Čís. 12932.
Úrazové pojištění dělnické.
Jednající ředitel těžařstva není třetí osobou ve smyslu § 47 zák. o úraz. poj. děln.) nýbrž jesť osobou zmíněnou v § 45, druhy odstavec, téhož zákona, jež ručí za následky úrazu jen, přivodila-li úraz zúmyslně.
Při podnikových úrazech platí o ručení za úrazy zvláštní předpisy úrazového zákona, nikoliv všeobecné ustanovení § 1315 obč. zák. Nejde o hrubé zavinění závodního inženýra, domáhal-li se, avšak bezvýsledně, u správy závodu opatření ochranných přístrojů a zařízení.
(Rozh. ze dne 20. října 1933, Rv I 1298/31.)
Syn žalobců byl usmrcen při důlním neštěstí. V té době byl žalovaný F. jednajícím ředitelem, žalovaný G. závodním inženýrem těžařstva. Žaloba o náhradu škody byla řízena proti těžařstvu, proti F-ovi a proti G-ovi. Procesní soud prvé stolice žalobu proti těžařstvu zamítl, uznal však žalobní nárok důvodem po právu proti F-ovi i proti G-ovi. Odvolací soud nevyhověl odvolání žalobců, vyhověl však odvolání žalovaného F-a a G-a a neuznal žalobní nárok proti nim důdůvodem po právu. Důvody: K odvolání žalobců: Nesporno je mezi žalobci a žalovaným těžařstvem a F-em, že u usmrceného syna žalujícího šlo o úraz podnikový. Za úraz podnikový ručí však žalované těžařstvo jako podnikatel jen podle ustanovení úrazového zákona (zák. ze dne 28. prosince 1887, čís. 1 ř. zák. z r. 1888), tedy jen, kdyby byl jeho správní orgán (F.) způsobil smrt syna žalujících zúmyslně (§ 46). Že však smrt jejich syna byla způsobena zúmyslně žalobci nedokázali, ba ani to ve sporu netvrdili. Ustanovení § 1315 obč. zák. se žalobci na odůvodnění náhradního nároku proti žalovanému těžařstvu dovolávati nemohou, poněvadž při podnikových úrazech platí o ručení za úrazy zvláštní předpisy úrazového zákona, nikoli všeobecné ustanovení § 1315 obč. zák. Z toho důvodu nebylo u žalovaného těžařstva vůbec třeba řešiti otázku nezdatnosti jejího zaměstnance G-a, neboť, i kdyby byl skutečně nezdatný, nemohli by žalobci na žalovaném těžařstvu žádali za usmrcení svého syna náhradu. Je proto rozsudek procesního soudu, pokud jde o žalované těžařstvo, správný a nelze mu nic vytknouti.
K odvolání žalovaného F-a: Není sporu o tom, že usmrcený syn žalobců byl proti úrazu pojištěn a že šlo tedy u něho o úraz podnikový, a dále, že žalovaný F. byl v době neštěstí jednajícím ředitelem spolužalováného těžařstva. Pak však jest na případ použiti ustanovení úrazového zákona. Podle horního zákona je těžařstvo spolkem (§ 138), který si musí k vedení svých věcí zříditi ředitelstvo s představenstvem (§ 144). Ředitelstvo je správním orgánem těžařstva, jehož obor působnosti musí býti v rámci ustanovení § 146 hor. zák. přesně vymezen a patří k jeho pravomoci, by za těžařstvo, jež jako osoba právnická samo jednati nemůže, jednalo a je zastupovalo (§ 146). Žalovaný F. jako jednající ředitel těžařstva nepatří však ke třetím osobám, o nichž mluví § 47 úrazového zákona, nýbrž k osobám, o nichž se děje zmínka v § 45 čís. 2 tohoto zákona a bylo by proto lze činiti za jeho jednání zodpovědným jen těžařstvo, za které jednal, to však jen tehdy, kdyby byl jednal úmyslně. V souzeném případě však o úmyslnosti mluviti nelze. Ustanovení § 1315 obč. zák. na ručení podnikatele za podnikový úraz použiti nelze, jak již bylo vyloženo. Totéž platí, je-li podnikatelem osoba právnická, jakož tomu je i v souzeném případě, i pro toho, kdo za právnickou osobu jedná, tedy i pro žalovaného F-a. Za tohoto stavu věci nemůže však napadený rozsudek, jenž uznává ručební povinnost tohoto žalovaného za podnikový úraz, obstáti.
K odvolání žalovaného G-a: Soud procesní spatřuje hlavní zavinění u žalovaného G-a v tom, že, když se mu nepodařilo docíliti u správy závodu pro důl potřebných bezpečnostních opatření, měl správu dolu složití a tak zabrániti, by se na dole dále nepracovalo. Toto stanovisko je však právně mylné a nemůže obstáti. Ve směru tom jest především vytknouti, že ani žalobci sami z tohoto opomenutí svůj nárok nečerpají a že proto z něho neměl ani soud procesní při rozhodnutí vycházeti. I kdyby však žaloba o tuto skutečnost opřena byla, nebylo by lze ji žalovanému přičísti za vinu a jest naopak říci, že by se byl žalovaný dopustil hrubého zavinění, kdyby se byl zachoval tak, jak to napadený rozsudek na něm požaduje, neboť, kdyby byl žalovaný své místo opustil, mohlo dojiti ke koncům ještě horším. Mimo to by byl žalovaný tímto způsobem smlouvu porušil a ručil by spolužalovanému těžařstvu za způsobenou škodu. Než ani ostatní opomenutí, z nichž žalobci náhradní nárok čerpají, nelze přičísti žalovanému za vinu. Hlavní příčinou neštěstí, k němuž dne 10. června 1924 došlo, bylo, že důl nebyl náležitě větrán, že k čerpání vody z dolu bylo používáno čerpadla benzinového místo pumpy závěsné a že nebyl na dole aspoň jeden přístroj hadicový. Tak zní posudek znalce Dr. P-a, z něhož procesní soud vychází. Že nebyly tyto věci opatřeny, za to nemůže žalovaný, jenž bezpečnostní opatření pro důl požadoval, nýbrž správa závodu, jež věci ty měla opatřiti. Ostatně o skutečnost, že k čerpání vody bylo používáno čerpadla benzinového a nikoli závěsného, žalobci nárok svůj ani neopřeli.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobců.
