Č. 5945.

Vyvlastnění. — Vojenské věci: I. Vojenské ubytovací
zákony neupravují vyvlastnění staveniště pro kasárny; vyvlastnění takové lze však provésti podle § 365 o. z. o. — II. Vlastník pozemku,
vyvlastňovaného k tomuto účelu, není oprávněn k námitce, že pozemku
je třeba pro stavební rozvoj města a že by stavba na pozemku tom odporovala zájmům zdravotním.
(Nález ze dne 12. října 1926 č. 20303.)
Věc: Firma .... a spol. v B. proti ministerstvu vnitra (za zúč. voj. správu zast. mor.-si. fin. prokuraturou vl. rada Dr. Jos. Voslař) o vyvlastnění pozemků ke stavbě kasáren.
Důvody: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Nař. rozhodnutím zamítlo min. vnitra odvolání st-lů z nálezu zsp-é v Brně ze 14. listopadu 1924, jímž uznáno na základě § 365 o. z. o. a za obdobného použití zák. z 18. února 1878 č. 30 ř. z., jakož i na základě výsledku jednání vyvlastňovacího, že vlastníci pozemků v připojeném seznamu jmenovaní — mezi nimiž i všichni dnešní st-lé — jsou povinni ze svých pozemků, ležících v B., částice v uvedeném seznamu vyznačené za náhradu, kterou vyměří příslušný soud, odstoupiti do trvalého vlastnictví, jelikož ploch těch jest zapotřebí k stavbě jízdeckých kasáren.
O stížnostech do rozhodnutí toho podaných uvážil nss toto: — —
I. 1. V prvé řadě namítají st-lé, že vyvlastňovati pozemky k účelům ubytování vojska jest nepřípustno. To dovozují z předpisů ubytovacího zákona z 11. června 1879 č. 93 ř. z. resp. z 25. června 1895 č. 100 ř. z., kdež jsou normovány všechny povinnosti, jež jednotlivce vzhledem k ubytování vojska postihují, dle nichž břemena ubytovací mají býti vždy rozvržena stejnoměrně a kde vyvlastnění pozemků připuštěno jedině ke zvláštním účelům § 55 prv cit. zák., mezi nimiž stavba kasáren uvedena není.
Námitka tato není důvodnou. Povinnost přenechati pozemek ke stavbě kasáren není specielním břemenem ubytovacím, jak jsou upravena v cit. zákonech ubytovacích, nýbrž všeobecnou povinností uloženou v § 365 o. z. o. každému členu státu tam, kde toho žádá jakékoliv obecné dobro, t, j. jakýkoli veřejný zájem, tedy i zájem na tom, aby vojsko jako ochránce celého státu mělo budovy, jichž potřebuje k splnění svých úkolů, tedy jistě také kasárna. Že zákony ubytovací nevztahují se a neřeší vůbec ony případy, kdy stát sám zřizuje kasárna, to patrno nejen z nápisů jejich a z čl. I., II. a III. zák. č. 93/79, kde v německém autentickém textu se mluví o »Beistellung der Unterkünfte«, čímž zřejmě míněno pouze poskytování hotových již ubikací subjekty jinými než je stát sám, nýbrž i z celého obsahu těchto zákonů, zejména pak z ustanovení § 23 zák. č. 93/79, kde se za veř. břemeno ubytovací prohlašuje jen ubytování vojska mimo erární kasárna. Tím však zároveň vyvrácena i námitka, že zákony ubytovací, připustivše v § 55 vyvlastnění jen pro t. zv. vedlejší potřeby, omezily přípustnost použití § 365 o. z. o. jen na tyto zvláštní účely; neboť, nevztahují-li se ubytovací zákony na ubytování v erárních kasárnách vůbec, pak nemohly ani změniti ničeho na expropriačním právu založeném na § 365 o. z. o.
2. Další řadou námitek vytýkají st-lé, že v daném případě nejsou splněny ani podmínky § 365 o. z. o. — — —
Námitku, že veř. zájem nežádá, aby jízdecká kasárna postavena byla v Č., naopak, že postavení kasáren v této čtvrti příčí se veř. zájmu, poněvadž tato čtvrt určena je ke stavbě obytných domů, odmítl již žal. úřad jako nepřípustnou a to právem. Voj. správa žádala za vyvlastnění předmětných pozemků za tím účelem, aby ukojen byl veř. zájem postavení jezdeckých kasáren. Ukojení tohoto konkrétního veř. zájmu střetlo se se soukromým zájmem st-lů. Byli tudíž st-lé legitimováni jedině k námitkám, popírajícím existenci tohoto konkrétního zájmu veřejného. Jestliže snad tento zájem veřejný střetl se nad to ještě s jiným zájmem veřejným, t. j. se zájmem na zachování uvedených pozemků pro stav. rozvoj města Brna, bylo sice povinností úřadu, aby sám přihlížel také k ochraně tohoto druhého zájmu veřejného, a mohla by snad vzejíti otázka, zda na ochranu tohoto druhého zájmu mohly by vystoupiti jako strana také jiné orgány veřejné, jimž ochrana zájmů těch přísluší, zejména obec. Leč otázka ta v daném případě nebyla na sporu, pročež se jí nss zabývati nemusil. St-lé jako vlastníci pozemků vyvlastňovanýcli k námitkám v tomto směru rozhodně legitimováni nebyli.
