Č. 5988.

Pozemková reforma. — Řízení před nss-em: I. O mezích příslušnosti nss-u v řízení výpovědním. — II. Ve stížnosti na nss proti výpovědi z hospodaření je nepřípustná námitka, že výpověď měla býti doručena jiné osobě a že s výpovědí mělo býti sečkáno až do pravoplatného rozhodnutí o žalobě, která byla stran záboru podána u mezinárodního soudu v Haagu.
(Nález ze dne 22. října 1926 č. 20796.)
Věc: Štěpán B. a spol. proti státnímu pozemkovému úřadu stran výpovědi z hospodaření.
Výrok: Stížnost se jednak odmítá jako nepřípustná, jednak zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 20. července 1925, řízeným na okr. soud v Š., vypověděl stpú hospodaření osobám hospodařícím na nemovitostech č. kat. ..., připsaných Štěpánu B., Jiřímu B., Pavlu B., Mikuláši B., Charlotě B. na 6 měsíců ode dne vyhlášky na soudní desce a navrhl, aby výpověď doručena byla vlastníkům k rukám plnomocníka Dra Kolomana B., advokáta v Bratislavě.
O stížnosti uvážil nss takto:
1. St-lé uplatňují především jako vadu a nezákonnost nař. rozhodnutí, že výpověď byla doručena nesplnomocněnému právnímu zástupci stran, kdežto měla býti dle zákona náhradového doručena spoluvlastníku Pavlu B., jenž se zdržuje v tuzemsku, do vlastních rukou a ostatním spoluvlastníkům, bydlícím v cizině, k rukám opatrovníka k tomu účelu zřízeného, dále, že výpověď nebyla dána tak, by práce žňové mohly býti osobami hospodařícími skončeny a že nejsou uvedeny důvody, proč žal. úřad tak postupoval. Poněvadž st-lé výslovně tvrdí, že obě tyto výtky uplatňovali již ve stížnosti podané proti výpovědi k nadřízenému soudu ve smyslu § 20. zák. náhrad., že však stížnost z těchto důvodů jsou oprávněni podati u nss-u, ježto jde o porušení zákonitých předpisů stpú-em, tedy úřadem správním, jest nss, zabývaje se těmito výtkami, nucen zodpověděti si otázku své vlastní příslušnosti v řízení výpovědním.
Jest jisto, že výpovědí zasahuje se velmi citelně do právní sféry ať již vlastníka nebo osoby na zabraném majetku pozemkovém pouze hospodařící, neboť se tím zabraňuje těmto osobám, aby na majetku určeném státem k převzetí dále si vedly jako jedině oprávnění hospodáři. Tento zásah do práva vlastnického, resp. do smluvní svobody disposiční, legitimuje dotčené osoby, aby se proti tomuto zkrácení svých práv bránily opravnými prostředky, domnívají-li se, že výpověď sama nebo její provedení se stalo s porušením zákonných norem. Výpověď ve smyslu náhr. zák. skládá se ze dvou podstatných složek, jednou jest usnesení stpú-u, že výpověď se má dáti, a druhou jest opatření příslušného okr. soudu, jímž se výpověď doručuje osobě, proti níž má působiti. Jedna i druhá složka jsou důsledkem nařizovací nebo kogniční činnosti úřadu a obě mají charakter úředního rozhodnutí neb opatření právní moci schopného, jež připouští přezkoumání v cestě instanční. Která instance přezkoumání to provede, záleží na tom, proti které složce výpovědní stížnost směřuje. Pokud se týče doručného aktu soudního, jak a komu se má doručiti, nebo pokud jde o stanovení lhůty výpovědní, nemůže se soud omeziti pouze na to, aby výpověď prostě doručil tak, jak mu ji stpú k dalšímu zákonnému opatření dodal, nýbrž musí zkoumati jak její obsah se stanoviska předpisů §§ 12 a násl. zák. náhr., tak i její podmínky s hlediska § 23 zák. náhr. a jest povinen výpověď vyříditi tak, aby vyhovovala všem oněm normám, které o jejím obsahu, formě a způsobu doručení stanoví předpisy částky I. c) zák. náhr. ve znění