Č. 6186.

Vodní právo: I. Úřad vodoprávní jest oprávněn z moci úřední zjišťovati, zda přítomný stav vodního díla se srovnává se stavem schváleným. — II. Protikonsensní stav vodního díla nestane se stavem zákonným tím, že držení vodního díla neprávem zřízeného nebo neprávem změněného přešlo na nástupce. — III. Veřejnoprávní oprávnění na užívání vody nemohou býti založena vydržením. — IV. O kompetenci správních úřadů a soudů ve věcech vodoprávních.
(Nález ze dne 23. listopadu 1925 č. 7510).
Věc: Jan R. v P. proti ministerstvu zemědělství stran objemu vodního práva.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 5. března 1923 oznámila Marie H. jménem Josefa H., majitele mlýna v P., že st-l a nynější majitel olejny v P. minulého roku opravil vpouštěcí zařízení z mlýnského náhonu do svého vodního koryta a sice bez úřední intervence a bez přibrání udavatelky jako interesentky, takže tato nemá žádné záruky, zda st-l tuto opravu provedl v souhlase s vodoprávní normací jeho vodního díla a zda snad tedy st-lka touto změnou není poškozována. Dále namítala Marie H., že st-l používá vody z mlýnského náhonu i ke šrotování obilí, ačkoli jest oprávněn toliko k výrobě oleje a k výrobě krup vodním pohonem.
Osp ve V. provedši dne 15. května 1923 místní šetření za tím účelem, aby bylo přezkoumáno, zdali vodní zařízení st-lovo souhlasí se schváleným stavem a aby zjištěno bylo, jaká vodní práva st-li na mlýnském náhoně H-ova mlýna příslušejí, vyslovila nálezem ze 14. listopadu 1923, že st-l jest ve smyslu § 72 a 97 vod. zák. povinen učiniti opatření, aby na jeho náklad a nebezpečí 1. dno vpouštěcího žlabu bylo zvýšeno o 8902 cm; 2. aby odstraněno bylo nyní stávající stavidlo; 3. aby vnitřní šířka žlabu ze strouhy H-ovy až k vodnímu kolu st-lovu byla změněna na 11 palců = 29 cm; kromě toho byl st-l uznán povinným hraditi náklady komisionelního šetření.
Na odvolání st-lovo dala zsp v Praze provésti místní šetření ještě jednou (19. února 1924) a rozhodnutím z 2. června 1924 změnila v odpor vzatý nález tím, že vyloučila z nálezu první stolice odst. 2 týkající se odstranění stávajícího stavidla, kdežto v ostatních směrech nález první stolice byl potvrzen z jeho důvodů s tím, že povinnost uložená st-li pod č. 1 jest odůvodněna srovnáním nivelace z r. 1875 s nivelací z 15. května 1923, při níž bylo zjištěno, že nynější vtokový práh jest o 8902 cm níže, než podle nivelace z r. 1875. Tvrzení, že nynější zjištěný stav trvá již asi 50 roků, není důvodem, k němuž by mohlo býti přihlíženo. Požadavek, aby zjednán byl původní stav podle protokolu z 30. října 1860, jest ustanovením § 72 vod. zákona úplně odůvodněn.
Proti rozhodnutí tomu podal st-l odvolání k min. zeměd., které v odpor vzaté rozhodnutí potvrdilo a sice z důvodů rozhodnutí druhé stolice s následujícím připomenutím:
Otázkou oprávnění st-lova ke šrotování obilí v jeho závodu se úřady vodoprávní nezabývaly a zabývati nemusily, poněvadž s vlastním předmětem jednání a s rozhodnutím nesouvisí. Vlastním předmětem jednání a rozhodnutí vodoprávních úřadů bylo toliko přezkoumání vodního díla st-lova v tom směru, zda jeho nynější stav souhlasí se stavem právním. K tomuto přezkoumání jest vodoprávní úřad oprávněn nejen na žádost neb návrh interesentů, nýbrž i z moci úřední (§ 97 vod. zák.). Pro rozhodnutí jest tedy bezvýznamno, byla-li manželka mlynáře Josefa H. legitimována ke stížnosti proti st-li. Ostatně tato námitka jest i bezdůvodnou, poněvadž v průběhu jednání byl nepřítomný mlynář Josef H. zastoupen opatrovníkem soudem ustanoveným. Pro uložení povinnosti odvolateli jest právně nerozhodno, kdo způsobil neoprávněné snížení na žlabu a od které doby tento stav trvá. Zjištěná změna výškových poměrů jest tak podstatná, že by k ní bylo podle § 17 vod. zák. potřebí zvláštního vodoprávního povolení. Toto zákonem výslovně předepsané povolení nelze však nahraditi průkazem o sebe delším trvání bezkonsensního stavu a nebylo tedy také třeba o tom slyšeti svědky. St-l se tímto povolením neprokázal a jest proto povinen znovuzříditi právní stav (§§ 21 a 44 vod. zák.). V odpor vzatý nález ani nivelační zápis z 15. května 1923 nejsou v rozporu s výsledkem šetření z 