Č. 5997.

Vojenské věci: * Domobranec, který před rokem 1920 byl povolán ke službě domobranecké, není zproštěn povinnosti platiti vojenskou taxu za dobu, ve které skutečně presenční službu vojenskou nekonal.
(Nález ze dne 26. října 1926 č. 21010.)
Věc: Antonín B. ve S. proti ministerstvu vnitra o vojenskou služební taxu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Plat. rozkazy č. ... vyměřila osp v D. st-li služební náhradní taxu za rok 1917, 1918 a 1919.
Odvolání zsp v Praze nevyhověla v základě § 4, lit. b) zák. z 10. února 1907 č. 30 ř. z., min. nař. z 10. září 1914 č. 306 ř. z. a čl. 3 lit. b) min. nař. z 19. srpna 1907 č. 211 ř. z., jakož i min. nař. z 10. září 1914 č. 308 ř. z. (prov. nařízení), z toho důvodu, že domobranci jsou osvobozeni od taxy vojenské pouze za léta, ve kterých konali činnou službu vojenskou, kdežto st-l v létech 1917—1919, za která mu taxa byla uložena, služby vojenské nekonal.
Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad st-lovu odvolání z důvodu výměru v odpor vzatého a dále proto, že okolnost, že st-l byl na základě ustanovení § 62 bran. zákona z r. 1920 převeden dne 15. prosince 1920 do první zálohy co vojín, nemá zpětného účinku na jeho taxovní povinnost za dřívější léta.
O stížnosti uvážil nss takto:
Žal. úřad založil své rozhodnutí na předpokladu, že st-l byl v létech 1917, 1918 a 1919 domobrancem a že v této době nekonal činné služby vojenské. St-l, nepopíraje, že byl domobrancem, tvrdí, že v uvedené době konal akt. službu voj., neboť byl podroben voj. jurisdikci a předpisům o hlášení a také neměl právního nároku na vyčerpání dovolené a mohl býti kdykoliv povolán.
Stížnost, vznášejíc tuto námitku, přehlíží výslovné ustanovení § 6 zák. ze 6. června 1886 č. 90 ř. z. podle něhož domobranci ke službě povolaní jsou podrobeni vojenským předpisům trestním a disciplinárním ode dne svolání až do dne dovolené a že — je-li domobranec propuštěn na dovolenou — přeruší se na tuto dobu jeho vojenské postavení. Z tohoto ustanovení jest zřejmo, že domobranec na dovolené nekoná žádné služby vojenské a tudíž ani služby presenční.
St-l se mýlí, soudí-li, že jsa na dovolené, konal presenční službu, neboť zákon o voj. taxe, mluvě v § 4 o presenční službě, má na mysli skutečně konanou službu voj., jak jde na jevo zejména z § 8 a z §§ 43 a 44 zák. z 5. července 1912 č. 128 ř. z.
Je-li tomu tak, jest výrok žal. úřadu, ukládající st-li služební taxu náhradní za léta 1917—1919, ve kteréž době — jak uvedeno — nebyl přidržen k presenční službě, ve shodě se zákonem.
Dovozuje-li pak st-l ze skutečnosti, že byl na základě § 62 bran. zák. z 19. března 1920 č. 193 Sb. převeden v roce 1920 do zálohy, osvobození od povinnosti platiti voj. taxu náhradní, odporuje tento vývod výslovnému ustanovení § 3, lit. f) zák. z 29. září 1924 č. 231 Sb., přiznávajícímu osvobození od povinnosti platiti voj. taxu bývalým domobrancům, kteří byli na základě branného zákona z 19. března 1920 a prov. nař. k němu převedeni do zálohy, pouze na rok 1920, nikoliv však na léta 1917—1919. Za tato léta dlužno vyměřiti voj. taxu zásadně podle ustanovení zákonů, jež platily pro dotčená léta. S těmito ustanoveními zákonnými jest stížností napadený výrok žal. úřadu ve shodě.

Citace:

č. 5997. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 504-505.