Č. 6056.

Zemědělství. — Administrativní řízení (Slovensko): * I. V případech, kdy zemědělský dělník uplatňuje proti zaměstnavateli nárok na splnění smluvního závazku plynoucího ze smlouvy, která byla uzavřena bez formalit stanovených v §§ 8, 13 a 14 zák. čl. II./1898 o zemědělském dělnictvu, jakož i nárok na náhradu nákladů řízení, rozhodují také o posléz zmíněném nároku podle § 73 cit. zák. řádné soudy, i když nárok ten nepřesahuje 100 Kč. — II. * Předpisy odst. 1. § 13 cit. zák. čl., podle nichž pracovní smlouva se zemědělským dělníkem musí býti vystavena ve dvou stejnopisech, z nichž každý musí býti oběma smluvními stranami podepsán, a předpis odst. 1. § 14. téhož zákona, že tyto podpisy stran musí býti na obou exemplářích ověřeny, nebyly změněny §em 4 nař. ministra pro Slov. č. 34/1919 (Úr. Noviny č. 6 ex 1919).
(Nález ze dne 12. listopadu 1926 č. 22057).
Věc: Max F. v P. (adv. Dr. Zdeněk Chytil z Prahy) proti exposituře ministerstva zemědělství v Bratislavě o mzdový spor.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Podáním ze 14. prosince 1921 obrátili se Jan D., »robotnický gazda« a 145 zemědělských dělníků, zaměstnaných u st-le na služnovský úřad v P. žádajíce, aby bylo podle zák. čl. II : 1898 rozhodnuto, že st-l jest povinen 1. zaplatiti jim ošacovací příspěvek, který jim přísluší podle § 3 pracovní smlouvy v úhrnné výši 25290 Kč 40 h, 2. nahraditi jim náklady vzniklé s vymáháním ošacovacího příspěvku ve výši 100 Kč pro osobu, úhrnem ve výši 14600 Kč. Při jednání ze dne 26. října 1922 byl požadavek náhrady nákladů snížen na 10 Kč pro osobu. Při jednání dne 4. listopadu 1922 prohlásil st-l, že pro případ, že by byl Janu D. a soudruhům přiznán nárok na ošacovací příspěvek, žádá, aby od této pohledávky byla odečtena náhrada za naturalie (stravu), již dělníkům poskytl ve dnech, kdy stávkovali, a dále náhrada za to, že dělníci nepracovali podle smlouvy denně 12 hodin, nýbrž pouze 10 hodin.
Rozhodnutím z 9. listopadu 1922 vyslovil služnovský úřad: I. že st-l jest povinen zaplatiti Janu D. a soudruhům 1. ošacovací příspěvek ve výši stanovené ohledně každého zaměstnance v příloze, tvořící součást tohoto rozhodnutí (v úhrnné výši 25290 Kč 40 h), 2. skutečně vzniklé výlohy v částce 898 Kč 40 h, II. že Jan D. a soudruzi jsou povinni nahraditi st-li podle § 12 pracovní smlouvy polovinu nemoc. příspěvků, jež st-l za ně zaplatil, — totiž částku 6138 Kč 28 h, III. že zamítá požadavek Jana D. a soudr. na náhradu nákladů ve výši 100 Kč pro osobu, IV. že zamítá žádost st-lovu za náhradu naturalií, jež st-l poskytl svým zaměstnancům ve dnech stávky a žádost st-lovu za náhradu nedodržení pracovních hodin.
Rozhodnutím z 3. srpna 1923 zamítl župní úřad v Bratislavě odvolání, jež st-l podal do rozhodnutí služn. úřadu.
Do rozhodnutí župního úřadu podal st-l revisionální žádost, kterou žal. úřad zamítl rozhodnutím nyní naříkaným.
O stížnosti na toto rozhodnutí uvážil nss toto: — — —
Nároky, jež zemědělští dělníci proti st-li v řízení správním vznesli, a o nichž rozhodovaly úřady správní — totiž nárok na poskytnutí ošacovacího příspěvku, k němuž byl st-l (podle tvrzení dělníků) zavázán podle pracovní smlouvy, a dále nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 100 Kč za osobu — jsou obsahem svým nároky soukromoprávními, neboť nároky ty vznikly ze soukromoprávního poměru mezi zaměstnavatelem a jeho zaměstnancem, jehož zřídlo sluší hledati ve smlouvě pracovní.