Další námitkou vytýkají st-lé vadnost řízení, již spatřují v tom, že nebylo vyšetřeno, zda voj. správa nemohla si opatřiti vhodné místo dobrovolným výkupem. Právní názor, na němž založena jest tato námitka, spočívá v tom, že podmínkou přípustnosti vyvlastnění jest nejen, aby tu byl neukojený veř. zájem, jenž ke svému ukojení upotřebuje nějakého pozemku, nýbrž také, aby veř. zájem vyžadoval si právě expropriaci vyhlídnutého pozemku, kterýžto požadavek není splněn, má-li expropriant možnost potřebu svou ukojiti bez vyvlastnění, zejména soukromým výkupem.
Zásadně jest jistě názor tento správný, leč nikoli s tak absolutní platností, jak mají za to st-lé. Ona možnost, ukojiti veř. potřebu soukromým výkupem, bude, absolutně vzato, zpravidla dána. To by však vedlo k tomu, že by použití práva expropriace stalo se ilusorními a že by tak zmařen byl úplně výsledek, jehož chtěl zákonodárce docíliti. Dlužno proto vykládati zákon tak, aby se ho rozumně použíti dalo. Z toho vyplývá, že ona možnost opatřiti si potřebný pozemek dobrovolným výkupem, může býti jen tenkráte překážkou vyvlastnění, jestliže tímto dobrovolným výkupem veř. potřeba nejen objektivně bude plně ukojena, nýbrž i když opatření pozemku toho může býti racionelně provedeno. To tedy znamená, že na jedné straně pozemek takový musí býti naprosto vhodný k uskutečnění projektu, na druhé pak, že tu musí býti ochota dosavadního majitele pozemek ten dobrovolně prodati a to prodati jej za takových modalit, jež nepřekážejí expropriantovi, aby veř. potřebu ukojil způsobem racionelním. K tomu však dlužno ještě uvážiti, že jde o překážku povolení požadované expropriace, tedy o okolnost, kterouž procesně povolán jest uplatňovati expropriát jako svoji obranu. Bude proto na expropriátovi, aby již v řízení námitku svou kontretisoval takovým způsobem, aby její obsah — bude-li správnost jeho šetřením zjištěna — byl s to vésti k nepovolení požadovaného vyvlastnění, t. j. on musí již v řízení nejen označiti a popsati pozemky, o nichž tvrdí, že se k ukojení veř. potřeby hodí, nýbrž uvésti i všechny další modality, z nichž dalo by se posouditi, zda ukojení to možno provésti způsobem racionelním.
V daném případě st-lé jmenovali sice ve svém odvolání řadu pozemků, o nichž však tvrdili jen zcela všeobecně, že se k postavení jízdeckých kasáren hodí, neuvedli pak ani přibližně jejich rozměry ani jinaké jejich místní poměry, zejména však ani netvrdili, že a za jakých modalit jsou vlastníci jejich ochotni voj. správě pozemky ty prodati. Nebyla tedy námitka jejich během řízení tak konkretisována, aby byl měl žal. úřad povinnost na ni vejíti a konati šetření o tvrzených okolnostech, pročež nelze spatřovati žádnou podstatnou vadu řízení v tom, jestliže žal. úřad v tom směru zvláštního šetření nekonal. — — — —
II. O stížnosti Marie W.:
Pokud tato st-lka vznáší námitky shodné s oněmi, jež uvedeny shora ad I., byly již předchozími vývody vyvráceny. Jako samostatnou námitku vytýká tato st-lka dále, že neprávem upřena jí legitimace ke vznášení námitek, opřených o důvody zdravotně-policejní, a dovozuje svou legitimaci z toho, že má v sousedství projektovaných kasáren další pozemky, které se zbudováním kasáren znehodnotí.
Námitka ta v této své formulaci není vůbec námitkou proti přípustnosti vyvlastnění, nýbrž proti přípustnosti provedení stavby samé a již proto nemohl se jí žal. úřad zabývati. Avšak i kdyby v námitce té bylo lze spatřovati výtku, že jest nepřípustno vyvlastňovati pozemky k účelu, jenž nebude moci býti uskutečněn, a že si tedy žal. úřad měl otázku přípustnosti stavby řešiti prejudicielně, nebylo by lze dáti st-lce za pravdu, neboť úřad expropriační by tu nepřípustným způsobem vsahal do kompetence úřadů stavebních. Kdyby totiž dal st-lce za pravdu a kdyby expropriaci požadovaného pozemku nepovolil proto, že provedení zamýšlené stavby jest s hlediska stav. řádu nepřípustné, znemožnil by tím příslušnému úřadu stavebnímu vůbec, aby se otázkou přípustnosti stavby zabýval.

Citace:

č. 5945. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 415-417.