Č. 6117.

Válečné úkony (Slovensko): O rozdílu mezi zabráním automobilu do vlastnictví vojenské správy a zabráním jeho k užívání vojenskou správou podle zák. čl. LXVIII:1912 a L:1914.
(Nález ze dne 1. prosince 1926 č. 24690.) Věc: Ladislav I. v H. (adv. Dr. Alfr. Král z Prahy) proti ministerské komisi pro válečné úkony v Praze (min. taj. Dr. Albr. Rank) o náhradu za odebraný automobil.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-li byl v H. na Slov. 20. dubna 1919 odebrán podle zák. o vál. úkonech osobní automobil. Během jednání o jeho vrácení a zákonitou náhradu byl vůz ten voj. správou dne 10. května 1922 ve veř. dražbě prodán za 14000 Kč. Po bezvýsledném jednání o smírné vyřízení bylo provedeno řízení ve smyslu § 33 zák. čl. LXVIII:1912. St-l žádal odškodné 80000 Kč s 5% úroky a jako odměnu za používání vozu od odebrání až do 26. července 1920, kdy mu bylo žal. úřadem slíbeno vrácení vozu, denně 20 Kč čili 8640 Kč. Obecní komise, při níž znalecký svědek Emerich D. ocenil obecnou hodnotu vozu v době odebrání na 80000 Kč a v červnu 1920 na 100000 Kč, navrhla odškodné 20500 Kč, župní komise pak 15000 Kč.
Nař. rozhodnutím bylo vysloveno: St-li přiznává se jako náhrada za automobil částka 15000 Kč, t. j. cena odpovídající obecné hodnotě automobilu v době jeho zabrání dne 20. dubna 1919. Nároky nad tuto částku jdoucí a nároky na úroky z prodlení se zamítají jakožto právně neodůvodněné. Důvody: Ministerská komise vzala podle potvrzení z 8. května 1919 za prokázáno, že automobil byl zabrán do vlastnictví voj. správou podle zák. čl. LXVIII:1912, resp. podle zák. čl. L:1914. V příčině výše náhrady vzala za podklad úřední odhad, který zněl na 8500 Kč podle stavu po provedené opravě a celkové rekonstrukci, skončené před prodejem auta dne 10. května 1922. Min. komise vzala dále v úvahu, že vůz byl prodán ve veř. soutěži za 14000 Kč dne 10. května 1922, t. j. v době, kdy ceny automobilů stouply oproti cenám v době zabrání automobilu, jež se stalo v měsíci dubnu 1919. Směrodatnou cenou jest pak cena v době zabrání, a jest tedy přiznaná náhrada 15000 Kč nejvyšší cenou, kterou by zabraný vůz v době zabrání mohl míti. Odhad provedený znalcem Emerichem D. nelze považovati za směrodatný, poněvadž neobsahuje nijakého specielního odůvodnění, naproti tomu úřední odhad uvádí přesné důvody a okolnosti směrodatné pro stanovení obecné ceny. (Řetězový převod, odtrhovací zapalování, převodní skříň třikrát opravovaná, nutnost celkové rekonstrukce a stáří vozu.) Rovněž tak i podle posudku znalce min. komise náhrada 15000 Kč jest nejvyšší hranicí ceny, již mohl zabraný automobil míti v době zabrání. Nárok na úroky z prodlení jest neodůvodněný, poněvadž podle Všeobecných ustanovení č. III nař. min. honv. pres. č. 913/20-b H. M. 1918 ušlý zisk při konání vál. úkonů se nehradí.
Nss shledal stížnost důvodnou. — — —
Odebrání automobilu k vál. úkonům může se podle §u 11 zák. čl. LXVIII:1912 státi — jak patrno jest ze srovnání se zněním § 12 — pouze k užívání a to za denní odměnu ode dne převzetí až do vrácení vozu (prov. nař. min. honv. z 30. ledna 1918, čís. 913/20-b ad § 11 zák.), při čemž udržování vozu a obstarání provozních potřeb jest věcí voj. správy. Nárok na náhradu škody má majitel vozu dle § 13 zák. jen, jestliže se vůz stal bez zavinění jeho nebo personálu jím opatřeného během používání voj. správou zcela neupotřebitelným, byl-li poškozen nebo zmenšila-li se jeho hodnota neobyčejnou měrou, kdežto za obyčejné opotřebení se náhrada nedává.
Zák. článkem L:1914 bylo však v § 16 stanoveno, že lze požadovati také odebrání automobilu do vlastnictví voj. správy a to za odhadní cenu, kterou vůz měl v době odebrání, a prohlášeno za přípustné, aby toto úplné přenechání automobilu bylo požadováno i dodatečně, v kterémž případu jest denní náhrady za upotřebení započísti do náhrady za úplné přenechání.
