Č. 6152.

Obecní zaměstnanci (Praha): * Úřady samosprávné nejsou příslušné rozhodovati v pořadí instančním spory o propuštění těch zaměstnanců obce hlav. města Prahy ze služeb obecních, kteří byli přijati jako zatímní výpomocné síly účetní na měsíční výpověď.
(Nález ze dne 14. prosince 1926 č. 2405). Věc: Obec hlavního města Prahy proti zemskému správnímu výboru v Praze o rozvázání služebního poměru Berty P.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Dekretem z 15. dubna 1924 dala rada hl. m. Prahy Bertě P., účetní v městském sirotčinci, jednoměsíční výpověď, používajíc ustanovení dekretu ze 3. října 1919, jímž jmenovaná byla přijata do služeb obce jako zatímní výpomocná účetní síla s jednoměsíční, oběma stranám volnou výpovědí. Ke stížnosti Berty P. zrušil sbor hl. m. Prahy pro vyřizování stížností usnesení měst. rady z toho důvodu, že Bertu P. dlužno považovati za zaměstnankyni definitivně ustanovenou, a zaměstnanec definitivně ustanovený nemůže býti propuštěn bez řádně provedeného řízení disc., kterýžto předpoklad pro propuštění v daném případě splněn nebyl.
Rekursu presidia rady a magistrátu hl. města Prahy zsv nař. rozhodnutími nevyhověl, odůvodniv svůj výrok v podstatě tím, že Berta P. byla od svého zatímního ustanovení ve službách obce déle než 3 roky, aniž jí během těchto tří let byla dána výpověď; dlužno tudíž míti za to, že se stala definitivní podle § 4 služ. pragmatiky pražské, kterémuž ustanovení rozumí žal. úřad tak, že úředník provisorní, který po 3 letech služby nebyl propuštěn, stává se ex lege definitivním.
Uvažuje o stížnosti zkoumal nss z úřední povinnosti především, není- li snad rozhodnutí jemu k přezkoumání předložené zmatečné proto, že bylo vydáno úřadem věcně nepříslušným. Aby tuto otázku mohl rozřešiti, podrobil nss svému rozboru právní povahu služ. poměru Berty P., neboť jen tehdy, byl-li tento služ. poměr povahy veřejnoprávní, byl zsv kompetentní k meritornímu rozhodování o tom, zda výpověď daná obcí pražskou Bertě P. byla po právu čili nic.
Podle organisačního principu, na němž spočívá úprava služ. poměrů zaměstnanců u státu i u komunálních svazů, rozpadá se zaměstnanectvo zásadně ve dvě kategorie, a to jednak zaměstnance, kteří jsou ustanoveni na místa, která ve vnitřním ústrojí toho kterého svazu jsou zřízena jako relativně trvalé objektivní instituce pro výkon určitého souboru funkcí onoho svazu, a vůči osobám k výkonu oněch funkcí povolaným mají samostatné trvání, jednak zaměstnance ostatní, u nichž jest služba spojena toliko s jejich osobou a nemá pevného systemisovaného podkladu. Jenom zaměstnanci první kategorie ustanovením ve službách svazu se stávají články jeho služebního organismu a splývají s ním v jeden celek, tak že služ. poměr jejich důsledkem zvláštní právní povahy zaměstnavatele jako nositele veř. správy a moci služební ovládán jest právem veřejným. Naproti tomu zaměstnanci skupiny druhé, kteří bývají označováni jako zaměstnanci »smluvní«, zůstávají mimo organismus svazu a jsou vůči němu osobami cizími, samostatnými, které toliko na základě soukromoprávní smlouvy služební vykonávají pro něj určité smluvně vymezené práce.
Toto rozeznávání jest patrno také v předpisech vydaných pro zaměstnance hl. m. Prahy, kde se činí rozdíl mezi zaměstnanci ustanovenými ve službách obecních trvale a zaměstnanci dočasnými a výpomocnými, přijatými na výpověď (arg. §§ 2 a 4 všeob. předpisů služ. pragmatiky pro úředníky a služebníky hl. m. Prahy, vydané usnesením sboru obecních starších z 20. prosince 1905.).
O úřednicích obce pražské není ovšem předpisu, analogického ustanovení §§ 2 a 4 zák. o ob. úřednících č. 443/1919, — kterýžto zákon podle svého § 44 se na úředníky obcí statutárních, tedy ani na úředníky obce pražské nevztahuje, — jenž by služ. poměr úředníků obce pražské výslovně kvalifikoval jako poměr veřejnoprávní, a který by v důsledku toho přikazoval rozhodování sporů ze služ. poměrů jejich do kompetence úřadů samosprávných, přes to však zvláštní povaha služ. poměru úředníků obce pražské, který vykazuje všechny charakteristické známky služ. poměru veřejnoprávního, uznávána jest za dostatečný důvod pro to, aby služ. poměru úředníků obce pražské vtiskly charakter veřejnoprávní (srov. rozsudek senátu pro řešení konfliktů kompetenčních ze 13. listopadu 1920 č. 25, Boh. sv. II. dodatek II. č. II.).