19. února 1924, při němž státní technický znalec se o výsledky nivelace, provedené dne 15. května 1923 v přítomnosti obou sporných stran opíral, a dospěl k přesvědčení, že změna množství přitékající vody proti normovanému stavu způsobena jest snížením vtokových poměrů o 8902 cm. St-l při šetření dne 15. května 1923 konaném proti výsledkům nivelace ničeho nenamítal. Rozhodnutí nižších stolic neodporuje ani zápisům ve vodní knize, neboť z výměru okr. hejtmanství ve V. z 9. prosince 1875 jest patrno, že při osazení normálu (cejchu) dne 9. listopadu 1875 bylo zjištěno, že dno žlabu leží o 26998 cm níže, než hlava normálu, kdežto dne 15. května 1923 bylo vyšetřeno, že tato výšková diference činila toho dne 35,9 cm, že žlab ležel skutečně o 8902 cm níže než jak bylo
zmíněným a ve vodní knize uloženým normačním výměrem stanoveno. Správně tedy uložila osp st-li, aby zvýšil dno vpouštěcího žlabu o 8902 cm. Okolnost, že st-l nevybíral nikdy v náhonu anebo ve žlabu písek, nepodává rovněž důkazu o tom, že by žlab nebyl býval snížen, ani o tom, že nivelace z 15. května 1923 by byla nesprávná. Pokud jde o odstranění stavidla, zprostila zsp st-le povinnosti této proto, poněvadž nebylo prokázáno, že by trváním stavidla byl někdo, zejména majitel H-ova mlýna, poškozen anebo ohrožen a poněvadž také veřejný zájem podle posudku státního technického znalce opatření takového nevyžadoval.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvažoval nss následovně: — — — — —
V řízení správním nesla se činnost úřadů správních v podstatě dvojím směrem.
Bylo jednak zjišťováno, zdali nynější stav vodního díla st-lova souhlasí s oním stavem, který byl úředně schválen. Ježto zjištění toto jest úřad oprávněn předsevzíti z moci úřední (§§ 97 a 98 v. z.), je zcela lhostejno, kdo zavdal podnět, aby úřad zjištění takové provedl. Pokud tedy stížnost vytýká nedostatek legitimace osoby, jejíž udání k řečenému úřednímu zjištění zavdalo podnět, je zcela bezpodstatna, neboť otázka legitimace vůbec zde nemá významu.
Když pak bylo zjištěno, že skutečný stav vodního díla st-lova odchyluje se od stavu úředně schváleného, uložil vodoprávní úřad dle § 72 vod. zák. st-li, aby odstranil novotu, kterou úřad proti stavu konsensnímu na vodním díle st-lově shledal.
Příslušnost vodoprávních úřadů vydati rozkaz tohoto obsahu, nemůže ovšem vzhledem k jasným předpisům §§ 75 a 72 čes. vod. zák. býti popírána, a jest proto stížnost, pokud svými vývody, ostatně ne zcela jasnými, i v tomto směru tvrdí nepříslušnost zmíněných úřadů, zcela bezpodstatná. — — — — —
V dalších námitkách stížnosti namítá se v podstatě, že st-l na svém vodním díle neprovedl nedovolených novot, ježto 1. st-l bez jakéhokoliv odporu zúčastněné strany vody z mlýnského náhonu od nepamětných dob stejným způsobem používá, 2. že st-l na vodním díle, zejména na jeho výškových poměrech žádných změn neprovedl a že vodní dílo H-lova mlýna ani v nejmenším nebude dotčeno, 3. že předpoklad o domnělém snížení vpouštěcího prahu spočívá na nepřesném měření státního technika a konečně 4. že případný výkon odběru vody bez předchozího konsensu by mohl býti odstraněn jen civilním sporem.
O těchto námitkách uvažoval soud takto:
Žal. úřad pokládal onen stav vodního díla st-lova za stav právní, který stanoven byl t. zv. normačním aktem (protokol o zasazení normálního znamení při vodním díle st-lově z 9. listopadu 1875 a výměr okr. hejtmanství z 9. prosince 1875). Tímto normačním aktem byl konstatován t. zv. starý stav po rozumu § 102 vod. zák. Ježto právní moc řečeného aktu normačního nebyla na sporu, musily vodoprávní úřady, posuzujíce existenci a rozsah st-lových práv vodních, od aktu normačního vycházeti. Dle spisů správních bylo pak na základě nálezu státního technika při místním šetření dne 15. května 1923, resp. 19. února 1924 úředně zjištěno, že práh koryta vedoucího z mlýnského náhonu na olejnu st-lovu leží proti normačnímu aktu o 8902 cm níže a že změna má za následek změnu ve množství přitékající vody proti stavu normačním aktem zjištěnému, a to v neprospěch Josefa H. Změnu tuto uznaly vodoprávní úřady za tak podstatnou, že k ní bylo potřebí vodoprávního povolení podle § 17 vod. zák.
