Čís. 12840.

Ručení dráhy (zákon ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák.).
Jednání řidiče automobilu, jenž, naraziv na spuštěné závory, je ohnul, nebylo pro dráhu neodvratným, nebyla-li zábrana umístěna tak, by při nárazu na ni a při případném jejím ohnutí neohrožovala projíždějící vlak a osoby v něm jedoucí.
(Rozh. ze dne 22. září 1933, Rv I 588/32.)
Auto řízené Rudolfem K-em narazilo na spuštěné závory na železničním přejezdu, ohnulo břevno závory, jež pak naráželo na vagony přejíždějícího osobního vlaku a rozbilo u nich okna, čímž byla žalobkyně poraněna. Žalobní nárok proti dráze na náhradu škody uznal procesní soud prvé stolice důvodem po právu. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalovaná dráha se vyviňuje neodvratným činem třetí osoby, za jejíž zavinění neručí. Podle § 2 zák. čís. 27/69 ř. zák. není dráha prosta ručení ani tehdy, když příhoda v dopravě způsobivší úraz byla přivoděna jednáním třetí osoby, za jejíž zavinění dráha neručí, pokud nedokáže, že toto jednání bylo pro ni neodvratným. Jest zjištěno, že umístění závory tak jak bylo shledáno při místním ohledání, odporuje předpisu § 41 žel. dopr. řádu, podle něhož vzdálenost závor na přejezdech železničních musí činiti 3 m, pokud místní poměry nevyžadují vzdálenost větší, a bylo zjištěno, že umístění zábrany v takové vzdálenosti, by její konec v žádném případě při stočení neb ohnutí nemohl zasáhnouti do volného prostoru na kolejích potřebného pro bezpečné projíždění vlaku ani při daných místních poměrech technicky nemožné není. Při rozmachu dnešní automobilové dopravy, kdy opětovně přichází k nárazům automobilů na spuštěné zábrany u železničních přejezdů, musí železniční správa počítati s tím, že nárazem automobilu na spuštěnou zábranu může se zábrana ohnouti a vniknouti do prostoru, jenž pro jízdu vlaku na kolejích podle předpisu musí zůstati volný, a že tak může ohroziti projíždějící vlak a osoby v něm jedoucí. Na výnos bývalého c. k. ministerstva železnic čís. 41051/08, podle něhož může býti vzdálenost břevna závor od vnější hrany nejblíže ležícího kolejního páru snížena ve výjimečných případech až na 225 m, se dovolatelka odvolati nemůže, poněvadž sama netvrdila, že tu jde o výjimečný případ, a podle posudku znalců v souzeném případě o výjimečný případ skutečně nejde. Měla se tedy dráha v každém případě postarati o to, by zábrana byla umístěna tak, by při nárazu na ni a při případném jejím ohnutí neohrožovala projíždějící vlak a osoby v něm jedoucí, zvláště když podle zjištění nemožné to není. Z toho plyne, že jednání třetí osoby, to jest řidiče K-a, ve svých následcích bylo pro dráhu odvratitelné, kdyby železniční správa byla vynaložila náležitou, daným poměrům přiměřenou péči a prostředky, jichž použití dráze rozumně může býti uloženo, a že se tudíž dráze nepodařilo prokázati neodvratné jednání třetí osoby, to jest takové jednání, kterému nebylo lze předejít náležitou a daným poměrům přiměřenou péčí.

Citace:

Čís. 12840. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 225-226.