Č. 6119.

Školství: I. * Počtem dětí v § 7, odst. 2. zák. č. 226/1922 Sb. sluší rozuměti — pokud jde o zrušení třídy na obecné škole národní — počet školou povinných dětí čsl. státních občanů, kteří mají ve školní obci trvalé bydliště. — II. Rozhodujíc o rekursu mšr-y proti zrušení třídy na obecné škole podle § 9 zák. č. 189/1919 řídí se min. škol. podle právního a skutkového stavu, který tu je v době jeho rozhodování.
(Nález ze dne 2. prosince 1926 č. 24740.)
Prejudikatura: Boh. 4004 adm. a j.
Věc: Místní školní rada v U. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty stran redukce obecné školy chlapecké.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Předseda zšr-y vyslovil rozhodnutím ze 14. ledna 1922, že byla německá pětitřídní chlapecká škola obecná v U. navštěvována v školním roce 1921/22 celkem 189 žáky, a poněvadž počet tento nikterak neodůvodňuje existenci pěti tříd, nařídil na základě § 9 zák. č. 189/1919 a č. 295/1920 redukci jmenované školy na čtyřtřídní. — — —
Odvolání bylo nař. rozhodnutím zamítnuto jako neodůvodněné, poněvadž zmíněná škola bude po redukci míti ještě o jednu def. třídu postupnou více, než by vzhledem k úhrnnému počtu dětí ve smyslu § 5 zák. č. 226/1922 nezbytně bylo nutno a při náležitém rozdělení žactva nebude v žádné třídě více dětí než 52.
Ke stížnosti mšr-y zrušil nss nál. z 29. listopadu 1924 č. 21205 předeslané rozhodnutí pro nezákonnost a shledal ji v tom, že min. škol., vycházejíc z mylného právního názoru při výkladu § 7 odst. 2 zák. č. 226/1922 nevyšetřilo onen počet dětí, který podle konkrétních poměrů školy, o kterou jde, a při rozvržení dětí podle předpisů učebné osnovy podle stupňů věkových a postupových na jednotlivé zbylé třídy připadne.
Rozhodujíc na to znova o odvolání mšr-y, zamítlo je min. škol. nyní nař. vynesením z těchto důvodů: »Podle podrobných výkazů, sestavených správou školy, měla ob. škola chlap. v U. dne 1. ledna 1925 tento počet dětí: v I. třídě 24, ve druhé 37, ve třetí 32, ve čtvrté 37 a v páté 37. Redukce na školu čtyřtřídní dle toho dosud nebyla uskutečněna, ačkoliv stížnost proti ní podaná neměla účinku odkladného. Do zmíněného počtu žáků je však zahrnuto v první třídě sedm žáků předčasně do školy přijatých, ve druhé a ve třetí třídě po jednom příslušníku cizího státu a v páté třídě jeden žák, jehož rodiče nemají stálé své bydliště ve školní obci uničovské. Byl tedy počet žáků, k nimž dlužno přihlížeti ve smyslu §§ 5, 7 a 11 zák. č. 226/1922 ve skutečnosti tento: v první třídě 17, ve druhé 36, ve třetí 32, ve čtvrté 36 a v páté 36. Při redukci školy na čtyři třídy lze spojiti první a druhou třídu, čímž vznikne třída o 53 žácích, kdežto počet žáků ostatních tříd zůstane nezměněn. Nepříčí se tedy redukce předpisu druhého odstavce § 7 cit. zák. Spojení první a druhé třídy je přípustno, ježto ani učebná osnova vydaná výnosem zšr-y mor. z 19. ledna 1885 č. 403, ani výnos min. škol. ze 4. srpna 1923 č. 92189 neobsahuje předpisu pro roztřídění dětí na čtyřtřídních školách, pojících se ke škole občanské, tedy na čtyřtřídních školách s pěti školními ročníky, a je proto roztřídění žáků takových škol ponecháno volné úvaze školních úřadů.«
O stížnosti uvažoval nss takto:
Zrušení třídy na veř. škole národní podle § 9 zák. z 9. dubna 1920 č. 189 Sb. má —jak nss již vyslovil v nál. Boh. 4004 adm. — právní povahu aktu konstitutivního. Odvoláním strany z příslušného rozhodnutí stolice nižší přechází rozhodování ve věci v mezích rekursního petitu na stolici odvolací, která pak má o věci rozhodovati tak, jakoby rozhodovala v instanci prvé. Musí proto úřad v případě takovém posuzovati rekursní žádání strany podle onoho právního i skutkového stavu, který tu je v době jeho rozhodování a podle něho spornou otázku řešiti, pokud nelze ze zákona samotného usuzovati naopak. Mohou proto býti pro posuzování to směrodatny jenom ony skutečnosti, které tu byly v době, kdy onen konstitutivní akt v poslední stolici správní byl vydán a mohou toliko tyto skutečnosti tvořiti skutkový základ výroku onoho. Tomu je tak tím spíše, nebylo-li zrušení třídy vyslovené prvou stolicí vůbec provedeno, ač zák. ze 3. dubna 1919 č. 189 Sb. ve znění zák. z 9. dubna 1920 č. 295 Sb. nepřiznává stížnostem podaným do opatření, kterým byla provedena redukce školy, odkladného účinku, a rozhodovala-li tedy vyšší stolice správní v době, kdy organisace školy ještě změněna nebyla.
Ve sporném případě zrušena byla v pořadu stolic správních 5. třída postupná na chlap. ob. škole v U., opatření to však — jak nepopřeno — nebylo provedeno a byla tedy organisace školy té nezměněna ještě v době, kdy žal. úřad, řídě se právním názorem, vysloveným v hořejším nálezu, znovu o věci rozhodoval. Mohl se proto říditi skutkovou podstatou, jaká tu byla v době jeho rozhodování, a nemá stížnost pravdu, vytýká-li nař. rozhodnutí vadnost řízení resp. nezákonnost proto, že rozhodujíc o odvolání st-lčině vzalo za základ stav žactva z 1. ledna 1925 a neřídilo se skutkovou podstatou, jaká tu byla ve školním roce 1922/23.
Leč stížnost není důvodná ani pokud shledává další podstatný procesní poklesek v tom, že nař. rozhodnutí neuvedlo jmény ony žáky, k nimž po názoru žal. úřadu při zjišťování počtu žactva v jednotlivých třídách se zřetelem na předpisy §§ 5, 7 a 11 zák. ze 13. července 1922 č. 226 Sb. přihlíženo býti nemůže a kteří tedy pro otázku přípustnosti redukce školy nejsou směrodatní. Třebas by bylo s hlediska řádnosti procesu správního zajisté žádoucí, aby byl žal. úřad uvedl ve svém výroku jména zmíněných žáků, mohla by přec spatřována býti v jeho postupu podstatná vada řízení ve smyslu § 6 odst. 2 zák. o ss jen tehdy, kdyby opomenutím tím byla stěžující si mšr-ě znemožněna nebo ztížena obrana, po případě, kdyby následkem nedostatečného odůvodnění bylo nss-u přezkoumání nař. rozhodnutí znemožněno. Toho však v daném sporu — jak plyne jednak již ze stížnosti samé, jednak z toho, co následuje — není. Ostatně jest podle předpisů §§ 33 et seq. min. nař. z 29. září 1905 č. 159 ř. z. přijímání dítek školou ještě nepovinných resp. bydlících mimo obvod školní do veř. školy nár. závislým na povolení mšr-y a musila proto i st-lka dítky, o něž mohlo běžeti, ze své úřední činnosti znáti.
Stejně lichou jest konečně stížnost i ve své meritorní části, kterou se snaží dovoditi, že ustanovení § 5 odst. 5 zák. č. 226/1922 o zjišťování počtu žactva nelze použíti na případy zrušení tříd již zřízených a že jest proto nař. rozhodnutí v rozporu se zákonem, vylučuje-li z počtu dítek v jednotlivých třídách žáky předčasně do školy přijaté, jakož i ty, kteří jsou příslušníky cizího státu, resp. jichž rodičové nemají stálé své bydliště ve školní obci u-ské.
