Č. 5871.

Vojenské věci: O náhradě škod způsobených ubytováním vojska podle zák. o válečných úkonech.
(Nález ze dne 16. září 1926 č. 18531.)
Věc: Jan S. v H. (adv. Dr. Otto Sommer z Prahy) proti ministerské komisi pro válečné úkony v Praze (min. taj. Dr. Albr. Rank) stran náhrady škody způsobené ubytováním vojska.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady
řízení.
Důvody: Podáním z 2. prosince 1921 obrátil se st-l na osp-ou v N. se žádostí za náhradu škody, kterou mu způsobilo vojsko, ubytované na základě § 21. zák. o vál. úkonech z 26. prosince 1912 č. 236 ř. z., v jeho hostinci v H. v době od 1. března 1919 do 30. května 1920. V podání uvedl, že náprava škod, t. j. znovuzřízení podlah, schodů a příček bude vyžadovati nákladu 31017 Kč 50 h., k čemuž přistoupí náklady dopravní ve výši 25%. Při výslechu udal, že ubytované vojsko dříví z příček, jimiž místnost v I. poschodí byla dříve rozdělena na 6 pokojů, a jež měl složeno na půdě, spálilo. Podle původního údaje st-lova byly tyto příčky vojskem poškozeny tak, že je musil odkliditi; tuto výpověď změnil pak v ten smysl, že příčky odklidil za příčinou ubytování vojska.
Po opětovně provedeném místním šetření navrhla okr. komise, zřízená dle § 33 zák. o vál. úkonech, v sezení z 15. října 1923, aby st-li byla dána náhrada 5000 Kč. Při novém jednání z 3. května 1924 státní technik odhadl náklady na znovuzřízení 6 pokojíků, úpravy schodů a podlahy v předsíni I. patra na 20000 Kč. Zemská komise připojila se k návrhu komise okresní, načež žal. komise ministerská nař. rozhodnutím přiznala st-li pouze náhradu 500 Kč za mimořádné opotřebování podlahy a připojila tyto důvody: Ministerská komise vzala za prokázáno, že byly způsobeny škody pouze na prkenné podlaze a to mimořádným opotřebováním, jak se o tom zmiňuje protokol o komis. jednání v hostinci Jana S., sepsaný dne 21. března 1922. Škoda, o níž se dále tentýž protokol zmiňuje a která prý vznikla Janu S. z toho důvodu, že byl nucen odstraniti příčky v místnosti prvního patra, nepřichází v úvahu vzhledem k vlastnímu prohlášení strany při komis. jednání o tom, že příčky majitel hostince odstranil již před ubytováním. Rovněž tak škody způsobené prý spálením dřeva majitele hostince nejsou prokázány, naopak šetřením bylo zjištěno, že vojsko tyto škody nezpůsobilo. Jest tedy přiznaná náhrada 500 Kč nejzazší hranicí škod, které mohlo vojsko způsobiti mimořádným opotřebením podlahy.
Pojednávaje o stížnosti do rozhodnutí toho podané, vycházel nss z těchto úvah: — — — —
Žal. min. komise vydala své rozhodnutí na základě § 33. zák. z 26. prosince 1912 č. 236 ř. z. o vál. úkonech o přihlášce st-lově na náhradu škod způsobených mu ubytováním vojska. Škody, za něž domáhal se st-l náhrady, jsou dle vlastních jeho údajů, jakož i podle průběhu řízení, trojího druhu: jednak škody způsobené poškozením podlah a schodiště, jednak škoda, kterou st-l utrpěl odstraněním prkenných příček v prvém poschodí svého hostince a konečně škoda vzešlá tím, že dříví z příček posléze uvedených zmizelo.
Nař. rozhodnutí, kvalifikujíc nárok st-lův jako nárok na náhradu škod způsobených ubytováním vojska, opírá se tu zřejmě o ustanovení § 21 cit. zák. č. 236/12. Podle odst. 1. tohoto zák. ustanovení vztahují se na ubytování dle tohoto zákona vůbec zák. ustanovení, která platí pro dočasné ubytování v míru, tedy ustanovení zák. z 11. června 1879 č. 93 ř. z. a zákonů pozdějších jej měnících. Podle těchto norem přísluší za přechodné ubytování vojska toliko náhrada podle tarifu zákonem stanoveného. V 2. odst. § 21 zák. č. 236/12 se pak praví, že, pokud ona ustanovení nestačí, poskytuje se náhrada měrou, kterou stanoví nařízení. Předpis tento byl min. nařízením z 23. ledna 1918 č. 23 ř. z. proveden v ten smysl, že voj. správa nahradí jen mimořádným opotřebením způsobené náklady udržování, pokud se týče znovuřízení, že však nenahradí škod nad to sahajících, způsobených ubytováním, neodvratnou náhodou nebo vinou dodatele, a dále, že voj. správa platí náklady úpravy a nové úpravy i desinfekce, jí samou požadované, pak náklady otopu a svítiva, pokud přesahují pravidelnou míru ubytovacího zákona.
