Č. 6145.

Pozemková reforma: * Ustanovení § 27, odst. 2. zák. o zajištění půdy drobným pachtýřům (novela č. 311 z r. 1920) nedává vlastníkům církevních a nadačních statků nárok na příděl půdy zabrané.
(Nález ze dne 13. prosince 1926 č. 7320).
Věc: Kostel sv. Klimenta v D. proti státnímu pozemkovému úřadu o příděl zabrané půdy za pozemky přikázané drobným pachtýřům.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím odepřel stpú vyhověti žádosti stěžujícího si kostela, aby mu náhradou za pozemky postoupené drobným pachtýřům dle zák. z 27. května 1919 č. 318 Sb. přidělena byla dle 2. odst. § 27 téhož zák. (novela z 15. dubna 1920 č. 311 Sb.) půda od zabraného velkostatku D., poněvadž hospodářství kostela je soběstačné a stpú musil při přídělu půdy od tohoto velkostatku pamatovati předem na uchazeče hospodářsky slabší, jimž také veškerou půdu pro příděl určenou již v roce 1924 odevzdal.
O stížnosti uvážil nss takto:
Žal. úřad vychází z náhledu, že § 27 odst. 2 cit. zák. nedává vlastníkům církevních a nadačních statků právního nároku na to, aby jejich majetek, ztenčený prováděním zák. č. 318/1919 doplněn byl přídělem z půdy zabrané, nýbrž že umožňuje jim pouze konkurenci s ostatními uchazeči o půdu zabranou, aniž by jim poskytoval nějakou přednost před těmito. Stížnost naproti tomu hájí názor, že vlastníci církevních a nadačních statků, kteří dle zák. č. 318 z r. 1919 byli nuceni odevzdati své nemovitosti drobným pachtýřům, mají na příděl zabrané půdy právní nárok, který přede všemi ostatními uchazeči o příděl musí býti uspokojen. Soudí tak z toho, že uvedený zákon v § 1 slovy »pachtýř může žádati, aby mu pozemek postoupen byl do vlastnictví«, založil nárok pachtýřův na postoupení pozemku, a že proto i předpis § 27 odst. 2 tohoto zákona ustanovující, že vlastník církevního a nadačního statku dotčený prováděním zákona č. 318 z r. 1919 může žádati za příděl půdy zabrané, nemůže míti význam jiný, než že i jím založen byl nárok na příděl této půdy.
Nss neuznal vývody tyto správnými. Stížnosti jest ovšem přisvědčiti, že zákon o zajištění půdy drobným pachtýřům č. 318/1919 v § 1 — užívaje obratu »pachtýř může žádati« — chce založiti právní nárok pachtýřův, aby mu zemědělský pozemek, který po určitou dobu měl v pachtu, byl za náhradu do vlastnictví postoupen. Úmysl zákona poskytnouti pachtýři tento nárok není však patrný z neurčitého obratu »pachtýř může žádati«, nýbrž teprve z celé řady dalších ustanovení téhož zákona (srov. na př. § 1 odst. posl., § 1 d, § 1 e odst. 2 a 3, §§ 3, 4, 12 a j.), jimiž je zcela jasně vysloveno, že pachtýři má náležeti »požadovací právo«, t. j. »nárok uchazečů na postoupení požadovaného pozemku« (§ 17 zák.). Není to tedy obrat »pachtýř může žádati« sám o sobě, nýbrž teprve spojitost § 1 cit. zák., v němž zákon č. 48 z 1919 obratu tohoto používá, s ostatním obsahem zákona, jež dává poznati, že zákon chce pachtýři poskytnouti právní nárok na postoupení požadovaného pozemku pachtovního.
Stanoví-li tedy týž zákon v § 27 odst. 2, ve znění novely č. 311/1920, že »při statcích církevních a nadačních může vlastník žádati náhradu za pozemky postoupené a příděl půdy....«, neplyne z toho nutně, že vlastník těchto pozemků má v příčině přídělu půdy stejné právní postavení jako pachtýř podle § 1 téhož zákona, t. j., že i on má právní nárok na příděl. Smysl obratu »může žádati« v § 27 odst. 2 zák. sluší vyhledati opět jen ze souvislosti s ostatním obsahem zákona, právě tak jako byl ze souvislosti s ostatním obsahem zákona vyhledán smysl téhož obratu v § 1. V § 27 odst. 2 ve znění novely č. 311/1920 ustanovuje se toliko, že »vlastník může žádati náhradu za pozemky postoupené a příděl půdy ze zabraného majetku podle § 26 zák. č. 215/1919 případně podle § 24 zák. č. 81/1920.«
