Čís. 13006.

Výpověď jest nepřípustná, tvrdí-li vypovídající ve výpovědi výslovně, že nájemníkem jest jiná osoba, a že dává vypovězenému výpověď jen z opatrnosti, poněvadž pravý nájemník, jsa rovněž vypovězen, brání se námitkou, že nájemníkem je vypovězený.
Vypovídající nemohl tuto výpověď zachrániti ani tím, že při ústním jednání prohlásil, že pro tento spor tvrdí, že vypovězený je nájemníkem.
(Rozh. ze dne 10. listopadu 1933, Rv I 1930/33.). Výpověď danou Dr. K-ovi z vily procesní soud prvé stolice zrušil. Odvolací soud ponechal výpověď v platnosti.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Vypovídající strana, dávajíc žalovanému soudní výpověď, prohlásila v podání výslovně, že pronajala celou svou vilu proti obvyklé v Praze čtvrtletní výpovědi Anně P-ové, že za ni vedl jednání žalovaný, který pro ni vinu najal, že nájemcem měla býti Anna P-ová, že jí žalobce dal soudní výpověď, že však vypovídaná podala námitky, ve kterých tvrdí, že není nájemnicí, nýbrž JUDr. K. Žalobce uvedl dále v podání, že nehodlá uznati Dr. K-a za nájemníka, že však přes to mu dává výpověď z opatrnosti, poněvadž nemůže předvídati výsledek sporu s Annou P-ovou. Tímto tvrzením odejmula vypovídající strana své výpovědi právní podklad. Podle §§ 1114 a 1115 obč. zák. a § 560 c. ř. s. lze vypověděti smlouvu o nájmu nebo pachtu, jest-li podle předpisů občanského práva třeba výpovědi, by nájemní nebo pachtovní smlouva nebyla mlčky obnovena neb aby byla zrušena. Proto uvádí také § 561 c. ř. s., že smlouvy nájemní nebo pachtovní mohou býti vypověděny i pronajímatelem i nájemcem soudně nebo mimosoudně, a proto se zmiňují §§ 562 a další c. ř. s. o označení najatého předmětu, o udání času, kdy má nájemní smlouva skončiti atd. Krátce — výpověď z nájmu předpokládá nájemní poměr. Netvrdí-li vypovídající ve výpovědi výslovně, že tu nájemní poměr jest — na což kladl žalobce ve sporu důraz — nevadí to, protože se nájemní poměr při výpovědi z nájmu předpokládá a jest pak věcí námitek žalovaného, by tvrdil a dokázal, že o nájemní poměr nejde. Tvrdí-li však vypovídající ve výpovědi výslovně, že nájemníkem jest jiná osoba a že vypovídaného nehodlá uznati za nájemníka, odejímá tím — jak již řečeno — své výpovědi právní podklad, neboť nelze použíti předpisů o výpovědi z nájmu, kde užívání některého z předmětů uvedených v § 560 c. ř. s. nespočívá na nájemní (pachtovní) smlouvě. Taková výpověď jest nepřípustná. Je zcela lhostejné, co bylo podnětem vypovídajícímu, by tvrdil ve výpovědi, že Dr. K-a nehodlá za nájemníka uznati. Proto nemohla zachrániti, jak to míní odvolací soud, vypovídající strana výpověď ani tím, že při ústním jednání prohlásila, že pro tento spor tvrdí, že Dr. K. nájemníkem není, ale že ho vypovídající strana jen formálně k cíli rozhodnutí tohoto sporu za nájemníka pokládá. Právem k tomu uvedl první soud, že takové (obmezené) tvrzení nájemního poměru zákon nezná. Ale, nehledíc k tomu, musí býti v rozsudku vyřčeno (§ 572 cřs.), zdali a pokud se uznává výpověď za účinnou a za zrušenou t. j. výpověď, jak byla dána. Vypovídající strana nemůže zachrániti výpověď teprve tím, že by na námitky druhé strany výpověď měnila; takovým způsobem by mohla vypovídající strana učiniti mnohé námitky bezpředmětnými, na př. také co do předmětu, co do výpovědní lhůty atd., ale pak by již běželo o jinou výpověď. Nemůže tedy žalobce ani své původní tvrzení, že vypovídaného nehodlá uznati za nájemníka, změniti nebo upravovati teprve na námitky vypovídaného a to ještě v ten smysl, že ho sice uznává za nájemníka, ale nikoli bezvýhradně, nýbrž jen pro účely tohoto sporu. Námitka žalovaného byla oprávněna, což musilo míti za následek prohlášení bezúčinnosti výpovědi.

Citace:

č. 13006. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 488-490.