Z těchto předpisů vysvítá, že nepochybným jest v daném případě nárok st-lův na náhradu škod způsobených jemu mimořádným opotřebením místností vojsku propůjčených. Žal. komise přiznala také st-li náhradu za mimořádné opotřebení podlahy. Jak ze spisů vysvítá, tvrdil však st-l, že opotřebením bylo poškozeno také schodiště. V nař. rozhodnutí není o tomto schodišti vůbec zmínky a není z něho patrno, proč na toto opotřebení nebyl vzat zřetel, bylo proto v tomto směru nař. rozhodnutí uznati za podstatně vadné. Avšak nař. rozhodnutí trpí podstatnou vadou také, pokud náhradu za opotřebení podlahy vyměřuje obnosem 500 Kč. Pro toto ciferné ocenění neposkytují ani spisy dostatečné opory, ani není toto ocenění škody mimořádným opotřebením podlahy způsobené, v nař. rozhodnutí náležitě odůvodněno. V pouhé všeobecné poznámce, že přiznaná náhrada jest nejzazší hranicí škod, které mohlo vojsko způsobiti mimořádným opotřebováním podlahy, dostatečné odůvodnění ovšem hledati nelze. Neposkytlo tedy ani provedené řízení ani nař. rozhodnutí st-li možnost, aby zvěděl, na jakém základě žal. komise k vyměření oné náhrady sumou 500 Kč dospěla a aby v tomto směru své námitky vznesl.
Zamítajíc nárok st-lův na náhradu škod souvisejících s odstraněním příček v I. patře, poukazuje žal. komise na to, že st-l sám prohlásil, že příčky odstranil již před ubytováním vojska. Avšak nehledě k tomu, že prohlášení st-lovo není tu přesně reprodukováno, — dle příslušného protokolu prohlásil, že tak učinil za příčinou ubytování vojska, — dlužno na to poukázati, že dle shora cit. min. nař. z r. 1918 samo o sobě není rozhodno, byly-li příčky odklizeny již před tím, než se vojsko u st-le ubytovalo či teprve po té, nýbrž jedině, zdali příčky byly odstraněny na požádání voj. správy čili nic. Tato okolnost však nebyla vůbec vyšetřena, pročež i v tomto směru stíženo jest nař. rozhodnutí podstatnou vadou.
Pokud jde konečně o škodu způsobenou zmizením dříví, tvrdil st-l během řízení, že je spálilo vojsko. Žal. úřad omezil se ve svém rozhodnutí prostě na popření tohoto fakta st-lem tvrzeného, dovolávaje se toho, že »šetřením bylo zjištěno, že vojsko tyto škody nezpůsobilo.« Neuvádí, s jakého právního stanoviska tento nárok posuzoval, neuvádí zejména, zda a za jakých podmínek by oprávněnost nároku na náhradu škody v tomto směru uznal, kdyby se okolnost st-lem tvrzená zakládala na pravdě. Vzhledem k tomu musil se nss omeziti na zkoumání, zda žal. úřad měl pro svoje zjištění dostatečný podklad ve spisech, resp. zda zjištění jeho provedeno způsobem formálně bezvadným. Leč i po této stránce shledal soud, že postupem úřadu porušeny byly všeobecné zásady řízení správního. V nař. rozhodnutí není označeno, v čem úřad viděl důkaz toho, že dříví vojskem spáleno nebylo. Opíral-li se tu, jak možno souditi, o četnickou relaci ze 7. března 1924, nutno jest vytknouti, že tato relace nebyla st-li k vyjádření předložena. Bylo tak st-li znemožněno, aby k onomu zjištění úřadu zaujal stanovisko a o správnosti tvrzení svého nabídl event. další důkazy.
Poněvadž tedy i v tomto směru spočívá zjištění žal. úřadu na řízení podstatně vadném, slušelo nař. rozhodnutí zrušiti dle § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 5871. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 281-283.