Č. 5772.

Pozemková reforma: I. Velký nemovitý majetek švýcarských státních příslušníků není jako takový zbaven záboru.
Administrativní řízení: II. K otázce vnitrostátní působnosti mírových smluv.
(Nález ze dne 12. června 1926 č. 9162.)
Prejudikatura: Boh. 1079, 1883, 3105 adm. a j.
Věc: Pozůstalost po Richardu G. (adv. Dr. Ant. Schauer z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu o zábor.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím propustil žal. úřad st-lům resp. pozůstalosti jimi zastupované podle §§ 3 a) a 11 zák. záb. a § 20 zák. příděl. určité nemovitosti, v rozhodnutí tom blíže vyjmenované, ze záboru.
Stížnost k nss-u podaná nebrojí proti jednotlivým částem tohoto rozhodnutí z důvodu, že by byly v rozporu s cit. předpisy zákonnými, nýbrž stojí na stanovisku, že majetek st-lů vůbec nemohl býti předmětem disposice stpú-u podle zákonů o poz. reformě, protože jako majetek státních občanů švýcarských záboru vůbec nepodléhá.
Při svém rozhodování byl nss veden těmito úvahami: — — —
Stížnost opírá své stanovisko jednak o mezistátní smlouvy, tudíž o právo mezinárodní, jednak o zákony vnitrostátní. Ze stížnosti není patrno, které mezistátní smlouvy má na mysli; podle citování Trianonské a St. Germainské smlouvy v dalším kontextu vývodů lze však za to míti, že pokládá tyto smlouvy za pramen svého práva a dovozuje z nich, že osvobozují-li tyto mírové smlouvy od záboru majetek rakouských a maďar. příslušníků, tedy příslušníků států nepřátelských, nutno tím spíše dle těchto mírových smluv pokládati za osvobozený majetek příslušníků neutrálního státu švýcarského.
Námitkou touto vytýká stížnost, že § 1 zák. záb., který se podle svého všeobecného znění nesporně vztahoval i na velký nemovitý majetek cizích státních příslušníků, byl pozdějšími mírovými smlouvami změněn a na tento majetek se již nevztahuje. Na doklad toho odvolává se st-lka zejména na ustanovení čl. 63 a 232 lit. i) smlouvy St. Germainské, recte Trianonské. Musil tedy nss zkoumati, zda mírové smlouvy jako takové byly skutečně s to, aby účinek ten přivodily, při čemž ovšem mohl význam ustanovení mírových smluv pro práva jednotlivců posuzovati nikoli s hlediska práva mezinárodního, nýbrž toliko s hlediska právního řádu vnitrostátního.
Mírová smlouva St. Germainská a Trianonská jsou smlouvy mezinárodní, které nelze na roveň klásti zákonu v technickém slova smyslu. Zákon sám (§ 2 zák. ze 13. března 1919 č. 139 Sb.) rozeznává přesně mezi zákony a státními smlouvami a staví je proti sobě. Není sice pochybnosti, že i smlouvy mezinárodní jsou pramenem práva, ale smlouvy tyto jsou v podstatě jen úpravou právních poměrů mezinárodních, poměrů mezi státy smlouvu uzavřevšími. Jsou-li ve smlouvách těch obsaženy právní normy, vztahující se na práva nebo povinnosti občanů jednoho či druhého ze smluvních států, pak může ze smlouvy takové vzcházeti pouze pro smluvníka povinnost, aby vtělil normy smlouvě odpovídající i do svého vnitrostátního právního řádu a je tím i pro obor vnitrostátní učinil závaznými. Povinnosti té neučiní stát čsl. zadost již tím, že publikuje smlouvy ty ve Sbírce zákonů a nařízení ve smyslu § 2 zák. z 13. března 1919 č. 139 Sb., nýbrž teprve tím, že ony normy vydá ve formě ústavou předepsané jako předpisy své moci zákonodárné, po případě nařizovací, nebo že dotčená ustanovení smluvní uzná podobným způsobem za část svého vnitrostátního právního řádu. Takové pozdější uznání mohlo by odpadnouti, kdyby tu byl již starší předpis zákonný, jenž výslovně prohlašuje obsah smluv mezinárodních, dotčenou materii upravující, za svůj obsah a tím již činí každou smlouvu mezinárodní, k této materii se nesoucí součástí vnitrostátního práva.