Předmětem žádání jest podle toho »náhrada za pozemky postoupené a příděl půdy«. Není možno míti za to, že »náhradou za pozemky postoupené« rozumí se náhrada (»přijímací cena«) podle § 8 zák. č. 318 z r. 1919, neboť o této náhradě, kterou má platiti pachtýř, jemuž pachtovní pozemek byl postoupen, dána jsou podrobná ustanovení již v §§ 8, 17, 21, 22 a nelze se domysliti příčiny, z které by zákon o této náhradě v § 27 opětně se zmiňoval. Uváděje ve spojitost »náhradu za pozemky postoupené« s »přídělem půdy« chce zákon patrně vyjádřiti myšlenku, že přidělená půda je myšlena jako náhrada za pozemky postoupené.
Zákon však myšlenku, že příděl půdy ze zabraného majetku má býti vlastníku náhradou za pozemky postoupené, neprovedl do důsledků, které bylo by lze očekávati, nýbrž odkázal prostě řečeného vlastníka na příděl půdy ze zabraného majetku podle § 10 zákona č. 215/1919, pokud se týče z půdy nezabrané, pro příděl však získané směnou podle § 24 zák. č. 81/1920.
Podle cit. § 10 ani podle zák. č. 81/1920, jenž dává podrobnější ustanovení o přídělu zabrané půdy, nepřísluší však — jak nss již opětovně vyslovil — žádnému uchazeči právní nárok na žádaný příděl. Toto pravidlo, které je jednou ze základních zásad zákonodárství o poz. reformě, byl by zákon musil prolomiti výjimkou, že určité kategorii uchazečů právní nárok na příděl půdy ze zabraného majetku přísluší. V ustanovení § 27 odst. 2 zákona o zajištění půdy drobným pachtýřům nelze však takovéto výjimky nalézti, neboť kdyby zákon byl chtěl vlastníkům církevního a nadačního jmění poskytnouti náhradou za postoupené pozemky právní nárok na příděl půdy, nebyl by mohl přestati na pouhém odkazu na § 10 záb. zák., nýbrž byl by musil — podobně jako se stalo v § 39 b) téhož zákona (ve znění novely č. 166/1921) — přikázati stpú-u, aby odůvodněný nárok na příděl uspokojil. Nelze také přehlížeti, že zákon neobsahuje žádného bližšího ustanovení o obsahu domnělého právního nároku vlastníka církevního a nadačního jmění, zejména o tom, které pozemky a v jaké hodnotě sluší mu přiděliti, komu přísluší výběr jich, do které lhůty musí býti nárok uplatněn, jaký je poměr tohoto nároku k nároku vlastníka zabrané půdy podle § 11 zák. záb. a k právu státu ponechati si zabraný majetek a pod. Mlčení zákona o všech těchto otázkách nasvědčuje tomu, že § 27 odst. 2 zák. č. 318/1919 právního nároku na příděl nezaložil, nýbrž že smysl jeho jest pouze ten, že vlastníci církevních a nadačních statků, kteří museli postoupiti pachtýřům půdu pachtovní, přiřazují se k uchazečům o příděl podle § 10 záb. zák., takže z titulu náhrady za postoupenou půdu mohou se stejně jako osoby a svazy v § 10 záb. zák. uvedené o příděl ucházeti, že však mezi těmito přídělci nemají postavení privilegovaného.
»Náhradou za postoupené pozemky«, jest podle toho jen právní možnost ucházeti se o příděl podle § 10 zák. záb. Pochybná cena takovéto »náhrady« může snad býti důvodem ke kritice ustanovení cit. § 27 odst. 2, neopravňuje však vykladače zákona, aby vkládal do něho smysl, který jím ani přímo, ani nepřímo vysloven není. Je proto stížnost, opírající se o domnělý nárok kostela na příděl půdy zabrané bezdůvodná, a bylo ji zamítnouti.

Citace:

č. 6145. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 766-768.