Č. 5741.

Horní právo: * Nárok na vyvlastnění povrchového pozemku dle § 98 hor. zák. předpokládá, že pozemku tohoto jest k provozování hor nutně zapotřebí. Předpoklad tento dán jest i tehdy, jestliže by podnikatel hor, nevyvlastní-li se pozemek, nemohl z důvodů horněpolitických v provozování hor pokračovati.
(Nález ze dne 5. června 1926 č. 11.915).
Prejudikatura: Boh. 1160 a 3073 adm.
Věc: Antonín D. v M. (adv. Dr. Emil Goliat z Mor. Ostravy) proti ministerstvu vnitra (za zúč. Báň. a hut. společnost v Mor. Ostravě adv. Dr. Rich. Aufrichter z Mor. Ostravy) o vyvlastnění pozemků k účelům hornickým.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nálezem z 25. ledna 1922 uznala osp v Mor. Ostravě ve srozumění s revírním báň. úřadem tamtéž — vyhovujíc žádost báňské a hutní společnosti v Mor. Ostravě, že st-l jest povinen část svého pozemku č. kat. ... v M. ve výměře 3290 m2 jmenované společnosti postoupiti k užívání, a odůvodnila výrok svůj tím, že dalším dolováním
bude tento pozemek, jenž dosavadním rubáním byl v části asi 300 m2 do té míry poškozen, že se asi o 1 m ssedl a tím úplně zbahněl, v celé požadované části ještě dále poškozen tím, že se bude i nadále ještě ssedati a zbahňovati a tím bude znemožněno napříště užívati ho k dosavadnímu účelu hospodářskému.
K odvolání st-lovu zrušila zsp v Brně ve srozumění s báň. hejtmanstvím tamtéž výměrem z 19. prosince 1922 napadený nález, poněvadž od vydání 3. dílčí novely k o. z. o. jest majitel povrchu dle § 364 o. z. o. povinen proti náhradě škody trpěti poškozování svého pozemku poddolováním svého pozemku, takže není již důvodu pro vyvlastnění.
Rozhodnutím z 18. prosince 1923 zrušilo min. vnitra v dohodě s min. veř. prací k odvolání jmenované společnosti v odpor vzatý výměr z důvodu, že ustanovení § 364 a o. z. o. nevylučuje použití všeobecného zákona horního na případy, kde se báňský podnik domáhá oprávnění k poddolování cizích pozemků, a vyzvalo zsp-ou, aby vydala nové rozhodnutí v II. instanci.
Vyhovujíc tomuto příkazu intimovala zsp v dohodě s báň. hejtmanstvím výměrem ze 17. června 1924 stranám ministerské rozhodnutí, současně pak rozhodla znovu o odvolání st-lovu tak, že je zamítla, při čemž řídila se jednak názorem vysloveným v rozhodnutí min., jednak samostatně vyvrátila zbývající ještě námitky odvolání. Tomuto jednotnému výměru připojila pak právní poučení, že je z něho přípustno další odvolání k min.
Také další odvolání st-lovo žal. min. v dohodě s min. veř. prací nař. rozhodnutím zamítlo.
O stížnosti uvážil nss takto:
Těžisko sporu tkví v námitce, že dle § 98 hor. zák. majiteli hor nepřísluší právní nárok na vyvlastnění povrchového pozemku z toho titulu.
že dolováním bude povrchový pozemek poškozen, takže majiteli hor vzejde povinnost k náhradě škody. Tuto námitku vznesl st-l iiž v řízení správním a opíral ji o ustanovení § 98 hor. zák. a § 364 lit. a) o. z. o.
ve znění III. dílčí novely z 19. března 1916 č. 69 ř. z.
Jde tedy v prvé řadě o výklad § 98 hor. zák. Dle tohoto zákonného
ustanovení jest majitel povrchu povinen přenechati podnikateli hor pozemky k provozování hor nutně potřebné k užívání. Titul a předmět nároku vyvlastňovacího označují slova »pozemky k provozování hor nutně potřebné«, kdežto slova »k užívání« vymezují blíže jen obsah nároku tohoto, neboť ustanovení § 98 hor. zák. sluší čísti v souvislosti s ustanovením § 100 hor. zák., dle něhož »může býti požadováno jen dočasné přenechání půdy« a contrario přenechání do vlastnictví. V tomto smyslu byl § 98 hor. zák. vyložen ostatně již judikaturou býv. ss-u (viz nálezy Budw. 10326/97, 13289/99, 8372/11 a j.), a zástupce st-lův sám při ústním líčení správnost tohoto výkladu připustil.
