Čís. 13074.
Nárok na náhradu za věno, jež jí ušlo usmrcením otce, nemá dcera usmrceného, jež v době smrti otcovy byla již provdána.
(Rozh. ze dne 1. prosince 1933, Rv II 342/32.)
Žalobkyně domáhala se na čsl. vojenském eráru náhrady škody 1000 Kč, již prý utrpěla tím, že její otec, jenž byl vojenským zdravotním autem přejet a usmrcen, ji sliboval věno a byl při svém majetku a výdělku s to ji dáti věno 2000 Kč, kterémužto závazku následkem své předčasné smrti nemohl dostáti. Poněvadž podle výsledku trestního řizeni spoluzavinil zesnulý nehodu do polovice, žádála žalobkyně náhradu 1000 Kč. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Prvý soud zjistil, že zesnulý otec skutečně slíbil své dceři, žalobkyni, že dostane 2000 Kč věna, že byl vlastníkem domku, kromě toho stále po celý rok byl výdělečně zaměstnán, že po jeho smrti obdržel celou jeho pozůstalost syn dle odhadu v ceně 17550 Kč, z čehož žalobkyni vyplatil pódii 2000 Kč. Se zřetelem na ustanoveni § 1327 obč. zák. prvý soud přiřkl žalobkyni vymáhanou náhradu škody v uplatňované výši, poukazuje na tento zákonný předpis, podle něhož se má dostati žalobkyni vše, co ji smrti jejiho otce ušlo. Odvolatel zdůrazňuje zásadu v § 1327 obč. zák. vyslovenou, že nárok na náhradu škody máji jen ty osoby, které umrcený byl povinen podle zákona živiti. Vytýká, že prvý soud nezabýval se ani skutečnosti, jež jako nesporná plyne i ze žaloby, totiž, že v době úmrti svého otce byla již žalobkyně provdána, takže neměla nárok na výživu proti otci a nebyla tedy osobou, již má na mysli ustanovení § 1327 obč. zák. V této příčině jest vývodům odvolacím přisvědčili. Jest zjištěno svědectvím sestry žalobkyně, že se žalobkyně provdala dne 27. října 1930. To ani žalobkyně nepopírá. Smrtelný úraz stal se dne 22. listopadu 1930, tedy již po sňatku žalobkyně. Sňatkem dcery přechází zákonná povinnost vyživovací s otce na manžela (§ 91 obč. zák.). Žalobkyně tedy v době otcova úmrtí nenáležela již k osobám, kterým § 1327 obč. zák. zaručuje náhradu nepřímé škody v případě usmrcení jich živitele. Neboť zákonná vyživovací povinnost usmrcené osoby musila by tu býti ještě v době úmrtí a dalším předpokladem jest, aby v té době byla i plněna (srovnej rozhodnutí čís. 9532, 10132). Různost právních výkladů z ustanovení § 1327 obč. zák. jest autoritativně odstraněna 3. novelou a i judikatura nyní důsledně zastává názor, že ustanovením § 1327 obč. zák., jež je jen doplňkem všeobecné zásady § 1295 obč. zák., jest jen omezen okruh osob, jež mají právo při usmrcení živitele žádati náhradu nepřímé škody: jsou to ti, o jichž výživu usmrcený měl podle zákona pečovati a také v té době pečoval. Je-li takto zjištěno, že žalobkyni nelze čítati mezi tyto osoby, chybí žalobě hlavní zákonný předpoklad, neboť jiné osoby, uplatňující jakékoliv oprávnění jiné z jiného titulu, nejsou k žalobě podle § 1327 obč. zák. oprávněny. Již to stačí, by odvolání bylo vyhověno a žaloba byla zamítnuta.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Výklad ustanovení § 1327 obč. zák. odvolacím soudem, podle kterého zákonná vyživovací povinnost usmrcené osoby musila tu býti ještě v době úmrtí a byla v té době i plněna, odpovídá ustálené judikatuře tohoto nejvyššího soudu (viz rozh. čís. 10132, 9532, 6529, 3818 sb. n. s.) a není důvodu se od něho uchýliti ani v souzeném případě. Jest zjištěno, že dovolatelka byla v době usmrcení svého otce již provdána, takže jejím provdáním přešla zákonná vyživovací povinnost s otce na jejího manžela, a dovolatelka nenáležela jíž do kruhu osob, kterým § 1327 obč. zák. zaručuje náhradu škody v případě usmrcení jejích živitele. Pokud dovolatelka dovozuje, že jeji žalobní nárok jest posuzovati podle občanského zákona, a to všech jeho ustanovení o náhradě škody, a že podle § 1295 obč. zák. musí po vinný, uvéstí vše v předešlý stav, nebo veškerou škodu nahraditi, takže z toho důvodu jí nárok na náhradu ušlého jí věna přísluší, přezírá, že se žalobou domáhá náhrady toho, co jí smrtí otcovou ušlo, v kterémžto směru platí zvláštní ustanovení § 1327 obč. zák. o obsahu a o rozsahu nároku pozůstalým osobám příslušejícího. Podle tohoto zákonného ustanovení nelze žalobkyní považovati za osobu, o jejíž výživu usmrcený měl podle zákona pečovali, jak shora bylo vyloženo, a proto jí schází oprávnění k uplatnění toho nároku z uvedeného důvodu.