Č. 5801.

Státní zaměstnanci: I. * Služební poměr definitivních poštovních oficiantů, na něž se vztahují normální ustanovení vydaná nařízením min. obch. z 18. ledna 1909 č. 9 ř. z., jest veřejnoprávní. — II. Vdova po státním zaměstnanci zemřelém před 1. zářím 1919 nemá podle článku I, § 8 a článku XI. zák. ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb. z r. 1920 právního nároku na příspěvek na výchovu schovanců.
(Nález ze dne 19. června 1926 č. 3942.)
Věc: Marie K. v Ch. proti ministerstvu pošt a telegrafů o vychovávací příspěvek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lka se provdala v roce 1906 za knihaře Jiřího K. Z tohoto svazku manželského se narodily tři dítky: roku 1905 Anna, roku 1906 Karla a roku 1909 Jindřich. Po smrti Jiřího K. provdala se st-lka za poštovního oficianta Josefa K. Z tohoto manželství se narodila dcera Marie. Když Josef K. v roce 1906 zemřel, poukázalo ředitelství pošt v Praze st-lce vdovskou pensi a výchovné na dceru Marii. St-lka se opětovně domáhala, aby jí bylo přiznáno výchovné též pro její tři
děti z prvého manželství. Její žádosti z 24. ledna 1924 ředitelství pošt výměrem z 10. září 1924 nevyhovělo s odůvodněním, jednak že Anně, Karle a Jindřichu K., kteří nejsou dětmi Josefa K., nenáležel příspěvek na výchovu podle dosavadních předpisů, jednak, že Josef K. nezemřel ve výslužbě, po 31. srpnu 1919, takže nemůže přijíti v úvahu čl. I, § 8
odst. 3 zák. ze 17. prosince 1920 č. 2 Sb. z r. 1920.
V odvolání z tohoto výměru, které jménem st-lčiným podal spolek něm. stát. pensistů, vdov a sirotků pro politický okres ch-ský, dovozovala st-lka svůj nárok z doslovu § 8 zák. č. 2/1920 přiznávajícího příspěvek také na výchovu schovanců stát. zaměstnanců a poukazovala
na svoje dřívější podání, ve kterém prokazovala, že se zemřelý manžel staral o její děti z prvního manželství až do své smrti jako o vlastní dítě. Nař. rozhodnutím bylo toto odvolání zamítnuto z těchto důvodů: Zákon č. 2/1920, jehož se st-lka dovolává, nevztahuje se na její děti z prvního manželství ani přímo, ježto nevlastní otec, pošt. oficiant K. nezemřel po 31. srpnu 1919 (čl. XIII zák. č. 2/1920 ve spojení s § 9 zák. č. 3/1920), ani nepřímo, prostřednictvím zákona z 3. března 1921 č. 99 Sb., ježto jim nepatří zaopatř. požitky podle dosavadních předpisů (čl. I, § 1 odst. 1, lit. b) posléze cit. zák. a § 8 zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z.).
Ve stížnosti do tohoto rozhodnutí podané dovozuje st-lka nárok na příspěvek na výchovu dětí z prvního manželství jedině ze znění čl. I § 8 zák. č. 2/1920, podle něhož příspěvek na výchovu dětí náleží také schovancům stát. zaměstnanců, pokud jsou nezaopatřeni, předpokládajíc, že přijmutí se stalo ještě v činné službě zaměstnancově, že zaměstnanec dítě úplně vydržoval až do své smrti a že dítě jest a zůstává nemajetno. St-lka, uvádějíc, že tyto předpoklady jsou splněny, jest názoru, že nař. rozhodnutí jest nezákonné.
