Č. 5986.

Domovské právo: K výkladu »úmyslu podržeti pobyt v obci« ve smyslu § 2, odst. 1 novely o dom. právu z roku 1896.
(Nález ze dne 22. října 1926 č. 20553.)
Věc: Obec B. proti zemské správě politické v Praze o domovskou příslušnost Aloise K.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: — — — — —
Podle § 2, odst. 1. zák. z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z. výslovné přijetí do svazku domovského nemůže býti odepřeno obcí pobytu čsl. státnímu občanu, který po dosažené svéprávnosti po 10 let, která předcházejí žádosti za dom. právo, se zdržoval v obci dobrovolně a nepřetržitě. Vzdá-li se někdo dobrovolně pobytu v obci, přetrhne se — jak se uvádí v 3 odstavci téhož § — počatá l0letá lhůta pobytu, avšak za přetržení pobytu se nepokládá dobrovolné vzdálení, když z okolností, za který se stalo, jde na jevo úmysl pobyt podržeti. Mezi stranami je nesporno, že Alois K. bydlil po dosažené svéprávnosti dobrovolně a nepřetržitě v obci B. od 26. června 1912 do 24. června 1922, kdy zanechav v B. část svých svršků se odberal do S., a že se dne dne 26. července 1922 vrátil do původního bytu v B. Sporno je, zdali Aloisi K., ubíraje se 24. června 1922 do S., vzdal se tím pobytu v B., či zdali z okolností, za jakých se z B. vzdálil, byla patrná jeho vůle a úmysl pobyt v této obci podržeti.
Žal. úřad dospěl k závěru, že Alois K. měl úmysl podržeti pobyt v B., zejména ze skutečnosti, že při svém odchodu z B. ponechal v této obci větší kusy nábytku, dříví a některé zásoby, že sjednal se svým domácím úmluvu, podle které byl tento povinen přijmouti ho do nájmu, kdykoli o to požádá, nejdříve však 15. července 1922 a že neměl ve S. bytu, nýbrž bydlil u sestry.
Pravdivost těchto úřadem zjištěných skutečností stížnost nepopírá, vytýká jen, že nebyl proveden nabídnutý důkaz svědkem Josefem J. Tato námitka však je bezdůvodná, neboť podle jednacích spisů byl jmenovaný vyslechnut ve sporné věci dne 7. ledna 1925 na osp-é ve V. Při svém výslechu J. nějaké skutečnosti, jež by vyvracely správnost skutkových zjištění žal. úřadu, neuvedl, nýbrž omezil se v podstatě na prohlášení, že nemůže potvrditi, že K. při svém odchodu z B. měl úmysl podržeti tam svůj pobyt.
Dospěl-li žal. úřad z uvedených skutečností, jejichž správnost nebyla v řízení popřena a jež také nejsou v odporu se spisy, k závěru, že Alois K. měl úmysl pobyt v B. podržeti, a že tudíž jeho odchodem do S. nenastalo přetržení pobytu v B., není jeho úsudek v rozporu s pravidly logického myšlení a jestliže v důsledku onoho závěru uznal, že K. přísluší dom. právem do obce B., nelze v jeho výroku shledati ani nezákonitost.

Citace:

č. 5986. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 484-485.