Č. 6088.

Státní zaměstnanci: * Příjem státního zaměstnance ve výslužbě z polního a lesního majetku, na němž sám hospodaří, není výdělečným příjmem ve smyslu 1. odst. § 18 zák. z 22. prosince 1924 č. 286 Sb. o úsporných opatřeních ve veřejné správě.
(Nález ze dne 22. listopadu 1926 č. 24149).
Věc: Vojtěch W. v P. proti ministerstvu financí o pensijní požitky.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem zsp-é v Opavě z 25. března 1925 bylo st-li vyměřeno odpočivné od 1. ledna 1925 ročních 52367 K 62 h, t. j. 95,2% pensijní základny 55008 Kč (služné 49008 K, činovní přídavek 6000 K) na dobu života. Podáním z 20. dubna 1925 oznámil st-l vzhledem na § 19 zák. č. 286/1924 zfř, že dle jeho přiznání k dani z příjmu pro berní rok 1925 činí jeho jiný příjem 132235 Kč. Když bylo zjištěno, že v tom obsažen jest příjem z polního a lesního hospodářství v částce 112065 Kč, snížilo zfř v Opavě výměrem z 9. prosince 1925 státní odpočivné požitky st-lovy ročních 52367 K 62 h o polovinu na 26183 Kč 81 h od 1. ledna 1925 z důvodu, že příjem jeho z polního a lesního hospodářství 112065 Kč přesahuje půldruhanásobek nejvyšší výměry odpočivného požitku stát. zaměstnance nejvyšší hodn. třídy, t. j. 82512 Kč (§18 zák. č. 286/24).
Odvolání st-lovo z tohoto výměru bylo nař. rozhodnutím zamítnuto z těchto důvodů: Podle § 18 zák. čís. 286/24 vzniká u požívatelů státních odpočivných požitků kumulace požitků tehdy, jestliže vedle státního odpočivného požitku mají »jiný výdělečný příjem«, jenž jest podkladem pro vyměření daně z příjmu. Tím jest pojem výdělečného příjmu ve smyslu tohoto zákona přesně vymezen a dlužno jím rozuměti každý příjem z výdělečné činnosti po odečtení srážek připadajících na tento příjem, jichž odečtení připouštějí zákony o dani z příjmu. Setrvává proto min. fin. i v konkrétním případě na stanovisku, že příjem ze samostaného provozování polního a lesního hospodářství náleží do kategorie výdělečného příjmu ve smyslu § 18 cit. zák. St-l přiznal ostatně za jiný výdělečný příjem částku 112065 Kč. I když se vyloučí položky uvedené v předposledním odstavci stížnosti a) pachtovné 963003, b) úroky z bankovních vkladů 761536, c) činže za pronajatý dům 93798 Kč, celkem 1818337 Kč, zbývá ještě ryzí příjem 93881 K 63 h, jenž je vyšší, nežli půldruhanásobek nejvyšší výměry odpočivného požitku stát. zaměstnance nejvyšší hodnostní třídy (2. platový stupeň II. hodn. třídy) = 82512 Kč.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvažoval nss takto: — —
Stížnost nebrojí proti správnosti cifer, na nichž úřad zakládá vyslovené zkrácení odpočivných požitků st-lových, ani proti výměře zkrácení tohoto, nýbrž potírá sám základ nař. rozhodnutí, hájíc stanovisko, že příjem z polního a lesního hospodářství nelze po právu míti za příjem výdělečný, který jedině a výlučně mohl by vésti k použití § 18 cit. zák. Jest tedy nss-u řešiti pouze tuto posléze uvedenou otázku.
Zákon z 22. prosince 1924 č. 286 Sb. byl — jak nadpis dosvědčuje — vydán k docílení úspor ve veř. správě. Toho hodlá dosíci mimo jiná opatření také omezením kumulace požitku zaměstnancova (část II. §§ 17 násl.). Účelem předpisů v části II. zákona daných jest, aby stát uspořil na vypláceném odpočivném v takových případech, v nichž výslužník má více státních neb nestátních odpočivných požitků, nebo vedle státního odpočivného aktivní požitek státní neb nestátní (§ 17), nebo má-li vedle státních odpočivných požitků jiný výdělečný příjem, jenž je podkladem pro vyměření daně z příjmů (§ 18). Předpis § 18, o který jde v daném případě, nasvědčuje zřejmě tomu, že zákon chce zkrátiti odpočivné požitky zejména těm výslužníkům, kteří, odebravše se na odpočinek, věnovali se výdělečné činnosti a tak dávají na jevo, že jsouce schopni vydělávati, byli schopni ještě k další službě. Z této intence zákona vyplývá pak, jak důležitý význam v § 18 má slovo »vý- dělečný« příjem proti příjmu vůbec a význam ten zvyšuje ještě ta okolnost, že původní vládní návrh zákona (číslo tisku posl. sněmovny 5009 z roku 1924) stihati chtěl zkrácením odpočivných požitků každého výslužníka, který má jiný příjem (vůbec), jenž je podkladem pro vyměření daně z příjmu. Z této změny původní osnovy zákona jde na jevo, že nikoliv každý příjem, jenž je podkladem pro vyměření daně z příjmu, má jeviti důsledky na výši odpočivných požitků stát. zaměstnance, nýbrž jen onen z příjmů dani podléhajících, který má charakter příjmu výdělečného.
