Č. 5738.

Živnostenské právo: Udílení »právních rad ve věcech daňových, poplatkových a důchodkových s vyloučením sepisování podání k úřadům« nemůže býti považováno za živnost ve smyslu živn. řádu.
(Nález ze dne 5. června 1926 č. 11.705).
Věc: Josef W. v P. proti ministerstvu obchodu o zrušení živnostenského listu.

Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l oznámil v roce 1923 zsp-é v Praze, že hodlá ve svém bytě v Plzni zříditi poradnu pro záležitosti daňové, poplatkové a
důchodkové a žádal za povolení k této agencii. Žádost byla v cestě instanční min. vnitra zamítnuta a rovněž zamítnuta byla stížnost, již žadatel proti tomu podal k nss-u.
Zatím, co konáno bylo řízení o žádosti za povolení agencie, oznámil st-l osp-é v Plzni, že hodlá zříditi ve svém bytě svrchu zmíněnou poradnu a podotknuv, že svoji činnost omezí na udělování rad a pokynů v záležitostech svrchu uvedených a na osobní intervence u fin. úřadů,
a že vylučuje z ní vypracování jakýchkoliv podání na úřady, žádal, aby oznámení jeho bylo vzato k úřední vědomosti. Na základě tohoto oznámení vydala osp výměrem z 19. září 1923 st-li živn. list znějící na živnost »právní porada pro záležitosti daňové, poplatkové a důchodkové, jakož i pro věci trestního práva důchodkového s vyloučením sepisování podání k úřadům«.
Zsp dověděvši se o tomto úředním aktu, zrušila rozhodnutím z 26. listopadu 1923 v základě § 146 odst. 4 živn. řádu tento živn. list a odepřela vzíti na vědomí jeho opověď, poněvadž opovězená činnost je v plném svém rozsahu, tedy i s omezením v příčině sepisování podání,
jednatelstvím vázaným na koncesi dle dekretu dvorské kanceláře ze 16. dubna 1833 sb. z. pol. sv. 61 č. 59, a poukázala k tomu, že žádost st-le o tuto koncesi byla již pravoplatně zamítnuta.
St-l podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, v němž odvozoval, že v daném případě jedná se pouze o udílení právních porad a nikoliv o zprostředkování mezi stranami a úřady, a že taková činnost poradní je živností svobodnou, ježto se na ni nevztahuje ani dvorský dekret z r. 1833, který ji vůbec neznal, ani advokátní a notářský řád, které zajisté
nechtěly zadržovati nutnou specialisaci. Min. obch. nař. rozhodnutím toto odvolání zamítlo z důvodů uvedených v rozhodnutí zsp-é a podotklo, že zamýšlenou poradní činnost, i když vyloučeno jest sepisování podání na úřady a zastupování stran
před nimi, jest považovati za veřejné jednatelství, které zahrnuje v sobě i činnost poradní směřující ku prostředkování styků stran s úřady, a nemůže tudíž býti předmětem volné živnosti.
Na toto rozhodnutí podal st-l stížnost k nss-u, o níž soud uvážil takto:
Na sporu jest otázka, zda činnost, kterou st-l u úřadu ohlásil, a na niž byl mu vydán živn. list z 19. září 1923, jest činností ustanovením živn. řádu podléhající anebo činností z přepisů jeho vyloučenou. Dle čl. IV. uvozovacího patentu k živn. řádu platí tento řád pro všechna po živnostensku provozovaná zaměstnání, ať se vztahují k výrobě, zpracování
nebo předělávání předmětů obchodu, ku provozování obchodů, nebo ke konání služeb a prací, pokud v následujícím článku V. nejsou stanoveny výjimky. V daném případě jde o samostatný podnik výdělečný
pozůstávající v konání určitých služeb a prací a to v udílení rad v záležitostech daňových, polatkových, důchodkových a ve věcech trestního práva důchodkového s vyloučením sepisování podání k úřadům.
Dle svrchu uvedeného může jen tehdy býti uznáno, že podnik ten nepodléhá ustanovením živn. řádu, jestliže možno jej zahrnouti pod některou z výjimek uvedených ve článku V. uvedeného patentu. Žal. úřad shledává výjimku tu v bodu f) tohoto článku, dle něhož nepodléhají ustanovením živn. řádu úkony advokátů, notářů, dohodců, inženýrů a
jiných osob, které jsou úřadem zvláště pro určité úkony ustanoveny a povinností zavázány. Z ustanovení toho plyne nejen to, že advokáti, notáři atd. nepotřebují k dosažení svého oprávnění opovědí nebo koncese dle živn. řádu, nýbrž i že živn. úřad nesmí vzíti na vědomí opověď neb uděliti živn. koncesi pro úkony, jež jsou vyhrazeny advokátům, notářům neb osobám, které zvlášť úřadem pro ně byly ustanoveny a povinností zavázány. Jde tedy v podstatě o to, zda udílení právních rad ve věcech daňových atd. je vyhrazeno' některé kategorii svrchu uvedených osob. V tom směru uvážil nss, že udílení právních rad mající povahu trvalé samostatné činnosti výdělečné je skutečně dle platného právního řádu vyhrazeno určitým osobám. I když nehledí se na př. k advokátům a notářům, je činnost ta zejména vyhrazena veřejným agentům ustanoveným ve smyslu dvorského dekretu z 16. dubna 1833 č. 59 sv. 61 sb. zák. pol.
Tito agenti nastoupili na místo dřívějších dvorských agentů, jichž úkolem mimo jiné bylo udíleti právní rady každému, kdo se o ně uchází, věrně dle pravdy a ve shodě se zákony (§ 5 instrukce pro dvorní agenty ze 4. října 1798 otištěné na str. 3 a násl. sb. Roth sv. 5). Po zavedení instituce
veř. agentů svrchu cit. dvorským dekretem z r. 1833 bylo i těmto agentům vyhrazeno udílení informací ve věcech právních a povoleno jim, aby za tím účelem zřizovali informační kanceláře (bod 6. cit. dekr.).
Při udílení dotyčných oprávnění jest dle výnosu stát. min. z 28. února 1863 č. 2306/329 míti zřetel na místní potřebu, zejména na to, aby nebyli poškozeni notáři a jiní veřejní agenti. Poněvadž koncese k veř.
agencii mohla býti udělena jen těm, kdož se vykázali určitým předběžným odborným vzděláním, složili předepsanou zkoušku a prokázali svoji mravní bezúhonnost, nutno veř. agenty pokládati za osoby zvlášť pro určité úkony ve smyslu lit. f) čl. V. uv. pat. ustanovené.
Z uvedeného patrno, že udílení právních rad po způsobu samostatné činnosti výdělečné nemůže považováno býti za živnost ve smyslu živn. řádu a ovšem ani ne za živnost svobodnou.
Bezpodstatná je námitka, že v roce 1833 agencie onoho druhu, o jakou zde se jedná, nebyly a že z důvodu toho nemůže se svrchu uvedený dekret na takovou agencii vztahovati, neboť i kdyby skutečně poradny ony vznikaly teprve později, přece nutno na ně aplikovati všeobecné a dosud platné předpisy dřívější, které postihují jakékoliv udílení porad ve věcech právních.

Citace:

č. 5738. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 26-28.