Poněvadž však není vnitrostátní právní normy, jež by osvobozovala velký majetek pozemkový příslušníků nynějšího státu rak. nebo maď., ležící v republice Čsl. od záboru, nebo jež by naznačovala, že dovolávaná ustanovení mírových smluv tak, jak je vykládá stížnost, mají býti i vnitrostátně platná, nelze ustanovením těm přiznati derogující účinek vůči zákonům o pozemkové reformě a netřeba proto ani dále zkoumati, zda ustanovení ona mají skutečně onen smysl, který jim stížnost přikládá.
Na právním názoru, nss-em důsledně zastávaném, že subjektem práv a závazků ze státních smluv plynoucích jsou pouze státy, nikoli však jednotliví občané, stojí ostatně i převážná většina literatury a dovolává-li se stížnost dobrozdání švýcarského právníka Jamese Vallottona, je možno proti tomu uvésti právní názor řady vynikajících spisovatelů, s nímž se stanovisko nss-em zastávané úplně kryje.
Zejména uvádí Laband ve svém díle »Das Staatsrecht des deutschen Reiches«, 2. díl, str. 126 a násl. »Von einem Gesetze und einer Verordnung unterscheidet sich ein Staatsvertrag auf den ersten Blick dadurch, dass das Gesetz, sowie die Verordnung ein Befehl ist, den die Staatsgewalt an ihre Untertanen erlässt, dass der Staatsvertrag dagegen ein Versprechen ist, welches einem gleichberechtigten Kontrahenten erteilt wird. In dem Staatsvertrage verpflichtet sich der Staat etwas zu geben, zu tun, zu unterlassen. Während nun der Staat die Befolgung seiner Befehle von seinen Untertanen durch die staatlichen Machtmittel erzwingt, kann es keinen staatlichen Zwang zur Erfüllung von Staatsverträgen geben, da der Staat nicht gegen sich selbst Zwang zu üben vermag, sondern es gibt lediglich einen völkerrechtlichen Zwang, welchen der eine Kontrahent gegen den anderen zur Anwendung bringt, wenn er es für erforderlich oder nützlich hält. Ein Staatsvertrag hat an und für sich gar keine Rechtswirkung nach Innen (gegen Bohörden und Untertanen), sondern einzig und alle in nach Auszen. Staatsverträge sind Rechtsgeschäfte, durch welche nur die Kontrahenten gegen einander Ansprüche und Verpflichtungen begründen ... Die Entscheidung, ob ein Staatsvertrag erfüllt oder ob die volkerrechtlichen Folgen der Nichterfüllung getragen werden sollen, steht in jedem Falle nur dem Staate als solchem, der Regierung, nicht den einzelnen Untertanen oder Behörden zu. Der
Bohuslav: Nálezy správní VIII. 60 völkerrechtliche Vertrag als solcher verpflichtet die letzteren niemals und unter keinen Umständen, und die einzelnen Behörden und Untertanen sind in keinem Falle weder befugt noch imstande, den Vertrag zu erfüllen. Nur der Staat als solher, der das alleinige Subjekt der aus dem Staatsvertrage hervorgehenden Pflichten ist, vermag dieselben zu erfüllen .... Wenn ein Staatsvertrag einen Inhalt hat, welcher die in einem oder mehreren der kontrahierenden Staaten bestehenden Rechtssätze verändert oder aufhebt, oder die Schaffung neuer Rechtsregeln erfordert, so ist es ebenfalls nicht der Staatsvertrag, der imstande wäre, diese Rechtsätze hervorzubringen, sondern der Staatsvertrag erzeugt nur die Verpflichtung für die Kontrahierenden Staaten, dass diese und zwar jeder in seinem Gebiete, die vereinbarten Rechtssätze schaffen. Dazu ist ein Befehl der Staatsgewalt erforderlich, welcher die Befolgung der in dem Vertrage enthaltenen Rechtsregeln anordnet, sie