl. nař. č. 113/1926 Sb.) stanoví přesně vymezené lhůty 1, resp. 3 roků, do které mohou býti výměry úřadů upravující služební příjmy zaměstnance z moci úřední změněny nebo zrušeny. Podle zásady lex posterior derogat priori a vzhledem k ustanovení § 214 odst. 1 plat. zák. č. 103/1926 Sb., podle něhož »dnem účinnosti tohoto zák. pozbývají platnosti, pokud zákon výslovně jinak nestanoví nebo z něho jinak neplyne, všechna v jiných předpisech obsažená ustanovení o předmětech, které byly upraveny tímto zákonem«, byl prý předpis § 14 leg. zák. co do lhůty zrušovací změněn § 151 plat. zák., resp. § 105 vl. nař. č. 113/1926 Sb. Jinak by prý byl nesoulad mezi ustanovením § 14 zák. č. 462/1919 Sb. a § 151 plat. zák. č. 103/1926 Sb., resp. § 105 vl. nař. č. 113/1926 Sb. Lhůty stanovené v posléz cit. předpisech, z nichž by v daném případě mohla přijití v úvahu toliko lhůta jednoroční, protože žal. úřad odvolává se na to, že jmenování st-lů ze 3. srpna 1928 odporovalo ustanovením zákona legionářského, však již dávno prošly. Ani v tomto směru nemohl nss dáti stížnostem za pravdu.
Jak plyne ze znění § 14 odst. 1 shora již citovaného, ukládá se jím ministerstvu toho kterého oboru jakožto povinnost použiti sankcí tímto předpisem normovaných, t. j. prohlásiti za neplatný sám konstitutivní obsazovací akt, jestliže podřízený úřad, ústav nebo závod porušil kogentní předpisy legionářským zákonem stanovené, za předpokladu, že neuplynula lhůta jednoho roku od té doby, kdy ministerstvo o protizákonném obsazení místa zvědělo.
Naproti tomu předpis § 151 plat. zák., resp. obdobný předpis § 105 vl. nař. č. 113/1926 Sb. jedná o opravě nesprávné výměry nebo výplaty služebních příjmů a v odst. 7 stanoví, že byly-li zaměstnanci vyměřeny úřadem služební příjmy vyšší, než mu podle platných předpisů příslušely, může býti výměr z moci úřadu pozměněn nebo zrušen, byly-li příjmy chybně vyměřeny následkem nesprávného použití platných předpisů, do 1 roku, byly-li příjmy chybně vyměřeny na podkladě nesprávné skutkové podstaty, do 3 roků po doručení výměru.
Kdežto tedy v případě § 14 leg. zák. jest obsahem výroku prohlášení obsazení místa za neplatné a příkaz, aby byl propuštěn ten, kdo místo obdržel, dotýká se tedy výrok ten přímo existence a samé podstaty služebního poměru, při čemž zrušení platového dekretu je jen nepřímým důsledkem, jest v případech posléze zmíněných (§ 151 odst. 7 plat. zák. a § 105 vl. nař. č. 113/1926 Sb.) předmětem úředního výroku toliko úprava služebních příjmů, aniž jest tím na právní existenci a podstatě služebního poměru sama něco měněno.
Z toho vysvítá, že předpis § 14 zák. č. 462/1919 Sb. jedná o zcela jiném předmětu a zcela jiné lhůtě, než mají na zřeteli ustanovení § 151 odst. 7 plat. zák. č. 103/1926 Sb. nebo § 105 vl. nař. č. 113/1926 Sb., a proto spolu nijak nesouvisejí. Nemohl tudíž §14 leg. zák. býti nějak změněn nebo doplněn předpisy právě citovanými.
Že by v případě st-lů byl dekret Státního nakladatelství v Praze ze 3. srpna 1928 pouhým výměrem platovým o úpravě služebních příjmů, nebo že by tyto byly st-lům vyměřeny chybně, stížnosti samy netvrdí, stejně jako nenamítají, že by lhůta § 14 leg. zák. nebyla žal. úřadem dodržena. Naopak ze správních spisů je zřejmo, že min. škol. zvědělo o jmenování st-lů kancelářskými úředníky 7. platové stupnice u Státního nakladatelství v Praze dekretem ze 3. srpna 1928 na základě zprávy tohoto úřadu z 1. února 1929, která došla min. škol. dne 13. února 1929, tedy dávno před uplynutím lhůty jednoho roku v § 14 zák. č. 462/1919 Sb. normované. Byl tudíž předpoklad použití tohoto předpisu co do lhůty splněn a nelze proto pokládati nař. rozhodnutí za nezákonné.
Za tohoto stavu věci nemohou se stížnosti důvodně dovolávati ani ustanovení § 214 plat. zák. odst. 1, který má na zřeteli jen případy, kdy platový zákon upravil týž předmět, který jest obsažen v některé dřívější normě, což však v případě st-lů splněno není. Neboť platový zákon nejedná ani v § 151 ani na jiném místě o prohlášení provedeného obsazení místa (jmenování) za neplatné a nemohou se tudíž lhůty § 151 odst. 7 týkající se jiného předmětu vztahovati na opatření podle § 14 leg. zák.
Konečně namítají st-lé, že podle judikatury nss-u není přípustno, aby — nabyl-li státní úředník z rozhodnutí upravujícího výši jeho požitků pravoplatného nároku — byla výše těchto požitků později úřadem jednostranně snižována proto, že úřad má za to, že při původním rozhodnutí bylo použito právní normy nesprávně. V případech st-lů stal prý se dekret Státního nakladatelství v Praze ze 3. srpna 1928 pravoplatným rozhodnutím úřadu a nemůže býti v neprospěch jich jednostranně změněn, leč za podmínek obnovy řízení. I tato námitka jest bezpodstatnou.
Jest sice pravda, že shora zmíněnou zásadu vyslovil nss v četných svých nál. jak stížností citovaných (Boh. A 1792/22, 2199/23, 4122/24), tak i jiných (na př. Boh. A 8879/30 a j.), ale v žádném z těchto případů nešlo o zrušení pravoplatného rozhodnutí z důvodu zvláštním zákonem připuštěného. Takový zásah do nabytých práv jest právě normován v § 14 zák. č. 462/1919 Sb., bylo-li obsazeno místo s pominutím výhod poskytnutých legionářům, a nelze se proto brániti proti němu námitkou uplatňující práva nabytá.

Citace:

č. 12166. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 584-592.