Stížnost i nař. rozhodnutí, jak jest patrno z citace § 8 zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z., stojí na stanovisku, že zemřelý manžel st-lčin byl civ. zaměstnancem státním. Podle čl. XI zák. z 17. prosince 1919 č. 2 Sb. z r. 1920 se změny, tímto zákonem stanovené, kromě ustanovení čl. I § 8 odst. 1, č. 2 a odst. 3 a kromě zrušení § 2 zák. z 24. května
1906 č. 105 ř. z. (čl. IV) netýkají nároků na odpočivné a zaopatř. požitky zaměstnanců nebo po zaměstnancích, vstoupivších do výslužby, neb za činné služby zemřelých před počátkem platnosti tohoto zákona. St-lčin manžel, o jehož právní poměr ke státu st-lka svůj nárok opírá, zemřel v r. 1916, tudíž dávno před 1. zářím 1919, kdy zmíněný zákon nabyl účinnosti. Nevztahují se proto — jak plyne z uvedeného znění čl. XI. zák. č. 2/1920 — na st-lčin nárok na zaopatř. požitky všechna ustanovení čl. I § 8 tohoto zák., nýbrž pouze ustanovení odst. 1 č. 2 a odst. 3.
Těmito normami bylo změněno a doplněno ustanovení § 8 zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z. pouze ve dvou směrech: 1. Příspěvek na výchovu pro syny byl obmezen na dobu jejich dokonaného 21. roku a do dokonaného roku 24. jim byl přiznán pouze, studují-li na učelišti
s řádným prospěchem. 2. Na výchovu dětí jmenovaných v odst. 1 § 8 zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z. možno povoliti zcela neb z části příspěvek i po dokonaném roku 21., resp. 24, jsou-li děti nemajetny a jsou-li nad to pro těžkou tělesnou neb duševní chorobu úplně neschopny samostatně si opatřiti výživu. Ostatní ustanovení čl. I § 8 odst. 1 zák. č. 2/1920, právě tak jako ustanovení odst. 2, 4 a 5, netýkají se vůbec nároku na zaopatř. požitky po zaměstnancích, kteří zemřeli za činné služby před počátkem platnosti tohoto zákona, a nelze proto z nich dovozovati ani nárok na příspěvky na výchovu schovanců stát.zaměstnanců, kteří zemřeli před 1. zářím 1919, kdy změna zákona nabyla účinnosti.
Správnost tohoto výkladu čl. XI zák. č. 2/1920 potvrzuje zpráva výboru státně-zřízeneckého Nár. shrom. z 29. listopadu 1919 (Tisk. č. 2027), kde se k čl. X návrhu zmíněného zákona uvádí, že státně-zřízenecký výbor zamýšlel dvěma předpisům dáti platiti i pro případy minulé, a to 1. aby se mohly poskytovati příspěvky na výchovu přes 24. rok i sirotkům po pensistech a pensistkách z doby před 1. zářím 1919 a 2. aby se úmrtní kvartál i po smrti pensistů z doby před 1. zářím 1919 mohl počítati dle nových norem a nemusila se vylučovati část pense připadající na kvótu příbytečného. Úprava čl. XI zák. osnovy jest odůvodněna v dodatku ke zmíněněné zprávě státně-zřízeneckého výboru tím, že bylo nutno, aby pro syny staropensistů snížila se věková hranice na 21 let, aby byla tak odstraněna nesrovnalost, že by se synům novopensistů povoloval příspěvek na výchovu jen do 21 let, kdežto synům staropensistů do 24 let, i když nestudují. Z obsahu těchto zpráv jde jasně na jevo, že nebylo v úmyslu zákonodárných činitelů ustanovení o příspěvku na výchovu schovanců vztáhnouti na schovance po
stát. zaměstnancích, kteří zemřeli za činné služby před 1. zářím 1919. Tato vůle zákonodárných činitelů došla výrazu v textu zákona, jak bylo shora dovoděno.
Z těchto úvah plyne, že st-lka nemá podle čl. 1 § 8 zákona č. 2/1920, jehož se jedině dovolává, právního nároku na příspěvek na výchovu dětí z prvního manželství. Je-li tomu tak, nemůže důvodně tvrditi, že byla nař. rozhodnutím zkrácena ve svých právech subj., a slušelo
proto zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 5801. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 141-143.