Čís. 13012.

Rozhodnutím nejvyššího správního soudu, že násilné odnárodňování dítěte povinného školou, zakázané v § 134 ústavní listiny, není v tom, že ve Slezsku svěřuje otec dítě do výchovy školy s vyučovací řečí neodpovídající jeho národnosti, jest pravoplatně rozřešeno, že otec jednající takto neporušil veřejnoprávní nárok dítěte na výchovu. Pro otázku, zda otec porušil soukromoprávní povinnost k výchově dítěte a zda zneužil moci otcovské, dav dítě povinné školou zapsati do obecné školy s vyučovacím jazykem neodpovídajícím jeho národnosti, jest rozhodným jen zájem dítěte.
(Rozh. ze dne 11. listopadu 1933, R II 443/33.)
Opatrovnický soud neschválil projev vůle Ludvíka C-a, aby jeho syn Ervín navštěvoval německou obecnou školu v F., a ustanovil opatrovníka k hájení práv nezl. Ervína C-a. Důvody: Jest prokázáno, že Ludvík C. dal své manželské dítě Ervína zapsati do obecné školy německé v F. a že místní školní rada v F. domáhá se toho, by dítě Ervín C. vzhledem k své české národnosti byl vyloučen z německé školy. Prokázáno bylo výslechem a doznáním Ludvíka C-a, že i on, i jeho žena jsou české národnosti a že posílá některé děti do české školy. Posléze prokázáno bylo výslechem otce a předloženým školním vysvědčením, že Ervín navštěvoval 2 třídy obecné školy německé a uznán byl za nezpůsobilého postoupiti do vyšší třídy. Opatrovnický soud (§ 109 j. n.) má rozhodnouti, zda s hlediska § 178 obč. zák. projev vůle otce dítěte odpovídá zákonu. Občanský zákon povolává otce k tomu, by své nezl. dítě zastupoval (§§ 152, 865 obč. zák.). Nahrazuje proto projev vůle otce projev vůle dítěte, a to potud, pokud opatrovnický soud nezakročil proti projevu vůle otce s hlediska § 178 obč. zák. § 178 obč. zák. má ustanovení pro případ: a) že otec své moci nad dítětem zle užívá, b) své povinnosti neplní, c) dopouští se života nečestného neb nemravného. Z těchto ustanovení přicházejí v úvahu v souzeném případě ustanovení ad b) po případě ad a). Soud opatrovnický jest na stanovisku, že československý stát zřizováním menšinových škol (§ 5 jaz. zák.) potvrdil zásadu vyslovenou v různých zákonech školských (§ 1 odst. (2) zák. čís. 189/1919) a vžitou v lidu českém, že dítě školou povinné je povinno choditi do školy, jejíž jazyk vyučovací se shoduje s národností dítěte. Opatrovnický soud opírá své stanovisko také o úvod k ústavnímu zákonu čís. 121/1920, podle něhož jest zákony čsl. vždy a všude prováděti v duchu našich dějin. V dějinách českého národa byla zahájena již od časů Komenského výchova národní, rodným jazykem. Odporuje proto podle názoru opatrovnického soudce projev vůle a jednání českého otce, jenž dává dítě znalé mateřské řeči do školy německé, i liteře a duchu čsl. zákonů, i moderním zásadám vychovatelským. Nemohl proto opatrovnický soud schváliti jednání Ludvíka C-a, kterého podle jeho původu jest považovati za Čecha, a prohlásiti o něm, že plnil svou povinnost a nezneužil své moci nad dítětem, dav dítě zapsati do školy německé, ač měl a má možnost i příležitost dáti dítě vychovati ve škole české. K námitce otce, že mu záleží na tom, by se chlapec naučil v německé škole němčině třebas i v některých předmětech neprospíval, nemohl soud vzíti zřetele. Znalost více jazyků se doporučuje, ale osvojení znalosti jiného jazyka než je jazyk národnosti dítěte nesmí se díti na úkor národní výchovy. Návštěvou školy s vyučovacím jazykem neodpovídajícím národnosti dítěte, národní výchova dítěte trpí, neboť dítěti nedostane se náležité výchovy v duchu tradice národa, dítě nenaučí se milovati rodný jazyk, národní píseň a tím i svůj národ. Podle právního citu českého lidu, české dítě v cizí škole se odnárodňuje. Takovému odnárodnění má