Čís. 12811.

Zákon ze dne 16. prosince 1930, čís. 4 sb. z. a n. na rok 1931, na ochranu osob oprávněných požadovati výživu, výchovu nebo zaopatření.
Ustanovení § 5 zák. přichází v úvahu, i když manželství stran bylo již rozloučeno a žalobou jest se domáháno zvýšení renty, svého času mezi stranami smluvně stanovené.
(Rozh. ze dne 15. září 1933, R II 308/33.)
Za sporu o rozluku manželství zavázal se manžel platiti manželce výživné měsíčních 150 Kč s tím, že při podstatném zlepšení svých příjmů zvýší poměrně příspěvky na výživu manželky. Manželství bylo napotom rozloučeno. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se manželka na manželi zvýšení výživného na měsíčních 300 Kč a navrhla povolení prozatímního opatření placením vyživovacích příspěvků 300 Kč měsíčně. Soud prvé stolice povolil prozatímní opatření placením výživného 150 Kč měsíčně mimo jiné z těchto důvodů: Že snad žalovaný po 150 Kč měsíčně platí, jest pro povolení zatímního opatření vedlejší. Vždyť žalobkyně má nárok na to, by povinnost žalovaného byla soudem ustanovena a by měla exekuční titul. Žalobkyně se domáhá zatímního opatření výslovně ve smyslu § 5 zákona ze dne 16. prosince 1930 čís. 4 sb. z. a n, na rok 1931 a proto také bylo zatímní opatření ve smyslu tohoto zákonného ustanovení povoleno jen na dobu jednoho roku a se zřetelem k výpovědem přezvědných osob nebylo lze vyhověti návrhu na přiřčení alimentů vyšších než 300 Kč. Rekursní soud nevyhověl rekursu žalovaného, vyhověl však rekursu žalobkyně a zvýšil vyživovací příspěvky na 250 Kč měsíčně, mimo jiné z těchto důvodů: Žalovaný se domáhá změny napadeného usnesení v ten smysl, by návrh žalobkyně byl zamítnut vůbec, maje v podstatě za to, že povolení zatímního opatření podle § 5 alim. zák. a § 382 čís. 8 ex. ř. předpokládá žalobu manželky o rozvod neb o rozluku manželství, tudíž trvání manželského svazku a vyživovacího nároku manželčina, kdežto manželství stran bylo již roku 1923 rozloučeno a žalobkyně se ve sporu domáhá zvýšení měsíční renty, svého času mezí stranami smluvně stanovené. Mimo to žalovaný i v rekursu ještě namítá, že k zatímnímu opatření nebylo vůbec důvodu, an měsíční rentu 150 Kč žalobkyni přesně vyplácí. Tuto druhou námitku vyvrátil správně již prvý soud v napadeném usnesení, na jehož důvody se prostě odkazuje. Ale i jinak je stanovisko stěžovatelovo právně mylné, ježto jasný doslov a smysl ustanovení § 1 (tudíž i § 5) alim. zák. (srovnej zvláště výraz »právně zavázán« v § 1) dopadá na povinnost vyživovací vůbec, nechť plyne ze zákona, smlouvy nebo z jednostranného právního jednání. Že slovo »právně« jest vykládati v nejširším smyslu a že zákonodárce také zamýšlel takový rozsah použití zákona, je vidno i z důvodové zprávy (srovnej komentář Dr. Gerlicha k § 1 alim. zák.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu žalovaného, poukázav k důvodům rekursního soudu.

Citace:

č. 12811. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 179-180.