Č. 6181.

Vojenské věci: * Přídavek za zranění jest zaopatřovacím požitkem i podle zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb.
(Nález ze dne 22. prosince 1926 č. 26050.)
Věc: Dr. Viktor H. v Chebu (adv. Dr. Erich Hӧnigschmied z Aše) proti ministerstvu národní obrany o výměru přídavku za zranění.

Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, byv za války jako záložní poručík býv. armády rak.-uh. zraněn (ztráta pravého oka) byl přeložen do výslužby a přiznán mu ode dne 1. listopadu 1917 vedle zaopatřovacích požitků též přídavek za zranění 800 K ročně, načež byl v květnu 1918 povýšen na nadporučíka ve výslužbě. Převzat byv ke své přihlášce do čsl. armády jako gážista ve výslužbě, byl dnem 1. února 1920 vzhledem ke svému občanskému povolání jako soudce přeložen do kategorie důstojníků mimo službu a ponechán mu ode dne 1. září 1920 pouze přídavek za zranění. Jeho žádost, aby mu byl podle § 67 lit. c) a 114 zák. č. 76/1922 přiznán ode dne 1. ledna 1920 přídavek za zranění ve výši 1800 K ročně, byla nař. rozhodnutím yamítnuta z důvodu, že v čsl. armádě činné služby nekonal a proto vzhledem k ustanovení § 100 cit. zák. nároku na přídavek za zranění dle § 67 téhož zák. nemá.
Stížnost proti tomu namítá, že přídavek za zranění není zaopatř. požitkem, což odvozuje jednak z jeho zařadění v § 66 ve III. díle zák. č. 76/1922, jednak z textu § 1, jakož i z toho, že přídavek ten může příslušeti i osobám výdělečně schopným, že není zabavitelný a že nezávisí na délce služby, — a že tedy nelze používati na st-le § 100, jenž se vztahuje pouze na zaopatř. požitky, nýbrž že nutno použíti § 66 a 67 lit. c) cit. zák. č. 76/1922.
Tyto námitky nejsou důvodné. Přídavek za zranění byl již v § 1 zák. z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z. výslovně označen jakožto jeden ze zaopatř. požitků voj. gážistů. Požitkem zaopatřovacím jest též podle znění zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb., neboť zákon ten pojednává dle svého nadpisu pouze o voj. požitcích zaopatřovacích a sice v oddílu I. o výslužném gážistů a jejich zaopatření invalidním, v odd. II. o zaopatření pozůstalých po gážistech a v odd. III. o přídavku za zranění (§§ 66 až 73) a o přídavku válečném. Zákon č. 76/1922 uvádí sice v § 1, zařazeném do oddílu I., jako voj. zaopatř. požitky jen výslužné a zaopatření invalidovní, tím nevypočítává však, jak stížnost míní, veškeré zaopatř. požitky voj. gážistů, nýbrž jen ty, o kterých právě oddíl I. pojednává — na rozdíl od zák. č. 158/1875, jenž nejprve v § 1 vypočítal veškeré voj. požitky zaopatřovací a pak teprve o jednotlivých požitcích těch ve zvláštních oddílech pojednával.
Trvalý přídavek za zranění, a o takový v daném případě jde, jest však požitkem zaopatřovacím, t. j. požitkem, jejž voj. správa vyplácí gážistovi, nemajícímu již nároku na aktivní služební požitky vojenské, — nejen podle znění zákona, nýbrž i podle své povahy, neboť jest — stejně jako přídavek válečný a jako výslužné neb invalidovní zaopatření gážistů, kteří ještě nedovršili 60. rok svého věku, — podmíněn trvalou neschopností ke službě vojenské, zjištěnou superarbitračním řízením. Přiznává-li se přídavek za zranění dle § 66 zák. č. 76/22 nezávisle na výslužném, t. j. přísluší-li gážistovi i v některých případech, kdy gážista nároku na výslužné nemá nebo ho pozbyl (viz § 4, 12, 24 a rozdíl, jenž se podává z porovnání §§ 72 a 30 cit. zák.) a není-li jeho zabavení nebo zdanění přípustno (§ 73), nemění tyto úchylky nic na právní povaze přídavku toho jakožto požitku zaopatřovacího.
Pokud cit. zákon č. 76/22 přiznává v odd. I. a III. zaopatř. požitky čsl. voj. gážistům z titulu služební neschopnosti, přiznává je pouze z titulu neschopnosti, vzniklé ve službách čsl. vojska. O zaopatř. nárocích gážistů býv. armády rak.-uh., rak. neb uh., kterým by z tohoto titulu nárok zaopatřovací proti čsl. státu nepříslušel, pojednává zákon ten v odd. V., zejména v § 97 až 100.
§ 97 cit. zák. stanoví, že zaopatř. nároky gážistů řečené bývalé armády, jimž byly zaopatř. požitky přiznány již státem bývalým, nebo jimž by zaopatř. požitky příslušely pouze hledíc k jejich službám, jež v býv. armádě konali jakožto gážisté v záloze, jest posuzovati podle zaopatř. předpisů býv. monarchie, platných v den 28. října 1918. § 98 cit. zákona stanoví, že z předpisů tohoto zákona platí pro osoby takové obdobně též ustanovení §§ 12, 14, 16, 18, 19, 24, 25, 30, 92, 94 a 95. § 100 konečně stanoví, že gážisté řečené bývalé armády, převzatí do čsl. armády jako gážisté ve výslužbě, mají nárok na zaopatř. požitky podle ustanovení § 99, t. j. podle ustanovení tohoto zák. č. 76/22 jen tenkráte, jestliže v čsl. armádě činně sloužili a to buď aspoň jeden rok anebo bylo-li superarbitračním řízením prokázáno, že se jejich zdravotní stav následkem poslední voj. služby zhoršil, a jestliže jsou u nich splněny ještě i podmínky další tamtéž uvedené (§ 100 odst. 1.). Jestliže však tyto podmínky splněny nejsou, vyměří se jim zaopatř. požitky podle ustanovení dosavadních a podle §§ 97 a 98 (§ 100 odst. 2.). V daném případě není sporu o tom, že právním titulem st-lova nároku na přídavek za zranění jest neschopnost ke službě vojenské, vzniklá zraněním ve službě, kterou konal jako záložní gážista v býv. armádě rak.-uh., rovněž není sporu o tom, že st-l byl do čsl. armády převzat jako gážista ve výslužbě a že podmínek uvedených v § 100 odst. 1 cit. zák. nesplnil. Ale pak nepříslušejí st-li zaopatř. požitky proti čsl. státu ve smyslu § 100, odst. 1 ve výměře zákona č. 76/22, nýbrž ve smyslu § 100, odst. 2 podle §§ 97 a 98, a to poněvadž v § 98 nejsou §§ 66 a 73 citovány, pouze ve výměře stanovené předpisy, jež byly v platnosti v den 28. října 1918. Má-li tedy st-l na přídavek za zranění aspoň v této výměře nárok vůbec, má jej pouze proto, že přídavek ten jest zaopatřovacím požitkem a že z tohoto důvodu jest možno použíti na st-le ustanovení §§ 100, 97 a 98 cit. zák., jež mluví o zaopatř. požitcích v širším slova smyslu a nikoli pouze o výslužném.
Není tedy stížnost důvodná i bylo ji zamítnouti, aniž bylo třeba zabývati otázkou ve stížnosti dále nadhozenou, zdali st-l ještě v listopadu 1918 v čsl. armádě činné služby konal či nekonal, když z této služby splnění podmínky uvedené v § 100 odst. 1 cit. zákona nedovozuje.

Citace:

č. 6181. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 838-840.