Důvody:
Dovolání, opřené o dovolací důvod § 503 čís. 4 c. ř. s. není opodstatněno. Pokud jest předmětem dovolání rozhodnutí týkající se žalovaného F-a, jest tento dovolací důvod opřen o názor dovolatelů, že žalovaný F. i jako jednající ředitel těžařstva A. je třetí osobou po rozumu § 47 zák. ze dne 28. prosince 1887 čís. 1 ř. zák. z roku 1888 a tudíž ručí za nehody, které způsobil, neomezeně podle 30. hlavy občanského zákonaje tedy i za nehody způsobené kulposním jednáním neb opomenutím. Dovolání poukazuje sice v těchto směrech na ustanovení §§ 138, 144, 145 ob. zák. horního a snaží se zdůraznili rozdíl mezi právním postavením ředitelství těžářstva a jeho předsedy; na tom však v souzeném případě nesejde, poněvadž skutkový podklad těchto právních úvah dovolatelů, jako by představenstvo těžařstva A. se skládalo mimo žalovaného F-a také z jiných osob, jest, byť i výslovně dovolateli tvrzen nebyl, novotou v řízení dovolacím nepřípustnou, a jest z toho vycházeli, že představenstvo těžařstva A. tvoří jen žalovaný F. Podkladem pro právní posouzení otázky, ručí-li žalovaný F. a do jaké míry, za následky důlního neštěstí ze dne 10. června 1924, jest zjištěni napadeného rozsudku, že syn žalobcův byl těžařstvem A. proti úrazu pojištěn a že v době neštěstí byl žalovaný F. jednajícím ředitelem tohoto těžařstva. Napadený rozsudek důvodně se dovolává ustanovení §§ 138, 144 a 146 obecného zákona horního a jest po rozumu § 144 tohoto zákona hledíc k doslovu druhého odstavce § 45 zák. ze dne 28. prosince 1887 čís. 1 ř. zák. z roku 1888 jednajícího ředitele těžařstva (žalovaného F-a) považovali za osobu zmíněnou v posléze uvedeném zákonném ustanovení (§ 45 odst. 2), jež podle § 46 tohoto zákona ručí za následky úrazu jen, jestliže úraz přivodila zúmyslně. (Srovnej rozhodnutí čís. 128 sb. n. s., 1848 sbírky Nowakovy). Že by byl žalovaný F. neštěstí ze dne 10 června 1924 způsobil činností úmyslnou, nebylo žalobci ani tvrzeno.
Dovolání však není opodstatněno ani, pokud jest jeho důvodem mylné právní posouzení věci u žalovaného G-a. Tento dovolací důvod vidí dovolatelé v tom, že odvolací soud nedospěl k úsudku, že jest G. osobou podle § 1315 obč. zák. nezpůsobilou, a dále v jeho názoru, že za opomenutí včasného opatření nejnutnějších ochranných přístrojů není zodpovědným závodní, nýbrž závodní správa. Otázka způsobilosti neb nezpůsobilosti žalovaného G-a podle § 1315 obč. zák. by však přicházela v úvahu jen, šlo-li by o ručení žalovaného těžařstva za osobu jím k provozu dolu upotřebenou, ve kterémžto směru však napadený rozsudek správně zdůraznil, že při úrazech podnikových platí o ručení za Úrazy zvláštní předpisy úrazového zákona, nikoliv všeobecné ustanovení § 1315 obč. zák. I když dovolání vychází ze stanoviska, že podkladem uplatňovaného nároku na náhradu škody proti G-ovi jsou nedostatečná bezpečnostní opatření na dole A. za vedení závodního ředitele G-a v celku, jsou pro posouzení otázky, tkví-li v chování se tohoto žalovaného podstata hrubého zavinění po rozumu § 47 zák. ze dne 28. prosince 1887 čís. 1 ř. z. z roku 1888 rozhodna skutková zjištění učiněná shodně oběma soudy nižších stolic, tedy hlavně zjištění, že se G. po správě závodu opatření ochranných přístrojů a zařízení skutečně, ovšem bezvýsledně, domáhal. I dovolací soud jest názoru, že jeho povinnosti v tomto směru nešly tak daleko, že se měl vzdáti postavení závodního ředitele na jámě žalovaného těžařstva, nemohl-li dosavadními zákroky prosaditi u závodní správy účelné nápravy nehledíc ani k tomu, že jest nanejvýše pochybno, s jakým výsledkem by bylo spojeno případné odstoupení žalovaného G-a z jeho místa jako závodního ředitele. Ve zjištěném postupu žalovaného G-a nespatřuje tedy ani dovolací soud hrubého zavinění podle § 47 úrazového zákona, i když se bere zřetel také na ustanovení § 1299 obč. zák. dopadajícího na souzený případ proto, že jde o závodního schváleného na kutací jámě ministerstvem veřejných prací. Jest proto názor napadeného rozsudku, že za opomenutí včasného opatření ochranných přístrojů pro důl A. není práv žalovaný G., ale závodní správa, po stránce právní správný.