Z toho, že se v každém z obou těchto případů stanoví odškodnění způsobem různým, a že každý z obou případů těch má pro majitele vozu a jeho další disposice zcela různý dosah, vyplývá jako nutný požadavek, aby voj. správa odebírajíc vůz jasně vyslovila, odebírá-li vůz k užívání aneb do vlastnictví voj. správy. Tuto povinnost voj. správy předpokládá zřejmě také cirk. nař. min. honvédů č. 34299/20-b z r. 1915.
Žal. úřad vyslovil v nař. rozhodnutí, že odebrání st-lova automobilu se stalo do vlastnictví voj. správy a shledává pro stanovisko to oporu v potvrzence o odebrání ddto 8. května 1919. V odv. spise pak dovozuje správnost tohoto předpokladu z různých indicií, uváděje zejména, že tím, že se vůz dle potvrzenky odebral pro politický úřad, je vyslovena disposice, jíž by voj. správa neměla, kdyby vůz nebyl zabrán do jejího vlastnictví, dále že se st-l dotazoval podáními ze 17. dubna 1919, z 9. března 1920 a 28. června 1920 po svém odškodnění. Stížnost popírá, že by výrok onen měl oporu v řečené potvrzence nebo v jiných spisech.
Nss nemohl uznati názor žal. úřadu, že zabrání stalo se ve vlastnictví voj. správy, za správný. Uváží-li se, že původně, t. j. podle zák. čl. LXVIII:1912 bylo vůbec přípustno jen zabrání vozidel do užívání a že teprve zák. čl. L:1914 připustil také zabrání do vlastnictví, takže i za platnosti tohoto zák. čl. jeví se zabrání k užívání jako obecný, normální způsob zabírání, a přihlédne-li se i k tomu, že odebrání do vlastnictví jest podle své podstaty intensivnějším zásahem do vlastnické sféry než odebrání k užívání, jest nutno míti za to, že právní účinky spojené se zabráním do vlastnictví nastanou jen tenkráte, když úřad způsobem zcela jasným dá straně na jevo, že se rozhodl pro zabrání do vlastnictví. To se však v daném případě nestalo. Zejména nevyplývá takovýto úmysl ze stvrzenky z 8. května 1919. V této potvrzence není výslovně řečeno, že se vůz odebírá do vlastnictví voj. správy, a nelze ani z jejího obsahu vyvoditi, že by se bylo odebrání stalo do vlastnictví voj. správy. Pouhé indicie, na které se žal. úřad v odv. spise odvolává, nemohou nahraditi přesný výrok úřadu, jakého bylo v řečeném směru zapotřebí a to ani tenkráte, kdyby bylo možno dedukce, jež žal. úřad z indicií těch odvozuje, uznati za správné. Indicie ony nelze však uznati za závazné zejména i se zřetelem k tomu, že úřad sám, jak ze spisů je patrno, opětně — totiž výnosy ze 17. ledna 1920, z 20. března 1920 a z 26. července 1920 — nařizoval a výnosem posléze uvedeným i st-li slíbil vrácení vozu, což zřejmě nasvědčuje tomu, že zabrání vozu st-lova za zabrání do vlastnictví voj. správy nepokládal.
St-l tehdy nenamítal proti vrácení nic. Odmítl-li st-l nabízené vrácení vozu o 2 roky později (podáním z 26. července 1922), žádaje pouze za vyplacení odškodného 150000 Kč, nelze ani z toho vyvozovati, že si byl st-l vědom, že mu byl vůz vyvlastněn, neboť toto své prohlášení z 26. července 1922, které se stalo, když sporný automobil byl již bez vědomí st-le voj. správou prodán, odůvodňoval st-l výslovně tím, že vůz se nalézá dle tvrzení st-lova hospodářského správce ve stavu naprosto neupotřebitelném, uplatňoval tedy zřejmě nárok ve smyslu ustanovení 2. odst. § 13 zák. čl. LXVIII:1912, vztahujícího se na odebrání vozidel podle této normy, t. j. v pouhé užívání.
Na právní povaze a obsahu onoho aktu, jímž automobil byl st-li odebrán, nemůže nic měniti ani okolnost, že výnosem mno z 27. srpna 1923 bylo st-li výslovně sděleno, že voj. správa zabrala jeho vůz do svého vlastnictví, neboť toto prohlášení stalo se jednak až po prodeji vozu, jednak až po 28. únoru 1921, jímž skončil závazek k vál. úkonům (§ 1 nař. z 18. února 1921 č. 66 Sb.), tedy v době, kdy voj. správa nebyla již oprávněna měniti ve smyslu § 16 zák. čl. L:1914 odebrání k používání ve vyvlastnění.
Podle stavu spisů neprohlásila tedy voj. správa ani původně ani dodatečně (přede dnem 28. února 1921), že se st-lův automobil odebírá do jejího vlastnictví a nemohly proto vůči st-li nastati právní účinky, jež platné normy spojují s odebráním vozidla do vlastnictví.
Řídě se těmito úvahami musil nss nař. rozhodnutí, pokud kvalifikuje zabrání st-lova automobilu jako zabrání ve vlastnictví, uznati za právně mylné a zrušiti je proto podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 6117. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 714-717.