Čís. 12970.

Ručitel ze záruční smlouvy za poskytnutý úvěr, za závazky z důvodu správy a z náhrady škody jest oprávněn, pokud není smlouvou stanoveno jinak, vypověděti záruční poměr jednostranně, což má v zápětí, že se jeho ručení nevztahuje na závazky a dluhy, které vzniknou teprve později a nejsou ve spojitosti se závazky povstalými v rámci záruky před prohlášením. Závazky, vzniklé v době před výpovědí, zůstávají nedotknuty.
(Rozh. ze dne 2. listopadu 1933, Rv I 442/32.)
Kauční listinou ze dne 22. června 1920 svolila žalobkyně ke zřízení zástavního práva na své nemovitosti až do nejvyšší sumy 50000 Kč k zajištění všech pohledávek, které by vzešly žalovanému proti žalobkyni nebo jejímu manželi z poskytnutého úvěru z důvodu ručení nebo náhrady škody. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně na žalovaném, by byl uznán povinným dáti svolení k tomu, by zástavní právo, váznoucí pro kauční pohledávku žalovaného až do výše 50000 Kč na nemovitosti žalobkyně, bylo vymazáno a by byla vystavena kvitance za účelem výmazu způsobilá ke vkladu do pozemkových knih. Žalobní žádost opodstatňovala žalobkyně tím, že k žalovanému prohlásila, že nepřejímá další ručení za dluhy svého manžela. Oba nižší soudy žalobu zamítly.
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc odvolacímu soudu, by o ní dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Odvolací soud zastává právní názor, že žalobkyně mohla jen se souhlasem žalovaného zrušiti převzatý záručný závazek, ježto jde o smlouvu dvoustrannou, že tedy ke zrušení jejího závazku nestačilo o sobě jednostranné její prohlášení, zjištěné odvolacím soudem, že, bude-li vyřízena věc s firmou H., nechce již o ručení nic věděti, nýbrž že by k tomuto jejímu prohlášení býval musil přistoupiti buď výslovný nebo mlčky učiněný vážný projev žalovaného, že se zrušením souhlasí. S tímto názorem odvolacího soudu nelze souhlasiti. Jest sice správné, že záruční smlouva jest smlouvou oboustrannou, avšak z povahy smlouvy oboustranné nutně neplyne, že k jejímu zrušení jest nezbytně třeba souhlasné vůle obou stran. Vždyť na příklad i smlouva nájemní nebo zápůjčka jest smlouvou oboustrannou, a přece lze obě tyto smlouvy zrušiti jednostrannou výpovědí kdykoliv, pokud tomu nebrání zákonný předpis neb opačná úmluva stran. Stejně jest tomu u smlouvy záruční za poskytnutý úvěr, za závazky z důvodu správy a náhrady škody a o takovou smlouvu jde v souzeném případě. Ručitel z takovéto jest oprávněn, pokud není smlouvou stanoveno jinak, vypověděti záruční poměr jednostranně, což má za následek, že ručení jeho se nevztahuje na závazky a dluhy, které vzniknou teprve později a nejsou v žádné spojitosti se závazky povstalými v rámci záruky před prohlášením. Závazky, vzniklé v době před výpovědí, zůstávají ovšem nedotknuty. Ze záruční listiny z 22. června 192 nelze vyčísti, že ke zrušení záručného poměru bylo třeba souhlasu žalovaného. Žalobkyně byla proto oprávněna zrušiti záruční smlouvu jednostrannou výpovědí. V této příčině neposoudil odvolací soud věc správně, uznav, že záruka žalobkyně trvala dále, ač zjistil, že žalobkyně již v roku 1921 po vystoupení svého manžela z podniku firmy H. prohlásila, že, jestliže věc s firmou H. bude vyřízena, nechce již o ručení nic věděti a že vyzvala žalovaného, aby jí kauční listinu vrátil.

Citace:

č. 12970. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 434-435.