Čís. 12772.

Úřadovny Všeobecného pensijního ústavu mohou vystupovati v exekučním řízení za účelem vymáhání pojistného, ovšem nikoliv jako samostatné právní osoby, nýbrž jako orgány Všeobecného pensijního ústavu. Nevadí však, je-li v záhlaví exekučního návrhu uvedena jako vymáhající věřitelka úřadovna a je-li i v návrhu žádáno, by exekuce byla povolena pro úřadovnu.
(Rozh. ze dne 2. září 1933, R II 181/33.) Návrhu »Úřadovny A. Všeobecného pensijního ústavu v Brně«, by byla ku vydobytí pojistného povolena exekuce, soud prvé stolice vyhověl. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a odmítl návrh na povolení exekuce. Důvody: Podle § 74 zák. čís. 26/29 jest právnickou osobou Všeobecný pensijní ústav v Praze, nikoli však jeho úřadovny, které jen obstarávají věci pensijních ústavů jim svěřené jeho jménem (§ 84 cit. zák.). Návrh na povolení exekuce podala »Úřadovna A. Všeobecného pensijního ústavu v Brně« vlastním jménem, nikoli tedy právní podmět, nýbrž orgán povolaný jen k jeho zastupování, který v exekučním řízení nemůže vystupovati samostatně jako strana (§ 1 c. ř. s., § 78 ex. ř.). Napadené usnesení bylo proto zrušeno jako zmatečné a návrh na povolení exekuce odmítnut.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil rekursnímu soudu, by o rekursu znovu rozhodl, odezíraje od důvodu, ze kterého zrušil usneseni soudu první stolice a návrh na povolení exekuce odmítl.
Důvody:
Podle § 84 písm. d) zákona ze dne 21. února 1929 čís. 26 sb. z. a n. přísluší úřadovnám Všeobecného pensijního ústavu mezi jiným také »předpisovati, vybírati a vymáhati pojistné«. Z toho plyne, že mohou vystupovati v exekučním řízení za účelem vymáhání pojistného, ovšem nikoli jako samostatné právní osoby, nýbrž jako orgán Všeobecného pensijního ústavu. Třebaže v záhlaví exekučního návrhu uvedena je jako vymáhající strana Úřadovna A. Všeobecného pensijního ústavu a třebaže i v návrhu je žádáno, aby byl povolen vklad zástavního práva pro vykonatelnou pohledávku vymáhající strany, nemůže býti pochybnosti o tom, že tu Úřadovna vystupuje jen jménem pensijního ústavu ve smyslu uvedeného již místa zákona a nikoli jménem svým vlastním. Není to o sobě dostatečným důvodem k odmítnutí exekučního návrhu, protože i soud první stolice i soud rekursní mohl přes to vydati usnesení, které by bylo vyhovovalo předpisům zákona a stavu věci. V této příčině lze poukázati k důvodům rozhodnutí čís. 3659. sb. a to jmenovitě v tomto případě, kde jde o vymáhání pojistného soudní exekucí. Jinak ovšem bylo by věc posuzovati v řízení sporném a jmenovitě tam, kde by žaloba směřovala proti pensijnímu ústavu, případně jeho úřadovně (čís. 7334, 11239 sb. n. s.).

Citace:

č. 12772. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 111-112.