mit Gesetzeskraft ausstattet, d. h. ein Gesetzbefehl. Der Absch1uss eines Staatsvertrages erzeugt demgemäss niemals irgendwelche Rechtsätze und Verwaltungsnormen, sondern er begründet lediglich die Verpflichtung des Staates zum Er1ass derselben. Durch den Erlass dieser Vorschriften wird der Vertrag erfüllt; die Behörden und Untertanen, welche dann diese Verwaltungsvorschriften und Rechtssätze befolgen, erfüllen nicht mehr den Staatsvertrag, sondern den Befehl ihres Staates. Hieraus ergibt sich zunächst ein sehr wichtiges Resultat. Ein Vertrag kann voll wirksam und gültig abgeschlossen sein, d. h. völkerrechtliche Verpflichtungen der Kontrahenten erzeugen, und er kann doch gleichzeitig für die Behörden und Untertanen des Staates rechtlich wie nicht vorhanden zu erachten sein; wenn nämlich der Befehl der Staatsgewalt, ihm gemäss zu handeln, gar nicht oder nicht in der verfassungsmässigen Form ergangen ist. Inzwischen ist der Vertrag eben nicht erfüllt, was ein bei allen Verträgen des Völkerrechts wie des Privatsrechts mögliches und rechtlich durchaus nicht unzulässiges Stadium ist ... Staatsrechtlich kommt es einzig und allein auf die von der Staatsgewalt erlassenen Befehle an.«
Franz v. Liszt dovozuje v díle »Das Völkerrecht« (12. vydání r. 1925) na str. 85: »Nur die Staaten sind Subjekte des Völkerrechtes: Träger von völkerrechtlichen Rechten und Pflichten ... Das Völkerrecht berechtigt und verpflichtet nur die Staaten selbst, nicht die Staatsangehörigen. Zwischen diesen und der Staatsgemeinschaft steht ihre nationale Staatsgewalt. Aus einem deutsch-russischen Handelsvertrag erwachsen dem Deutschen Reich und Russland Rechte wie Pflichten; der deutsche oder russische Kaufmann hat es nur mit seiner Regierung, nicht mit dem fremden Staate zu tun.« Souhlasně Jellinek: »System der subjektiven öffentlichen Rechte.« Str. 327, Heilborn v »Handbuch des Völkerrechts,« vydaném prof. Stier-Somlo, str. 93, Mériguhac v Traité de droit public internat.« sv. 2 str. 169.
Na stejném stanovisku stojí i Dr. J. Hatschek: »Völkerrecht«, str. 6: »Das Völkerrecht regelt nur die Beziehungen von Staaten. Daraus folgt, dass aus völkerrechtlichen Verträgen nur Staaten, nicht Individuen Rechte ableiten können.«
Anglický spisovatel L. Oppelheim dotýká se také této otázky ve svém »Mezinárodním právu« (citováno dle českého překladu, vydaného za redakce Dra. Jar. Kallaba) a sice ve svazku I, str. 17: »Poněvadž mezinárodní právo se zakládá na obecném souhlasu individuálních států a nikoliv individuálních lidských bytostí, pouze a výlučně státy (nehledě k S. N.) jsou subjekty mezinárodního práva. To znamená, že mezinárodní právo jest právem pro mezinárodní chování států a nikoliv jejich občanů. Subjekty práv a povinností, vyplývajících z mezinárodního práva, jsou jedině a výlučně státy ... Proto všechna práva, jichž by bylo nezbytně nutno poskytnouti individuelní lidské bytosti podle mezinárodního práva, nejsou mezinárodními právy, nýbrž právy, poskytnutými vnitrostátním právem v souhlase s povinností, kterou mezinárodní právo ukládá příslušnému státu ....