Č. 6007.

Státní zaměstnanci: * Oprávnění úřadu odepříti či povoliti výplatu drahotních požitků do ciziny dle volného uvážení (§15 zák. č. 394/1922) obmezilo ustanovení čl. VIII posl. odst. vl. nař. č. 34/1923 jen ve směru negativním, zakazujíc výplatu onu v určitých případech, nezakládá však pro stranu žádného právního nároku.
(Nález ze dne 29. října 1926 č. 21964/25.)
František Z. ve V. proti ministerstvu národní obrany stran výplaty drahotních přídavků do ciziny.
Výrok: Stížnost se jednak zamítá jako bezdůvodná, jednak odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Podle osobního věstníku mno byl st-l přeložen jako kapitán (rytmistr) býv. rak.-uh. armády s bydlištěm ve Vídni dnem 1. dubna 1920 do výslužby a byl ke své přihlášce převzat do čsl. armády jako gážista ve výslužbě. Zaopatř. požitky pobíral až do konce listopadu 1923 a byly dvě jeho žádosti za povolení další výplaty zaopatř. požitků do ciziny zamítnuty. Ke třetí žádosti o výplatu těchto požitků se zpětnou platností povolilo mno st-li dodatečně výplatu voj. zaopatř. požitků do Rakouska od 1. října 1924 nadále až do odvolání a vyslovilo zároveň, že na drah. přídavky nemá st-l po dobu svého pobytu v cizině nároku podle čl. VIII, § 15 posl. odst. vl. nař. z 15. února 1923 č. 34 Sb. — — — — — — —
Nss nemohl přiznati stížnosti důvodnost.
St-l vstoupil do výslužby přede dnem 1. ledna 1923, kdy zákon č. 394/22 nabyl účinnosti, proto jest jeho nárok na drah. přídavek posuzovati ve smyslu § 14 a § 15 téhož zák. nejen podle ustanovení § 6 č. I., odst. 2 tohoto zák., dle něhož drah. přídavky nepřísluší na členy rodiny, kteří se zdržují v cizině, nýbrž i podle specielního ustanovení § 15, že jest možno drahotní přídavky i výpomoci zcela nebo z části odepříti při požívání odpočivných a zaopatř. požitků v cizině. Prováděje tato ustanovení, stanovil čl. VIII. vl. nař. č. 34/23, že těm, kdož požívali odpoč. a zaopatř. požitků mimo území tohoto státu již před 1. lednem 1923, dlužno dnem 31. prosince 1922 zastaviti drah. požitky na členy rodiny, — těm pak, kdož požívají zmíněných požitků v cizině teprve od 1. ledna 1923, že jest zastaviti veškeré drah. přídavky.
Z tohoto ustanovení čl. VIII. věty prvé odvozuje také st-l svůj nárok, namítaje, že požíval zaopatř. požitků od r. 1920 až do 1. listopadu 1923, takže od této doby až do 1. října 1924 jeho nárok na zaopatř. požitky pouze odpočíval a že proto také bylo jeho znovupřiznání od 1. října 1924 označeno jako dodatečné. Tato námitka spočívá na mylném výkladu cit. čl. VIII. Jeho ustanovení neobmezilo volnost, danou úřadu ustanovením cit. § 15, totiž volnost, odepříti řečené přídavky zcela nebo z části — ve směru positivním, nýbrž jen ve směru negativním, to jest obmezilo jen volnost úřadu výplatu přídavků oněch povoliti v případech v čl. VIII. uvedených. Nevzniká tedy z tohoto ustanovení straně právní nárok žádný. — — — — — — —

Citace:

č. 6007. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 521-522.