Nss nemůže ovšem podrobiti své kognici věcnou stránku sporu, který byl v daném případě předmětem judikující činnosti úřadů správních, neboť podle § 105 úst. listiny jest ve všech případech, ve kterých úřad správní podle zákonů o tom vydaných rozhoduje o nárocích soukromoprávních, strana tímto rozhodnutím dotčená oprávněna po vyčerpání opravných prostředků dovolávati se nápravy pořadem práva (srovnej zákon z 5. října 1925 č. 217 Sb.), pročež jest vzhledem k ustanovení § 3 lit. a) zák. o ss příslušnost ns-u k meritornímu přezkoumání takovéhoto rozhodnutí úřadu správního vyloučena.
Nss může v případech, kdy strana podá u něho stížnost do rozhodnutí úřadu správn., vydaného o nárocích sukromoprávních, řešiti pouze otázku, byl-li správní úřad příslušným vydati rozhodnutí o soukromoprávním nároku, neboť § 105 úst. listiny předpokládá zřejmě, že rozhodnutí úřadu správního o nárocích soukromoprávních bylo vydáno v mezích kompetence úřadů správních. Dospěje-li tedy nss k závěru, že úřady správní překročily v konkrétním případě meze své kompetence k rozhodování o nárocích soukromoprávních, jest naříkané rozhodnutí úřadu správního z tohoto důvodu zrušiti jako nezákonné (srovnej nál. Boh. 3868 adm.).
V daném případě namítá st-l, že rozhodování o nárocích, o něž tu jde, nenáleží vůbec do kompetence úřadů správních, nýbrž do kompetence řádných soudů, a odůvodňuje tuto námitku mimo jiné také tím, že v daném případě nebyly při uzavírání pracovní smlouvy mezi st-lem a Janem D. a soudruhy zachovány všechny formality, předepsané v § 8, 13 a 14 zák. čl. II : 1898, pročež patří rozhodování o sporech, vzniklých z této pracovní smlouvy podle § 73 téhož zákona do kompetence řádných soudů. Tuto námitku shledal soud důvodnou.
Podle §§ 72 a 73 zák. čl. II : 1898 jest kompetence k rozhodování sporů, jež vzešly z pracovního poměru mezi zaměstnavatelem a zemědělskými dělníky — upraveného tímto zákonem — rozdělena mezi úřady správní a řádné soudy. Řádné soudy jsou pak podle § 73 cit. zákona příslušnými rozhodovati — mimo jiné — také o všech sporných otázkách, jež vznikají ze smluv, při jich uzavření nebyly zachovány formality předepsané v tomto zákoně. Podle odst. 2. § 8 cit. zákona nelze smlouvu, která nebyla uzavřena způsobem předepsaným v tomto zákoně, uplatňovati před správním úřadem.
Přikazuje-li § 73 cit. zák. do kompetence řádných soudů vůbec všechny sporné otázky tohoto druhu, pak nelze pochybovati o tom, že v případech, kdy zaměstnanec uplatňuje proti zaměstnavateli nárok na splnění smluvního závazku, plynoucího ze smlouvy, která byla uzavřena bez zmíněných formalit, jakož i nárok na náhradu nákladů řízení (vide § 52 cit. zák.), jsou řádné soudy povolány rozhodovati také o nároku na náhradu nákladů řízení a to i tehdy, když nárok ten nepřevyšuje 100 Kč, neboť úřady správní, jak patrno ze srovnání §§ 72 a 73 cit. zák., jsou povolány rozhodovati o nároku na náhradu nákladů řízení nepřevyšujícím (pro osobu) 100 Kč pouze tehdy, když jde o spor ze smlouvy, při jejímž uzavření byly zachovány formality, předepsané tímto zákonem.
K formálním náležitostem, jichž jest podle §§ 8, 13 a 14 cit. zák. šetřiti při uzavírání pracovní smlouvy, náleží pak podle § 13 — mimo jiné, aby smlouva byla uzavřena písemně před obecním představenstvem a to ve dvou exemplářích (odst. 1 § 13) a dále, aby všechny smluvní strany podepsaly před obecním notářem a jedním členem ob. představenstva oba exempláře pracovní smlouvy (odst. 2. § 13). Podle odst. 1. § 14 téhož zákona se pak vyhledává — mimo jiné — aby notář ověřil podpisy všech smluvních stran na obou exemplářích smlouvy.