Proti tomuto výroku úřednímu stížnost žádných námitek po stránce materielně-právní nevznáší, nýbrž obrací se jen proti stránce skutkové, namítajíc toliko, že předpoklad o domnělém snížení vpouštěcího prahu spočívá na nepřesném měření státního technika. St-l nemůže však správnost nálezů znaleckých prostě popírati, kdyžtě ve správním řízení ani správnost zjištění znaleckých ničím nevyvrátil, ani konkrétních věcných návrhů na doplnění řízení nepodal. Neboť nabídnutý důkaz svědky o tom, že st-l neprovedl na vodním díle žádných změn a že nic nezměnil na výškových poměrech žlabu, nebyl vůbec způsobilý vyvrátiti zmíněné již zjištění znalcovo. Není proto také vadou řízení, nebyli-li slyšeni svědci st-lem označení.
Pokud jde o rozkaz, aby vnitřní šířka žlabu ze strouhy H-ovy až k vodnímu kolu st-lovu byla pozměněna na 11 palců (29 cm), plyne ze správních spisů, že při místním šetření dne 15. května 1923 bylo zjištěno, že nynější šířka koryta od mlýnského náhonu k olejně st-lově činí právě jen 29 cm a nemá tedy v této části vodního díla na šířce žlabu st-lem nic býti měněno. Nařízená změna šířky na 11 palců (29 cm) týká se jedině kamenného žlabu ve mlýně (v olejně), který podle protokolu z 30. října 1860 byl 11 palců (29 cm) široký, kdežto při místním šetření dne 26. září 1923 bylo shledáno, že tento žlab jest následkem normálního opotřebení na 12 palců rozšířen.
Soud musil tedy vycházeti od skutkového zjištění, že na vodním díle st-lově objevují se odchylky od stavu konsensního, které podle výroku znalce ve spráním řízení nevyvráceného jsou na škodu Josefu H-ovi. St-l brání se proti rozkazu, aby odchylky tyto odstranil a skutečný stav se stavem právním ve shodu uvedl, tvrzením, že vodní dílo upravil tak, jak bylo v době, kdy on ho vlastnicky nabyl, a že díla toho v tomto stavu již po dlouhá léta bez závady používal. Avšak stav protikonsensní nestává se stavem zákonným tím, že držení vodního díla neprávem zřízeného nebo neprávem změněného přechází na nástupce.
Pokud pak st-l poukazuje na to, že vodu bere od nepamětných dob a bez závady, a pokud tím snad chce uplatňovati vydržení práva k odběru vody, bylo by na to odpověděti, že vydržením nemohou veřejnoprávní oprávnění na užívání vody býti založena. (Srv. nález býv. s. s. Budw. A 8270, 8113, 6101, 5747 a j.). Proti právnímu náhledu žal. úřadu, že úchylky od konsensního stavu, jež na vodním díle st-lově byly shledány, předpokládají vodoprávní konsens podle § 17 vod. zák., stížnost, jak bylo řečeno, žádné námitky neformuluje. Námitku takovou lze snad shledávati v tom, že stížnost popírá příslušnost úřadů vodoprávních a tvrdí příslušnost řádných soudů.
Popírati kompetenci úřadů vodoprávních má smysl jenom tehdy, opírá-li se vodní právo užívací o titul práva soukromého. St-l však ani netvrdil, — tím méně pak prokázal, — že jeho vodní právo užívací, o které jde, se zakládá na nějakém titulu práva soukromého. Vždyť v řízení administrativním nebylo nejmenšího podkladu pro úsudek, že se v daném případě nejedná o vodní právo užívací na veřejném toku (§§ 13 a 17 vod. zák.) a to tím méně, že právo toto bylo nesporně určeno vodoprávním aktem normačním, o němž již několikráte byla učiněna zmínka. Pokud pak st-l má za to, že mu přísluší proti majiteli H-ova mlýna nějaké právo, aby tento trpěl určitý stav jeho vodního díla, a neopírá-li toto právo o povolení úřadů vodoprávních, snaže se je vyvozovati buď z výslovného projevu vůle majitele zmíněného mlýna nebo z vydržení, bylo by ovšem úkolem řádných soudů, rozhodovati o existenci práva této povahy a nss-u nenáleží, aby zkoumal, zdali a do jaké míry dá se s veřejnoprávní povahou st-lova práva na užívání vody srovnati existence paralelních soukromoprávních nároků o podstatně totožném obsahu. Leč i kdyby bylo možno, představiti si takovéto právo soukromé, nemohla by jeho existence vyloučiti vodoprávně-policejní kompetenci úřadů vodních, založenou v předpisech §§ 17, 72 a 75 vod. zák., stejně jako v řízení povolovacím podle §§ 83—88 vod. zák. nemůže se uplatňování případných práv soukromých dotýkati ani kompetence úřadů vodoprávních ani postupu řízení před těmito konaného, ježto vyřízení sporů o práva soukromá jest vyhrazeno řádným soudům. — — —

Citace:

č. 6186. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 848-852.