Č. 6055.

Pensijní pojišťování. — Nemocenské pojišťování: Je skladník převážně duševně činným?
(Nález ze dne 11. listopadu 1926 č. 23021).
Věc: Okresní nemocenská pokladna v N. (adv. Dr. Rudolf Rábl z Prahy) proti ministerstvu sociální péče o nemocenské pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Osp v N. uznala výměrem ze 7. srpna 1923, že odhláška Antonína B. firmou Hynek K. nást. v N. u okr. nemoc. pokladny v N. jest pravoplatnou. Odvolání stěžující si pokladny z tohoto výměru nevyhověla zsp v Praze s odůvodněním, že Antonín B. podléhá pens. pojištění již na základě zák. ze 16. prosince 1906 č. 1 ř. z. z r. 1907 a může tudíž dle čl. VII. zák. z 5. února 1920 č. 89 Sb. býti členem nemoc. pokladny soukr. úředníků a zřízenců v Praze.
Dalšímu odvolání pokladny nevyhovělo min. soc. péče nař. rozhodnutím a potvrdilo rozhodnutí druhé stolice z jeho důvodů, k nimž dodalo: »K námitce odvolatelčině, že Antonín B. byl pouhým prodavačem a že zaměstnání jeho nebylo převážně duševní a že nepodléhal pens. pojistné povinnosti podle zák. ze 16. prosince 1906 č. 1 ř. z. z r. 1907, nýbrž teprve podle zák. z 5. února 1920 č. 89 Sb., nelze přihlížeti, jelikož provedeným šetřením bylo zjištěno, že Antonín B. vede skladní knihu, vystavuje účty pro odběratele, obstarává písemnou korespondenci, inkasuje peníze a za nepřítomnosti majitele firmy jej zastupuje a již od roku 1914 jest nejstarším a vedoucím úředníkem a tudíž na základě těchto výkonů již ve smyslu zák. z r. 1906 pens. pojištění podléhá a jako takový podle novely z 15. kvtěna 1919 č. 268 Sb. členem nemoc. pokladny soukr. úředníků a zřízenců v Praze býti může.«
O stížnosti nss uvážil:
Jest mimo spor, že Antonín B. byl svým zaměstnavatelem dne 30. června 1923 u stěžující si pokladny odhlášen, aby přestoupil k nemoc. podkladně soukr. úředníků a zřízenců v Praze, jest rovněž nesporno, že posléze jmenovaná zapsaná pomocná pokladna podle čl. VII. zák. č. 89/1920 není oprávněna náhradně pojišťovati pro případ nemoci skupiny zaměstnanců podle tohoto zák. nově podrobené poj. povinnosti pensijní. Stížností vznesena na spor jedině otázka, zdali Antonín B. jest takovým zaměstnancem nově podrobeným pens. pojištění zákonem č. 89/1920, či zda podléhal poj. pens. povinnosti již dle zák. ze 16. prosince 1906 č. 1 ř. z. z r. 1907.
Posléze uvedený zákon v § 1 odst. 1, č. 3 ve znění cís. nař. z 25. června 1914 č. 138 ř. z. podrobil pens. pojistné povinnosti všecky zřízence, kteří buďto podle způsobu svého postavení mají charakter úředníků nebo vykonávají pravidelně převážně duševní práce.
Žal. úřad dospěl v nař. rozhodnutí k úsudku, že Antonín B. — jsa ve svém zaměstnání u firmy Hynek K. činným převážně duševně — podléhal pens. poj. povinnosti již podle tohoto právě cit. zákona. Vzhledem k tomu, že stížnost správnost tohoto úsudku popírá, jest v rámci § 6 zák. o ss zkoumati, zdali úsudek žal. úřadu — jenž, maje za předmět právní otázku pro vyřešení sporu prejudicielní, jest součástí skutkové podstaty nař. rozhodnutí — jest ve shodě se spisy, logicky možný a založen na řízení procesně bezvadném.
Průvodní materiál, jenž byl žal. úřadu po ruce, skládá se hlavně ze svědecké výpovědi Antonína B. a jeho zaměstnavatele Františka S., majitele firmy Hynek K. nást. Prvý seznal, že jest zaměstnán od roku 1913 u firmy Hynek K. v N., tovární sklad pleteného a stávkového zboží. Mimo něho jest zaměstnán ještě příručí a tu a tam výpomocná síla. Od roku 1914 jest nejstarším, vedoucím úředníkem. Má přiděleny tyto práce: vede skladní knihu, vypisuje účty pro odběratele, obstarává písemnou korespondenci, jezdí na výroční trhy, kde samostatně trhovcům prodává zboží ve velkém, inkasuje za toto zboží peníze. Doma v obchodě prodává samostatně zboží a často zastupuje svého zaměstnavatele v obchodě po delší dobu. Zaměstnavatel František St. vypověděl, že Antonín B. jest v jeho závodě jako skladník a vykonává ponejvíce duševní práce jako: obstarává inkasso, vede skladní knihu, vypisuje účty a zastupuje šéfa v jeho nepřítomnosti.
