Čís. 13087.
Jde o jednotný nárok, vyvěrá-li z téhož skutkového a právního základu, třebas jest se domáháno zaplacení částečně z důvodu postupu ze zákona, částečně z důvodu postupu ze smlouvy.
Prudké zabrzdění auta není vyloučeno ani při pomalé jízdě. Mohl-li řidič auta ze shasnutí stop-lampy na autě před ním jedoucím souditi buď na to, že auto chce jeti dále, nebo na to, že hodlá zástaviti, nelze spatřovati neopatrnost řidiče v tom, že nezastavil své auto po zhasnutí stop-lampy auta před ním jedoucího.
(Rozh. ze dne 7. prosince 1933, Rv I 1022/32.)
Auto prvého žalovaného, řízené druhým žalovaným narazilo na auto Roberta M-a, jež jelo před ním a u něhož přestala svítiti stop-lampa, při čemž bylo auto Roberta M-a poškozeno. Žalující pojišťovna, u níž byl Robert M. pojištěn, vyplatila náhradu 2220 Kč 20 h a domáhala se žalobou, o niž tu jde, na žalovaných náhrady vyplacených 2220 Kř 20 h z důvodu postupu ze zákona a náhrady dalších 246 Kč 70 h, kteroužto částkou byl Robert M. súčastněn na škodě jako pojistník a již postoupil právoplatně žalobkyni. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Poněvadž jde o srážku dvou vozidel, jest podle § 3 automobil. zákona posuzovali zavinění žalovaného řidiče auta podle obecného občanského práva. Soud zjistil, že těsně před nehodou u auta Roberta M-a přestala stopka svítiti, dále že auto, které jelo před autem Roberta M-a a jež řídil Dr. H., před ním náhle zastavilo a že pak auto M-ovo následkem náhlého zastavení auta H-ova rovněž prudce zastavilo a že i žalovaný i M. jeli se svými auty pomalu, posléze dle posudku znalce zjistil, že, když u auta Roberta M-a před nehodou přestala svítiti stopka, žalovaný řidič se mohl domnívati, že pojede Robert M. dále. Když auto M-ovo prudce zastavilo, což žalovaný řidič nemohl předpokládati a jel sám s autem pomalu a dával též pozor na auto před ním jedoucí, neboť znalec tvrdil, že z té okolnosti, že stop-lampa přestala svítiti mohl předpokládati, že auto pojede dál, nelze žalovanému řidiči podle § 1297 a 1299 obč. zák. přičítati vinu na srážce vozidel a posoudil prvý soud po stránce právní věc správně. Podotýká se ještě, že, uvádí-li znalec, že se z té okolnosti, že stop-lampa zhasla, mohl automobilista za takovým autem jedoucí domnívati, že auto chce zůstati státi, jest uvážiti, že v souzeném případě jel žalovaný řidič pomalu, ale nikterak nemohl býti připraven na to, že auto před ním prudce zastaví při své pomalé jizdě, takže mu nelze vytýkat! neopatrnost.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání a uvedl v otázkách, o něž tu jde, v
důvodech:
Nárok na zaplacení 2220 Kč 20 h a 246 Kč s příslušenstvím jest jednotný nárok, an vyvěrá z téhož skutkového právního základu, jen že nárok na zaplacení 2220 Kč 20 h přešel na žalující stranu postupem ze zákona, kdežto nárok na zaplacení 246 Kč 70 h postupem ze smlouvy: Nejde proto ani co do částky 246 Kč o věc nepatrnou a jest proto dovolání v celém rozsahu přípustné.
Prudké zabrzdění není ani při pomalé jízdě vyloučeno, neboť pojem prudkosti jest vykládati v poměru k rychlosti jízdy a neznačí nic jiného, než neočekávané, nenadálé a náhlé zabrzdění, coč jest možné i při rychlé i při pomalé jízdě, jen že účinky závislé pravidelně na stupni rychlosti mohou býti různé. Potvrdil-li znalec s odborného hlediska, že mohl žalovaný řidič ze shasnutí stop-lampy na autě M-ově souditi buď na to, že auto chce jeti dále, nebo na to, že hodlá zastaviti, vyslovil dvě různé domněnky, z nichž i ta i ona jest důvodná a nelze proto spatřovati neopatrnost řidiče (§§ 1297, 1299 obč. zák.) v tom, že pojal domněnku prvou a nikoliv druhou. Mohl-li řidič důvodně předpokládati, že M-ovo auto pojede dále, není neopatrností, že nezastavil žalovaný řidič po shasnutí stop-lampy M-ovy auto, a není proto odstup mezi oběma auty v příčinné souvislosti se škodnou událostí.