Čís. 13082.
Z rozsudku, jímž byla žaloba zamítnuta, nemůže se odvolati žalovaný, třebaže podle důvodů napadeného rozsudku byla žaloba zamítnuta z důvodu, jímž se mní býti žalovaný dotčen.
V dovolání nelze uplatňovati výtku, že znění rozsudku prvého soudu ve výroku o útratách jest zmatečné podle § 477 čís. 9 c. ř. s., třebaže výtka ta byla uplatňována i v odvolání.
(Rozh. ze dne 7. prosince 1933, R I 1173/33.)
Do rozsudku prvého soudu, jímž byla zamítnuta žaloba a žalovanému uložena náhrada útrat žalobci, podal odvolání žalovaný. Odvolací soud odvolání odmítl. Důvody: V souzeném sporu navrhl odvolatel v prvé stolici, by žaloba odpůrcova byla zamítnuta. Poněvadž tomuto návrhu bylo napadeným rozsudkem vyhověno, nemá odvolatel důvodu, by ve věci tomuto rozhodnutí, jež dopadlo v jeho prospěch, odporoval odvoláním, k čemuž se poznamenává, že každý opravný protředek předpokládá, že se straně, která jej podává, děje právní újma. Za tohoto stavu věci není však odvolatel k odvolání oprávněn (§ 472 c. ř. s.) a bylo proto jeho odvolání jako nepřípustné podle § 495 c. ř. s. odmítnuto. Odvolateli jde vpravdě o to, že byl neprávem odsouzen k útratám. Nelze upříti, že napadený rozsudek, pokud se týče útrat, nelze dobře srovnati s ustanovením § 41 c. ř. s., podle něhož má býti strana prohrávající odsouzena k útratám, avšak měl odvolatel rozhodnutí o útratách odporovati rekursem (§ 55 c. ř. s.), nikoli odvoláním. Rekurs však podán nebyl a odvolání nelze jako rekurs vyřídili, poněvadž bylo podáno dvojmo, jak to zákon pro odvolání předpisuje, a nejde tedy jen o nesprávné označení opravného prostředku podle § 84 druhý odstavec c. ř. s.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu, správně rekursu.
Důvody:
Proti rozsudku procesního soudu, jímž žaloba na rekurenta byla zamítnuta a jen v důvodech bylo uvedeno, že se tak stalo proto, že byla věc za sporu mimosoudně vyrovnána, podal žalovaný Odvolání a navrhoval, aby napadený výrok byl změněn tak, že se žaloba zamítá proto, že k mimosoudnímu smíru nedošlo pro neshodu ve vůli stran. Nenapadl tudíž žalovaný rozsudečný výrok, an tento neobsahuje důvod zamítnutí, nýbrž důvody rozsudku a právem proto odvolací soud odmítl odvolání jako nepřípustné. Stačí poukázali na rozhodnutí čís. 2658 a 6471 sb. n. s., kde bylo vysloveno, že proti rozsudku procesního soudu, jímž byla žaloba zamítnuta, jest odvolání žalovaného nepřípustné, třeba že byla žaloba zamítnuta z důvodu, jejž žalovaný popřel, pakli se tento důvod nestal předmětem sporu ani tím, že žalobce přizpůsobil žalobní nárok, aniž tím, že byl učiněn předmětem mezitímního určovacího návrhu podle §§ 236 a 259 c. ř. s. Názor ten nevyvrátil rekurent ani poukazem k tomu, že přes doslov rozsudečného výroku jest mu rozsudek nepříznivý proto, že podle důvodů rozsudku by mu již nepříslušel v první třídě věřitelské nárok na 42000 Kč a nárok na útraty sporu by nebyl přednostní pohledávkou za podstatou, nýbrž měl by v první třídě věřitelské jen nárok na 24000 Kč, kdežto zbytek 18500 Kč by patřil do třetí třídy věřitelské a útraty sporu by pozbyly povahy pohledávky za podstatou, any by mu měly bytí hrazeny jen podle předpisů konkursního řádu. Neboť přehlíží, že jen výrok rozsudku a nikoliv ostatní jeho části může nabýti podle § 411 c. s. ř. pravoplatnosti a že pouhé důvody rozsudku mu nemohou přivodili újmu v otázce, zdali k mimosoudnímu smíru došlo, čili nic.
Pokud rekurent napadá rozhodnutí odvolacího soudu v otázce útrat, přehlíží, že podle § 528 c. ř. s. jest tento rekurs vůbec vyloučen, ať již napadené rozhodnuti vyřídilo otázku útrat věcně neb opravný prostředek z formálních důvodů odmítlo (srovnej rozhodnutí čís. 10457 sb. n. s.) a nelze se proto zabývali ani výtkou, že znění rozsudku procesního soudu ve výroku o útratách jest zmatečné podle § 477 čís. 9 c. s. ř., i kdyby výtka ta byla bývala ihned v odvolání uplatňována.