novely z 13. července 1922 č. 220 Sb. Toto právo i tato povinnost soudu jsou zřejmy z ustanovení § 20 náhr. zák., jenž připouští proti tomuto aktu soudnímu stížnost k nadřízenému soudu, při čemž ovšem stížnost jest objektvně omezena jen na to, že nebylo šetřeno předpisů §§ 12 až 25 náhr. zák. Je-li však ve stížnosti vytýkáno, že výpověď doručená soudem nedbá jiných předpisů, než stanoveny jsou v §§ 12—25 náhr. zák., pak nečelí proti oné složce, o níž má judikovati soud, nýbrž proti té části, jež je rozhodnutím stpú-u, kteréžto rozhodnutí, jsouc výrokem poslední instance správní, podléhá kogniční činnosti nss-u.
Uvažuje o přípustnosti stížnosti s těchto hledisk, nemohl nss ani jednu, ani druhou výtku uznati za přípustnou. Namítá-li stížnost, že výpověď nebyla správně doručena, protože žal. úřad učinil nesprávný návrh na doručení osobě neoprávněné a že v návrhu výpovědním nebyly zachovány předpisy zákona o lhůtě výpovědní, lze v tom spatřovati jedině výtku porušení předpisů §§ 18, 24, 12 zák. náhr., zakládajících kogniční činnost soudu, a tím tedy směřuje nikoliv proti rozhodnutí neb opatření, vycházejícímu od úřadu správního, nýbrž proti opatření soudnímu, proti němuž jest dle § 20 zák. náhr. přípustná stížnost jedině k nadřízenému soudu, kdežto kognice nss-u jest dle § 3 a) zák. o ss vyloučena.
2. St-lé spatřují nezákonnost nař. rozhodnutí také v tom, že žal. úřad, dávaje výpověď, pojal do svého disposičního aktu i nemovitosti, které s jeho svolením před krátkým časem byly dány do dlouholetého pachtu, a vadu řízení spatřuje v tom, že neuvedl důvodů, jež ho přiměly k tomu, aby schválený pachtovní poměr danou výpovědí předčasně rušil. St-lé vycházejí zřejmě z právního názoru, že stpú, dav dle § 7 záb. zák. svolení, aby zabrané nemovitosti byly dány do pachtu, jest tímto svolením do té míry vázán, že propachtovaných nemovitostí po dobu pachtovního poměru nesmí použíti k účelům pozemkové reformy a nesmí na ně vztáhnouti disposiční akt výpovědní a, jestliže tak přece před uplynutím lhůty pachtovní učiní, že jest povinen zvlášť a konkrétně odůvodniti potřebu takovéhoto zákroku.
Nss již v nál. Boh. 5002 adm. vyslovil právní názor, že ani vlastník, ani pachtýř nemohou z fakta, že jim bylo dáno svolení k uzavření pachtu dle § 7 záb. zák., odvozovati nárok, aby žal. úřad respektoval dobu pachtovní a aby se po čas trvání pachtovní smlouvy zřekl všech disposic se zabranou půdou z důvodu jejího převzetí. Nepřísluší-li však straně nárok, aby po dobu pachtu nebyly zpachtované nemovitosti podrobeny výpovědi, nemůže reklamovati pro sebe ani právo, aby stpú konkrétně odůvodnil, proč pacht předčasně ruší. Neshledal proto nss ani výtku nezákonnosti, ani výtku vadnosti řízení v tomto bodu činěnou za odůvodněnu.
3. Pokud st-lé vytýkají, že podali žalobu u rozhodčího soudu v Haagu, v níž uplatňují jednak otázku neoprávněnosti záboru, jednak otázku nesprávného vyřešení nároku dle § 11 záb. zák. a že žal. úřad nemůže s dotčenými nemovitostmi, na něž vztáhl výpověď, disponovati, dokud tato žaloba nebude pravoplatně vyřešena, vytýkají tím v podstatě jedině to, že výpověď byla dána předčasně a že tedy byly porušeny předpisy §§ 12 a 23 zák. náhr. Předpisy tyto zařazeny jsou v části I. c) zák. náhr. ve znění novely č. 220/22, podléhají dle § 20 zák. náhr. kognici řádných soudů a jsou dle § 3 a) zák. o ss vyloučeny z judikování nss-u.

Citace:

č. 5988. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 486-488.