Tento veřejnoprávní charakter uznává se však pouze v příčině úředníků obce pražské, tedy oněch zaměstnanců obce pražské, kteří spadají do první ze dvou svrchu naznačených kategorií zaměstnanců veřejnoprávních svazů, nikoli také v příčině zaměstnanců ostatních, zejména oněch, kteří jsou přijati pouze dočasně a na výpomoc a jichž služ. poměr lze zrušiti výpovědí. V důsledku toho a podle analogie předpisu § 44 zák. č. 443/1919, který z účinnosti své vylučuje služ. poměry ob. zaměstnanců ustanovených pouze jako síly výpomocné, a tudíž služ. poměrům takovýchto zaměstnanců charakteru veřejnoprávního nepropůjčuje, nelze také služ. poměrům výpomocných zaměstnanců obce pražské na výpověď přijatých přiznati charakter veřejnoprávní, nýbrž sluší je zařaditi do kategorie služ. poměrů, které spočívají na soukromoprávní smlouvě služební mezi obcí pražskou a dotyčným zaměstnancem.
Jak ze správních spisů daného případu jde na jevo, byla Berta P. přijata do služeb měst. sirotčince ředitelstvím ústavu toho jako výpomocná síla účetní za měsíční plat s povinností vypomáhati také jako pěstounka. Místo bylo jmenované propůjčeno zatímně s měsíční, oběma stranám volnou výpovědí. Opatření to bylo schváleno městkou radou. Byla-li Berta P. přijata do služeb obce zatímně na výpomoc a na měsíční výpověď, nestala se trvalým článkem služ. organismu obce pražské, a nelze ji tedy zahrnouti do oné kategorie zaměstnanců, kteří jsouce úředníky obce pražské, nacházejí se ve veřejnoprávním služ. poměru, nýbrž sluší na její služ. poměr pohlížeti jako na smluvní poměr soukromoprávní.
Žal. úřad v nař. rozhodnutí vychází z právního názoru, že Berta P. se stala def. úřednicí obce pražské již tou skutečností, že do 3 let od svého zatímního ustanovení nebyla ze služeb u obce pražské propuštěna, a odvolává se na ustanovení § 4 služební pragmatiky zaměstnanců obce pražské. Leč tomuto názoru nemohl nss přisvědčiti.
Ustanovení § 4 služ. pragmatiky zaměstnanců obce pražské a specielně jeho odstavec 3., stanovící, že provisorium služební může býti prodlouženo až do 3 let, a že po uplynutí této doby má býti dotyčný praktikant (úředník, elév) propuštěn, vztahuje se podle svého znění na čekatele definitivní služby úřednické, nikoli však na zaměstnance ryze smluvní, kteří zpravidla nejsou přijímáni do služeb obce s tím úmyslem, aby, osvědčí-li se, stali se po době zkušební definitivními zaměstnanci obecními. Avšak i kdyby předpis cit. § 4 služ. pragmatiky mohl býti vztažen i na takovéto zaměstnance smluvní, nebylo by možno dáti žal. úřadu za pravdu. Služ. pragmatika zaměstnanců obce pražské stanoví v § 4, že def. ustanovení úředníka se děje k podané žádosti jmenováním. O tom, že zaměstnanec se stává def. úředníkem již pouhým faktem, že byl v provisorní službě ponechán plná 3 léta, aniž byl propuštěn, aneb tím, že mu byly přiznány služ. požitky tak, jako by byl úředníkem definitivním, řečená služ. pragmatika nemá ustanovení žádného. Z předpisu svrchu cit. odst. 3 § 4, že provisorní služba nesmí trvati déle než 3 léta, o sobě nelze argumentem a contrario dovozovati, že nebyl-li prov. úředník po uplynutí 3 let ze služby propuštěn, stává se definitivním ex lege bez žádosti a bez aktu jmenovacího, neposkytuje-li ostatní obsah služ. pragmatiky ani povaha věci pro takové stanovisko žádné opory. Nebyl-li prov. úředník po tříleté zatímní službě ani jmenovacím aktem ustanoven ani ze služeb obecních propuštěn, stává se definitivním ex lege bez žádosti a bez aktu jmenovacího, neposkytuje-li ostatní obsah služ. pragmatiky ani povaha věci pro takové stanovisko žádné opory. Nebyl-li prov. úředník po tříleté zatímní službě ani jmenovacím aktem ustanoven ani ze služeb obecních propuštěn, nastává ovšem stav odporující ustanovení § 4 odst. 3 služ. pragmatiky, avšak skutečnost ta není ještě dostatečným důvodem nutícím k úsudku, že fakticky stav lze uvésti v soulad s ustanovením služ. pragmatiky jen tím, že nedostatek jmenovacího aktu se nahradí založením def. služ. poměru ex lege, jak za to má žal. úřad.
Ze správních spisů jde na jevo, že Berta P. až do výpovědi jí dané výslovně definitivní úřednicí ustanovena nebyla, a nemohla tudíž podle toho, co svrchu uvedeno, v právní povaze jejího služ. poměru nastati změna žal. úřadem předpokládaná. Byl-li původní služ. poměr jmenované smluvním poměrem soukromoprávním, pak zůstal takovým až do doby výpovědi. Za tohoto právního stavu nebyl však zsv příslušný o opravném prostředku k němu podaném ve věci výpovědi služ. poměru Berty P. meritorně rozhodovati, a učinil-li tak, místo aby rozhodnutí nižší stolice jako nekompetentní zrušil, překročil sám meze své příslušnosti a jest jeho rozhodnutí z toho důvodu zmatečné.

Citace:

č. 6152. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 785-788.