Paragraf 5 odst. 1 a 2 cit. zák. ustanovil, že počet tříd při ob. škole řídí se počtem dětí, a určiv nejvýše přípustný počet dětí v jedné třídě, nařídil, že se má zříditi při škole další třída, přestoupí-li počet dětí v některé třídě příslušný, nejvýše přípustný počet dítek a nedá-li se přeplnění třídy odpomoci přípustnými změnami zařadění dítek. O tom, které děti sluší do tohoto počtu zahrnouti, podává zákon vysvětlení v odstavci pátém cit. paragrafu a praví tu, že se při zjišťování zmíněného počtu přihlíží toliko ke školou povinným dětem čsl. občanů státních a to těch, kteří mají v obci školní trvalé bydliště. Dlužno proto rozuměti předeslaným ustanovením zákona všude tam, kde s »počtem dětí« spojují určité právní účinky, tak, jako by mluvila o počtu školou povinných dětí čsl. státních občanů, kteří mají v obci školní trvalé bydliště a jen počet dětí takto kvalifikovaných prohlašovala za měřítko pro počet tříd. Ustanovuje-li za tohoto stavu práva § 7 odst. 2 cit. zák., že se předpisů § 5 odst. 1 a 2 nesmí užívati k tomu, aby se rušily nebo spojovaly třídy již zřízené, jakmile by po zrušení nebo spojení jich stoupl počet dětí v některé třídě nad 60, pak nelze podle všeobecných pravidel vykládacích přikládati pojmu »počet dětí« v tomto ustanovení jiného významu, než jaký vyplývá z obdobného rčení v § 5 odst. 1 resp. 5 cit. zák. a nutno zahrnouti do počtu tohoto toliko školou povinné děti čsl. stát. občanů, kteří bydlí trvale v obci školní. Že tomu tak, vysvítá dále i z úvahy, že zákonodárce, upraviv v § 7 odst. 2 cit. zák. otázku přípustnosti zrušení třídy, odvolal se sice na § 5 cit. zák., neodchýlil se však, pokud jde o podmínku určitého počtu dětí od obratu voleného v paragrafu tom a neuvedl blíže, ke kterým dětem sluší v této relaci přihlížeti, což by byl jistě učinil, kdyby byl chtěl, aby byly do počtu 60 dítek zahrnuty jiné děti, než o kterých jest řeč v § 5 zák. toho. A správnost předeslaného výkladu potvrzuje konečně i skutečnost, že by se při opačném názoru musilo přihlížeti při zrušování tříd — ač zákon sám rozdílu nečiní — k dětem, které při zřizování tříd nepadají na váhu a že by se tak prohlubovalo omezení školské správy ve příčině přípustnosti rušení tříd přes hranice, které mu dal zákon sám.
Ze všeho toho vysvítá, že také při rušení tříd na ob. škole nár. možno zahrnouti do počtu dítek, které podle vůle zákona jsou směrodatny pro otázku přípustnosti opatření takového, jenom školou povinné dítky čsl. stát. občanů, kteří mají v obci školní trvalé bydliště a že jest opačný názor stížnosti právně mylný a v rozporu se zákonem.
A ježto konečně děti předčasně do školy přijaté nelze považovati vzhledem na jasné znění § 11 cit. zák. za děti školou povinné, není ani poslední námitka stížnosti opodstatněna a neporušilo nař. rozhodnutí zákon, když při rozhodování o tom, lze-li na škole v U. zrušiti jednu třídu postupnou, nepohlédlo k dětem předčasně do školy přijatým, t. j. k těm dětem, které dovršily šestý rok věku v době od 1. září 1924 do 31. prosince 1924.
Že by spojení prvé a druhé třídy odporovalo platným předpisům, stížnost netvrdí a nemusil se proto nss otázkou touto v přítomném sporu zabývati.

Citace:

č. 6119. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 718-721.