Záleží tedy na tom, jaký smysl mají slova »pozemků k provozování hor nutně potřebných«. Nelze ovšem souhlasiti s výkladem, který zastáván jest ve stížnosti a dle něhož předmětem vyvlastnění jsou jen pozemky, jejichž substance jest k provozu hor přímo zapotřebí. Obrat v zákoně použitý, »pozemky k provozování hor nutně potřebné«, neposkytuje pro tento obmezivý výklad dostatečné podpory. Pozemku jest
k provozování hor i tehdy nutně potřebí, jestliže bez něho porub nemůže býti provozován. Dle § 170 hor. zák. je však povinností majitele hor
držeti hory v díle, k čemuž náleží i povinnost zabezpečiti, jak možno nejlépe majetek povrchový proti všelikému nebezpečí pro osoby a majetek. Z povinnosti této může za okolností vyplývati i povinnost poddolování pozemku vůbec se zdržeti a k jeho zabezpečení ponechati ochranný pilíř.
Bezpečnost povrchového majetku je předmětem horněpolicejní ochrany a může báňskými úřady býti i vnucena, arci jen do té míry, pokud ohrožením tohoto majetku jsou zároveň nějak dotčeny i zájmy veřejné (srv. nálezy Boh. 1160 a 3073 adm. in fine).
Pokud tedy poddolování stojí v cestě horněpolicejní nutnost zabezpečiti povrchový pozemek, a lze-li tohoto zabezpečení dosáhnouti jen tím, že majitel hor vůbec se zdrží poddolování pozemku tohoto, je zřejmo, že, má-li býti v porubu pokračováno tak jak zákon káže (§ 174 hor. zák.), je k tomu zapotřebí, aby majitel hor sproštěn byl povinnosti zabezpečiti povrchový majetek proti poškozeni. Toho však lze dosíci jen
tím způsobem, že majitel hor nabude práva povrchovým pozemkem podle potřeby dolování disponovati. Poškození povrchového pozemku může tedy podle § 98 hor. zák. poskytnouti titul k vyvlastnění, arci jen v mezích právě vytčených. Tedy nikoli nebezpečí jakéhokoli poškození, nýbrž jen nebezpečí takového poškození, které by z důvodů horně-policejních stálo v cestě poddolování, zakládá nárok na expropriaci dle § 98 hor. zák. S tímto ofomezením, které jest jen logickým důsledkem nazírání
tohoto soudu na úkoly horní policie, setrval nss při právním názoru, k němuž dospěla již judikatura býv. ss-u, svrchu již citovaná.
Na tomto stavu práva nebylo ustanovením § 12 třetí dílčí novely k o. z. o. (§364 a) nic změněno. Neboť i kdyby bylo možno ustanovení toto, jež jedná o obmezování vlastníka »sousedního pozemku« dílem hornickým, vztahovati na pozemek povrchový, a kdyby tedy bylo možno poměr majitele hor k vlastníku povrchového pozemku kvalifikovati jako poměr sousedský, nelze přehlížeti, že ustanovení § 364 a) chce upraviti
soukromoprávní poměr mezi majitelem hor a vlastníkem »sousedního« pozemku, odnímajíc tomuto snad možnost brániti majiteli hor právními prostředky, aby jej v používání jeho pozemku neobmezoval, a poskytujíc mu za to nárok na náhradu škody. Z toho však ještě neplyne, že majiteli
hor nemůže býti bráněno v dolování prostředky hornpolicejními, byť i těchto prostředků bylo úřady báňskými (§ 220 zák. hor.) z důvodů policejních použito na ochranu bezpečnosti majetku povrchového.
Již z toho je však zřejmo, že i přes ustanovení § 364 a o. z. s. může zabezpečení pozemku povrchového býti překážkou v dolování, kterou je nutno odstraniti podle § 98 zák. hor. vyvlastněním, má-li důl býti
řádně držen v díle.
Úpravou soukromoprávných vztahů, danou § 364 a o. z. o., nebyl
tedy veřejnoprávný nárok na vyvlastnění, v § 98 hor. zák. založený odstraněn.
Žal. úřad v případě dnešního sporu nedal se vésti právním náhledem svrchu vyloženým a skutkovou podstatu případu s tohoto hlediska neposoudil. Zejména nezabýval se otázkou, zdali dána jest nutná potřeba požadovaného pozemku k provozování hor, ve smyslu svrchu vytčeném.
Bylo proto rozhodnutí jeho zrušiti pro nezákonnost, aniž měl nss za tohoto stavu příčiny zabývati se další námitkou stížnosti, brojící proti přípustnosti vyvlastnění oné části pozemku, jež byla dolováním již poškozena.

Citace:

č. 5741. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 31-33.