«, dále na str. 401 a násl.: »Nuže, jaké je postavení jednotlivců v mezinárodním právu podle těchto pravidel? Protože, nehledě ke Společnosti národů, mezinárodní právo je právem jedině a výhradně mezi státy, jsou státy jedinými a výhradními subjekty mezinárodního práva A totéž platí, pokud jde o zvláštní práva jednotlivců v cizích zemích podle zvláštních mezinárodních smluv mezi dvěma nebo několika mocnostmi. Ačkoli takové smlouvy obyčejně mluví o právech, jichž jednotlivcům se má dostati, jako by vyplývala ze smluv samých, není to nic jiného, než nepřesnost mluvy. Ve skutečnosti netvoří takové smlouvy těchto práv, nýbrž ukládají povinnost smluvním státům, aby vyvolaly tato práva v život svým vnitrostátním zákonodárstvím. Kde pak státy mezinárodními smlouvami vymiňují určité výhody jednotlivcům jiným než svým vlastním poddaným, nezískávají tito jednotlivci mezinárodních práv podle těchto smluv, nýbrž stát, jehož jsou poddanými, jest zavázán vůči jiným státům poskytnouti takové výhody prostřednictvím svého vnitrostátního zákonodárství ....« k tomu srv. str. 104, kde se uvádí toto: Tvrzení, že jednotlivci, ačkoliv nejsou subjekty mezinárodního práva, mohou přes to nabývati práv a povinností z mezinárodního práva, jest jako obecný předpoklad neudržitelné. Mezinárodní právo nemůže poskytovati jednotlivcům práv mezinárodních, neboť mezinárodní práva a povinnosti mohou trvati jen mezi státy a mezi Společností národů a státy. Mezinárodní právo nemůže dávati jednotlivcům práva vnitrostátní, neboť vnitrostátní práva a povinnosti mohou býti tvořeny jen vnitrostátním zákonodárstvím. Konečně na stránce 601: »Zvláště si třeba všimnouti, že závaznost smluv se týče jenom smluvních států a nikoliv jejich poddaných. Protože mezinárodní právo je právem jedině a výlučně mezi státy, mohou smlouvy působiti jedině na státy a je vázati. Obsahují-li smlouvy ustanovení, týkající se práv a povinností poddaných smluvních států, jejich soudů, úředníků a podobně, musí tyto státy učiniti opatření nutná podle svých vnitrostátních zákonů, aby učinily tato opatření závaznými pro své soudy, úředníky, poddané a podobně.«
Konečně lze i z francouzského písemnictví poukázati na příklad na spis P. Fauchillův Traité de droit international public 8. vyd. Tome I. troisieme partie str. 355 »Pour que ceux-ci (les traités) produisent leurs effets vis-á-vis des citoyens et des sujets ď un État, il faudra que cet État accomplisse certains actes á ľ intérieur de lui-méme. Quels seront ces actes? C est au droit public de chaque pays qu' il appartient de les déterminer.«
Při ústním líčení uvedl sice zástupce stížnosti, že ani nss nestojí vždy důsledně na stanovisku tomto a poukázal na zdejší nález z 30. března 1926 č. 6585, kde prý nss, opustiv toto stanovisko uznal smlouvu uzavřenou mezi Čsl. republikou a Německem o zamezení dvojího zdanění v oboru přímých daní (uveřejněnou ve Sbírce zákonů a nařízení pod č. 118/23) za takový přímý zdroj práv. Dedukcím zástupce stížnosti nelze však dáti za pravdu, poněvadž uvedený nález se dovolává výslovně § 285 zák. o osobních daních z příjmu, kterým se ministr financí zmocňuje, aby za účelem zamezení dvojího zdanění atd. učinil opatření a úmluvy odchylně od předpisů tohoto zákona, které pak jest uveřejniti v říšském zákonníku. Právě následkem tohoto zákonného zmocnění stávají se mezinárodní smlouvy o těchto předmětech uzavřené a řádně publikované, součástí vnitrostátního právního řádu, čímž jest splněn požadavek shora uvedený; nelze proto shledati, že by nss v cit. nálezu se byl nějak odchýlil od právního názoru dosud zastávaného.
