Čís. 13068.
Zrušil-li odvolací soud rozsudek prvého soudu, nevyhradiv pravomoc, načež za dalšího jednání u prvého (okresního) soudu byl žalobní nárok, přesahující hranici pro věci nepatrné, obmezen na útraty, jest nepřípustný dovolaci rekurs proti usnesení rekursního soudu o útratách, jakož i rekurs proti zrušovacímu usnesení odvolacího soudu, spojený s rekursem proti výroku o útratách.
(Rozh. ze dne 1. prosince 1933, R I 1161/33.)
Ve sporu, jehož hodnota převyšovala hranici pro věci nepatrné, zrušil odvolací soud usnesením ze dne 10. února 1933 rozsudek prvého (okresního) soudu a uložil mu, by v řízení pokračoval a o věci znovu rozhodl. Za jednání u prvého soudu obmezil žalobce žalobní nárok na útraty sporu, načež soud prvé stolice usnesením ze dne 20. června 1933 uložil žalovanému, by zaplatil žalobci 1239 Kč 25 h útrat sporu. Proti tomuto usnesení podaly obě strany rekurs, žalovaná spojila se svým rekursem i rekurs proti zrušovacímu usnesení odvolacího soudu ze dne 10. února 1933. Rekursní soud odmítl všechny rekursy.
Nejvyšší soud odmítl i rekurs žalobcův i rekurs žalovaného proti odmítacímu usnesení rekursního soudu.
Důvody:
Krajský soud v H. jako odvolací soud zrušil usnesením ze dne 10. února 1933 bez výhrady právní moci rozsudek okresního soudu v H. a uložil mu, by v řízení pokračoval a o věci znovu rozhodl. Za jednání u okresního soudu obmezila pak žalující strana při roku dne 20. června 1933 žalobní nárok přesahující hranici nepatrnou na útraty sporu, čímž podle plenárního rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 20. května 1924 čís. Pres 298/24 čís. 3868 sb. n. s. přešlo pravidelné řízení v řízení podle předpisů o řízení ve věcech nepatrných a okresní soud vydal pak usnesení ze dne 20. června 1933, jímž uložil žalované straně, by nahradila žalující straně 1239 Kč 25 h útrat sporu. Proti tomuto usnesení o útratách podaly obě strany rekurs a žalovaná strana spojila s ním podle § 515 c. ř. s. i rekurs proti zrušovacímu usnesení odvolacího soudu ze dne 10. února 1933, poukazujíc k tomu, že dříve tak učiniti nemohla, poněvadž usnesení to nevyhradilo podle § 519 čís. 3 c. ř. s. pravomoc. Rekursní soud odmítl oba, správně všechny rekursy z důvodu, že jde o řízení ve věcech nepatrných, v němž podle jeho názoru jest samostatný rekurs proti výroku prvého soudu o útratách nepřípustný. Netřeba se zabývati otázkou, zda názor ten jest s hlediska § 517 čís. 5 c. ř. s., na nějž oba rekurenti nyní poukazují, správný, ano jde o napadené rozhodnutí soudu druhé stolice v otázce útrat, jež rekursem podle § 528 c. ř. s. ani v pravidelném řízení napadati nelze bez ohledu na to, zda rozhodnuto věcně či zda rekurs z formálních důvodů byl odmítnut, jak vysloveno v rozhodnutí čís. 10457 sb. n. s. Ustanovuje-li § 517, druhý odstavec, c. ř. s., že v řízení o věcech nepatrných jest proti usnesením odvolacího soudu rekurs vyloučen, nelze z toho dovozovati opak, že proti usnesení rekursního soudu jest rekurs přípustný, neboť, je-li otázka útrat z přezkumu nejvyššího soudu vůbec vyloučena, platí to zřejmě i o řízení ve věcech nepatrných. A rovněž i rekurs žalované strany proti zrušovacímu usnesení odvolacího soudu ze dne 10. února 1933 spojený podle § 515 c. ř. s. s rekursem proti výroku o útratách týká se jen tohoto výroku, poněvadž rekursní vývody vyvracejí rovněž za nynějšího stavu jen předpoklady pro rozhodnutí o útratách. Bylo proto rekursy proti rozhodnutí druhé stolice v otázce útrat podle § 526 druhý odstavec c. ř. s. odmítnouti.