býti zabráněno především prováděním školských a jiných zákonů v duchu dějin českého národa. Ježto otec, jenž trvá na tom, by jeho dítě zůstalo v německé škole, se dostává se svými zájmy o výchovu dítěte do rozporu se zájmy dítěte, neboť v zájmu dítěte jako dítěte českého je, by bylo vychováno v české škole, je v tomto případě vyloučen ze zastupování dítěte a bylo proto ustanoviti dítěti opatrovníka (§ 271 obč. zák.), který navrhl, by opatrovnický soud neschválil projev vůle otcovy, by dítě navštěvovalo školu německou. Rekursní soud změnil napadené usnesení v ten rozum, že není důvodu k zakročení proti Ludvíku C-ovi z důvodu § 178 obč. zák. Důvody: Rekurující strana podala u okresního školního výboru v F. stížnost pro nepřijetí dítěte do německé školy a bylo stížnosti této správním úřadem vyhověno, ježto neodporuje předpisům o návštěvě škol. Nemůže proto stížnost býti předmětem jednání u soudu z důvodu § 178 obč. zák., pakliže správní úřad stížnost uznal za důvodnou a nebylo také zákonného důvodu k zřízení opatrovníka podle § 270 obč. zák., ježto jen v případech § 178 obč. zák. je soud povolán změniti ustanovení otcovo o výchově dítěte.
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by, doplně řízení, znovu rozhodl.
Důvody:
V rozhodnutí z 30. března 1932 č. j. 481/32 vyslovil nejvyšší správní soud, že násilné odnárodňování dítěte školou povinného, zakázané v § 134 ústavní listiny není obsaženo v tom, že ve Slezsku svěřuje otec dítě do výchovy škole s vyučovací řečí neodpovídající jeho národnosti. Tím jest pravoplatně rozřešeno, že otec, jednající takto, neporušil veřejnoprávní nárok dítěte na výchovu. V souzeném případě jde však o to, zda otec Ludvík C. ve smyslu § 178 obč. zák. porušil soukromoprávní povinnosti k výchově dítěte uložené mu ustanovením § 139 obč. zák. a zda zneužil moci otcovské, dav školou povinného Ericha C-a zapsati do obecné školy s vyučovacím jazykem neodpovídajícím jeho národnosti. A tu jest rozhodujícím jen zájem dítěte, ano ustanovení § 139 obč. zák. ukládá otci mimo jiné, rozvíjeti duševní i tělesné síly dítěte a vyučováním položiti základ k jeho budoucímu blahobytu. Otec odůvodnil, že dal zapsati nezletilého Ervína C-a do německé obecné školy, aby si prý nedospělec osvojil znalost němčiny, zkusiv již na svém synu Ludvíku, jenž vychodil čtyřy třídy české měšťanské školy, že ho nedostal do učení pro neznalost němčiny, a odůvodňoval to tedy starostí o budoucí blaho dítěte. Prvý soud řešil otázku blaha dítěte, ale jen s veřejnoprávního hlediska »odnárodňování dítěte«, a rekursní soud se spokojil tím, že otázku tu rozřešil nejvyšší správní soud. Nezabývaly se proto nižší soudy vůbec tím, čím se jedině zabývat měly, zda návštěva německé školy neohrožuje budoucí blaho Ervína C-a a zda ho otec zápisem do německé školy vychovává podle § 148 obč. zák. ke stavu, pro něho přiměřenému, či zda jest to jen umíněností otcovou, jak dovolací rekurs vytýká. Je proto vyšetřiti a zjistiti všechny okolnosti, o něž otec opírá návštěvu dítěte v německé obecné škole, zejména, zda od původu navštěvoval Ervín C. německou obecnou školu a z jakých důvodů nebyl uznán způsobilým postoupiti z druhé třídy obecné německé školy, zda pro nedostatek vloh vůbec, či jen pro neznalost němčiny, a posléz jest podle § 23. zákona č. 100/1931 sb. z. a n. po případě vyslechnouti i nezletilého Ervína C-a, zda mu vyučování v německé řeči činí větší obtíže než v řeči české. Na základě takto zjištěných okolností jest pak posouditi, zda návštěva německé obecné školy slouží k dosažení budoucího blaha nezletilého Ervína C-a, či zda je ohrožuje.

Citace:

č. 13012. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 496-499.