Z uvedeného jest tedy patrno, že příslušníci státu rak. nebo maď. nemohou nárok na osvobození svého majetku pozemkového v Čsl. od záboru opírati toliko o cit. mírové smlouvy a že již proto padá premisa, na níž staví st-lka svůj závěr, že tím spíše tak mohou činiti příslušníci švýcarští. Ale závěr ten byl by pochybený i tehdy, kdyby skutečně mírové smlouvy poskytovaly výslovně příslušníkům býv. států nepřátelských nějaké výhody v naznačeném směru. Neboť z okolnosti té nemohlo by ještě právem býti dovozováno, že výhod těch jsou eo ipso, bez zvláštní výhrady, účastni i příslušnici států jiných na př. neutrálních, jak míní stížnost.
St-lka ovšem dále také namítá, že zákonodárství čsl. takové ustanovení, kterého je dle názoru nss-u třeba, aby se mírové smlouvy staly součástí vnitrostátního právního řádu, skutečně má. Spatřuje je v § 35 zák. náhr., tvrdíc, že tento předpis vylučuje i zábor pozemkového majetku cizozemců, ježto prý slovo »tomu«, užité v § 35 zák. náhr., nevztahuje se jen na otázku »náhrady«, nýbrž i na »zábor« vůbec, takže otázku záboru dlužno posuzovati přece jen podle mírových smluv. Tento výklad odporuje však jasnému znění cit. § 35. Ustanovení ono, které je zařazeno do části III a. zákona náhr., nadepsané: »O převzetí bez náhrady«, zní takto: »Předpisy o poskytování náhrady vlastníku převzatých nemovitostí dle tohoto zákona neplatí, hledíc k § 9 zák. záb., pro majetek příslušníků nepřátelských států a majetek příslušníků býv. panovnické rodiny habsbursko-lotrinské, pokud tomu neodporují mírové smlouvy uzavřené mocnostmi spojenými a přidruženými ve světové válce«.
Smysl tohoto ustanovení jest zřejmě ten, že majetek příslušníků nepřátelských států a majetek příslušníků býv. panovnické rodiny habsbursko-lotrinské má býti převzat bez náhrady, pokud tomu, t. j. převzetí bez náhrady, neodporují mírové smlouvy. O tom svědčí i citace
§ 9 zák. záb. Paragraf ten totiž stanoví mimo jiné, že zvláštním zákonem
provede se zásada, že bez náhrady bude převzat majetek příslušníků nepřátelských států atd. Toto provedení se stalo § 35 zák. náhr., citujícím výslovně § 9 zák. záb., ale s tím obmezením, že »tomu« nesmí odporovati mírové smlouvy. Vzhledem k celé struktuře zák. záb., který v § 2 stanoví předmět záboru, v § 3 objekty ze záboru vyloučené, v § 6 způsob hospodaření, v § 7 modality zcizení atd., v § 9 pak směrnice pro náhradu za převzatý majetek v §§ 10—14 konečně způsob přídělu, tedy obsahuje různé normy všech možných vztahů a vzhledem k tomu, že k provedení jednotlivých těchto ustanovení zákona záborového byly vydány různé zákony, tak obzvláště k provedení §§ 5, 9, 11, 12 a 13 zákon náhradový a tento v § 35, nesoucím označení »O převzetí bez náhrady« a jednajícím také skutečně jen o tomto předmětu, ještě výslovně cituje § 9 zák. záb., nelze právem tvrditi, že by se slovo »tomu« mohlo vztahovati také na zábor, tedy na materii zcela jinou, než která tímto zákonem a obzvláště §em 35 měla býti vyřešena.
Dovozuje-li stížnost konečně, že se státními příslušníky švýcarskými má býti nakládáno stejně jako s čsl. příslušníky ve Švýcarsku, přehlíží, že dle § 33 o. z. o. mají cizozemci v Československu nejvýše stejná práva a povinnosti jako tuzemci, že tedy měřítkem pro posouzení rozsahu práv cizinců jest výměra práv tuzemců v Čsl. republice, nikoliv však míra práv čsl. příslušníků v cizině. Že pak by zde velký majetek pozemkový tuzemců záboru nepodléhal, stížnost ovšem tvrditi nemůže, a ježto jen tato okolnost jest rozhodnou, padá tím uvedená námitka.

Citace:

č. 5772. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 84-89.