Žal. úřad vyvrací tvrzení stěžující si pokladny, že B. byl pouhým prodavačem a že zaměstnání jeho není převážně duševní, tím, že z vylíčené činnosti B. vyzdvihuje ony služ. výkony, jež právě považuje za převážně duševní a to: vedení skladní knihy, vystavování účtů pro odběratele, písemnou korespondenci, inkaso a zastupování majitele firmy. Tím zřejmě vyjadřuje, že tyto výkony převažují u B. činnost prodavačskou, a hodnotí tím zaměstnání jeho jako převážně duševní. Pro tento úsudek měl dle náhledu nss-u dostatečnou oporu ve zmíněných průvodech.
Usoudil-li, že činnost shora vylíčená jest činností převážně duševní, nevybočil z mezí, jež § 1 cit. cís. nař. v odst. 2 lit. d) až f) pro hodnocení výkonů jako převážně duševních vytýčil, neboť vedení skladní knihy, vystavování — správně vypisování — účtů pro odběratele a korespondence obchodní spadají nepochybně pod pojem služby kancelářské a písárenské a nelze je, jak stížnost míní, ani jednotlivě ani v celku označiti za práce čistě manipulační a fysické. Nelze dále s hlediska § 6 zák. o ss shledati nelogickým, když úřad, maje na mysli bod d) cit. § 1, jako činnost převážně duševní hodnotil i zastupování majitele a inkaso odběratelů.
Činnost prodavače ovšem sama o sobě není činností převážně duševní ve smyslu citovaného zákona (viz posl. odstavec cit. § 1) a vylučovala by poj. povinnost pensijní tenkráte, kdyby v porovnání s ostatní kvalifikovanou činností Antonína B. převažovala. Nepřiznal-li úřad této prodavací činnosti převahy, měl pro to dostatečnou oporu ve výpovědi zaměstnavatele, jenž výslovně seznal, že Antonín B. ponejvíce jest zaměstnán zmíněnými, jako převážně duševní činnost kvalifikovanými výkony, kterážto výpověď jest podepřena i seznáním Antonína B., že kromě něho byl v závodě zaměstnán obchodní příručí, z čehož mohl úřad usouditi, že činnost prodavačská Antonína B. převážně nezaměstnávala. — — —
Povahu služ. výkonů zaměstnance s hlediska pens. zákona možno zjistiti z obsahu jeho činnosti, což také úřad v daném případě učinil. Jest proto nerozhodným, byl-li Antonín B. v přihlášce nebo odhlášce pojmenován »obchodním příručím« a nerozhodným jest také, označil-li se sám v řízení za nejstaršího a vedoucího úředníka závodu. Je-li však pojmenování nerozhodným, není ani vadou řízení, když úřad v tomto směru nekonal šetření. Stejně nerozhodným jest, byl-li Antonín B. za platnosti zák. č. 1 ř. z. z r. 1907 fakticky pojištěn čili nic, poněvadž pro tento spor směrodatný čl. VII. zák. č. 89/1920 kriterion tohoto obsahu nestanoví, mluvě o zaměstnancích podrobených pens. poj. povinnosti a nikoli o zaměstnancích skutečně pensijně pojištěných, přiznávaje tím rozhodného vlivu otázce právní a nikoli otázce skutkové. Nezabýval se proto úřad právem okolností, že Antonín B. byl teprve od 1. července přihlášen k pens. pojištění.
Z těchto úvah plyne, že tu není vytýkaných vad řízení a že žal. úřad měl dostatečnou oporu ve spisech pro svůj úsudek, že Antonín B. byl ve svém zaměstnání u firmy Hynek K. převážně duševně činným. Pak vyhovuje i právní posouzení případu citovanému § 1, č. 3 pens. zák. ze 16. prosince 1906 č. 1 ř. z. z r. 1907 — ve znění cís. nař. z 25. června 1914 č. 138 ř. z. — a čl. VII. zák. z 5. února 1920 č. 89 Sb.

Citace:

č. 6055. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 604-606.