Nss nemusel se v dnešním sporu vůbec zabývati otázkou, zdali a pokud byly — a také po právu mohly býti — předpisy o formálních náležitostech při uzavírání pracovních smluv, obsažené v §§ 8, 13 a 14 cit. zák. změněny § 4 nařízení min. pro Slov. z 20. února 1919 č. 34 (Úradné Noviny č. 6 ex 1919). V § 4 cit. nař. se totiž stanoví, že pracovní smlouvy, schválené každoročně »Slovenským úřadem práce pro zemědělské dělnictvo v Bratislavě« (vide § 8 téhož nař.) dodají župní úřady práce, resp. župní zemědělské inspektoráty t. zv. »gazdům«, t. j. předním dělníkům oprávněným k najímání zemědělských dělníků — a to s vyzváním, aby pracovní smlouva byla všemi dělníky i »gazdou« podepsána v přítomnosti ob. představenstva a aby tato smlouva byla starostou »ověřena«; dále stanoví se v § 4 cit. nař., že župní úřady odešlou pracovní smlouvy zaměstnavateli bezprostředně před odchodem dělnictva na práci. I když by se připustilo, že předpisy obsažené v §§ 8, 13 a 14 cit. zák. mohly vůbec býti změněny citovaným nařízením ministra s plnou mocí, bylo by lze z § 4 cit. nař. nanejvýše dovoditi, jednak že se za účinnosti tohoto nařízení nevyhledává, aby také zaměstnavatel podepsal smlouvu před notářem a členem představenstva, a aby notář ověřil podpis zaměstnavatelův na smlouvě, jednak pak, že ověření podpisů zemědělských dělníků provádí ob. starosta, nikoliv notář. Naproti tomu nelze však z § 4 cit. nař. vůbec dovoditi, že toto nařízení změnilo předpisy, obsažené v odst. 1 a 2 § 13 a odst. 1 § 14 zák. čl. II : 1898 také potud, pokud tyto předpisy stanoví, že smlouva musí býti vyhotovena ve dvou exemplářích, že zemědělští dělníci stejně jako zaměstnavatel musí podepsati oba exempláře této smlouvy a že podpisy dělníků musí býti — a to na obou exemplářích — ověřeny orgánem obecním. Z cit. nařízení nelze také dovoditi, že by podpis gazdy na smlouvě nemusel býti ověřován. Opačný výklad příčil by se zřejmě intencím cit. nařízení, jež bylo vydáno zcela nepochybně — v první řadě — právě k ochraně zemědělských dělníků.
Ve spisech správních jsou založeny oba exempláře pracovní smlouvy, uzavřené mezi st-em a mezi zemědělskými dělníky, Janem D. a soudruhy. Na jednom exempláři této smlouvy jsou podpisy všech zemědělských dělníků i Jana D. Naproti tomu jest však na druhém exempláři zmíněné písemné smlouvy pouze podpis Jana D. — nikoli však podpisy ostatních zemědělských dělníků. Pokud jde o ostatní zemědělské dělníky — kromě Jana D. — nevyhovuje tedy pracovní smlouva striktnímu ustanovení odst. 2 § 13 zák. čl. II : 1898, že oba exempláře smlouvy pracovní musí býti podepsány všemi smluvními stranami. Pokud pak jde o Jana D., jest sice, jak uvedeno, pravda, že týž podepsal oba exepláře smlouvy. Leč jeho podpis není ani na jednom exempláři ověřen. Ověřovací klausule podepsaná rychtářem a notářem a připojena na smlouvě týká se zřejmě pouze ostatních zemědělských dělníků. Ale pak nevyhovuje pracovní smlouva, pokud jde o Jana D., předpisu § 14, odst. 1 cit. zák. o ověřování podpisů smluvních stran.
Z těchto úvah plyne tedy, že již v těchto směrech nebyly při uzavření pracovní smlouvy, o kterou tu jde, zachovány formální náležitosti stanovené v §§ 13 a 14 zák. čl. II : 1898, kteréžto předpisy, jak svrchu bylo vyloženo, nebyly právě v těchto směrech dotčeny § 4 cit. nařízení min. pro Slov., i když by bylo lze připustiti, že cit. nařízení vůbec mohlo měniti předpisy zákona. Nebyly-li však v uvedených směrech zachovány při uzavírání pracovní smlouvy, o kterou tu jde, formality předepsané v §§ 13 a 14 cit. zák., pak ovšem nastal případ stanovený v § 73 téhož zák. a náležely veškeré spory ze služebního poměru, jehož zřídlem byla zmíněná pracovní smlouva, do kompetence řádných soudů, nikoliv úřadů správních.
Nebyl tedy již správní úřad I. stolice příslušným rozhodovati o sporu, který před něj byl vznesen, a jest tedy jeho výrok aktem úřadu nepříslušného, tudíž aktem zmatečným. Jestliže žal. úřad potvrdil v cestě instanční tento zmatečný akt úřadu I. stolice, potvrzený i úřadem II. stolice, pak odporuje nař. rozhodnutí zákonu. — —

Citace:

č. 6056. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 606-609.