Podle zák. o osobních daních z 25. října 1896 č. 220 ř. z. ve znění novely z 23. ledna 1914 č. 13 ř. z. podroben jest dani z příjmu úhrn všech příjmů na penězích nebo na hodnotě peněžité po odečtení výdajů na dosažení, zabezpečení a udržení těchto příjmů (§ 159). Jednotlivě rozeznává zákon podle různých pramenů: a) příjem z držby pozemkové a lesní (§§ 163 a 156 odst. a), b) příjem z budov (§ 164), c) příjem ze samostatných výdělkových podniků a zaměstnání (§ 165), d) příjem ze služného, mzdy a výslužného (§ 167), e) příjem z kapitálu (§ 169).
Praví-li zákon, jak svrchu vyloženo, že nikoliv všechny tyto příjmy mají jeviti důsledky v § 18 stanovené, nýbrž jen ony, které jsou »výdělečné«, jest pro daný případ rozřešiti, zdali příjem z držby pozemkové a lesní jest takovým výdělečným příjmem.
Zák. o os. daních v § 2 stanoví, že provozování polního a lesního hospodářství nepodléhá všeobecné dani výdělkové zřejmě proto, že hospodářství to jest podrobeno dani pozemkové a není pokládáno zásadně za výdělečný podnik, a podrobuje v § 163, odst. 1 dani z příjmu čistý výnos hospodaření na pozemkovém majetku, na němž vlastník sám hospodaří, tedy výnos z půdy, docílený vlastním hospodařením. Z toho je zřejmo, že zákon pokládá za zdroj příjmu dani podrobeného vlastnosti půdy, poskytující užitek, její produktivitu, nikoli osobní činnost vlastníkovu, a že předmětem zdanění jsou výtěžky z půdy docílené. Že zákon o osobních daních nepokládá provozování polního a lesního hospodářství za provozování podniku výdělečného, je patrno z předpisu § 165, jenž mluví o samostatných výdělečných podnicích a zaměstnáních na zisk směřujících, dani výdělkové podrobených a svědčí tomu i čl. 13. prov. předpisu ke IV. hlavě zák. o os. daních čís. 62 ř. z. ex 1914, který označuje jen určité vedlejší podniky hospodářské za samostatné podniky výdělečné, jako lihovary, pivovary, mlýny a pod.
Z toho plyne, že zákon o os. daních nepokládá provozování pol. a les. hospodářství za podnik výdělečný a vlastníkovu práci v něm za zaměstnání na zisk směřující ve smyslu § 165, že nepokládá výnos z pol. a les. hospodářství, jež vlastník sám provozuje, za výdělečný příjem vlastníkův, nýbrž že práci hospodářovu pokládá jen za prostředek k docílení výtěžků z půdy. Výkladu tomu svědčí i úvaha, že čistým výnosem z pol. a les. hospodářství lze rozuměti jen onen přebytek produktů za určité období výrobní vytěžených, který zbývá po odečtení nákladů výrobních a že k výrobním nákladům naturálním dlužno čítati i vlastní práci majitele hospodářství a mimo to, že výnos z půdy prýští z více různých složek, jakosti půdy, věcných nákladů výrobních, i z činnosti osobní, že sotva se dá určit, kolik by z výnosu slušelo čítati na rentu pozemkovou, kolik na kapitál pevný i oběžný jako důchod úrokový a kolik by patřilo přičísti práci neb organisační činnosti hospodařícího majitele půdy samého, po případě práci rodinných příslušníků a kolik konečně by zbylo na podnikatelský zisk. (Srovnej Koloušek, národní hospodářství díl II. str. 175).
Pojem »výdělečného příjmu« ve smyslu § 18 zák. čís. 286/1924 nelze zajisté vykládati jinak, než jak jej určuje zákon o os. daních, zejména nelze jej vykládat šíře; tento zákon však nepokládá, jak výše dovozeno, příjem z hospodářství pol. a les. za výdělečný příjem vlastníka hospodářství, za příjem z výdělečného podniku, nýbrž za příjem zvláštní, z kapitálu nemovitého prýštící, při jehož určení osobní činnost majitelova ustupuje úplně do pozadí.
Z tendence zákona o úsporách ve veř. správě a z okolnosti, že zákonodárce omezil slovo »příjem« v původním návrhu § 18 na »výdělečný příjem«, nutno souditi, že zákon má v § 18 na zřeteli takový příjem, který plyne osobě, požívající stát. odpočivných požitků buď výlučně aneb hlavně z osobní činnosti, kterou lze pokládati za výdělečnou v obyčejném smyslu tohoto slova i ve smyslu zákonodárství daňového, tedy buď z práce konané za úplatu v poměru služebním aneb z činnosti v samostatném podniku neb zaměstnání na zisk směřujícím, ve kterém vlastní práce a činnost podnikatele samého třeba i za použití kapitálu je hlavním zdrojem příjmu (zisku).
Názor žal. úřadu, že příjem (čistý výnos) z pol. a les. hospodářství st-lova spadá pod pojem výdělečného příjmu ve smyslu § 18 zák. čís. 286/1924, odporuje dle toho, co uvedeno, této normě a bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 6088. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 662-664.