Č. 6100.

Státní zaměstnanci (Slovensko): * Předpisem § 2. zák. č. 270/20 nebylo usnesení min. rady z 27. července 1920 o úpravě poměrů státních zaměstnanců na Slov. prohlášeno za součástku positivního práva.
(Nález ze dne 26. listopadu 1926 č. 24380.).
Prejudikatura: Boh. 1929, 1930, 2288, 2289 adm. a j.
Věc: Dr. Karel D. a Rudolf S. v Bratislavě proti ministerstvu spravedlnosti (odb. rada Dr. Kar. Vodstrčil) o diety.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Rozhodnutím presidia soudní tabule v Bratislavě z 19. listopadu 1924 byly st-lům na základě čl. VIII. odst. 1 usnesení min. rady z 27. července 1920 po dobu řádné dovolené po 4 neděle poukázány diety denních 25 Kč 50 h, kdežto za ostatní dny byly diety odepřeny a přeplatek, v částce 1071 Kč, resp. 1288 Kč byl předepsán k náhradě s tím, že bude st-lům s požitků sražen. Proti rozhodnutí tomu podali oba st-lé odvolání, které bylo nař. rozhodnutím zamítnuto z těchto důvodů:
U st-lů nejde o pravidelný poměr substituční, jenž předpokládá i pravidelnost organisačních úprav, zvláště řádné systemisace míst, nýbrž o specielní dočasný poměr přidělení, který doznal i samostatné úpravy vedlejších požitků vládním opatřením. St-lé nemohou se tedy dovolávati substitučního normálu, nýbrž jedině usnesení min. rady ze 27. července 1920 jako zvláštní opatření vlády, jehož platnost a přípustnost byla uznána i tím, že zák. z 15. dubna 1920 č. 270 Sb. v § 2, odst. 2 přihlédl k zvláštním úpravám požitků na Slov. Byly-li tedy st-lům po dobu jejich dovolené proti předpisu čl. VIII. usnesení min. rady z 27. července 1920 vyplaceny plné diety, mohl úřad uhraditi tento požadavek na protiprávně vyplacených dietách z požitků st-lů. O stížnosti uvažoval nss takto: Není sporu o tom a st-lé také výslovně uznávají, že byli vysláni na Slov. k zatímnímu opatřování služby soudcovské a že přidělení to se stalo následkem mimořádných poměrů veř. správy na Slov. Spor jest jenom o to, zdali tento služ. poměr st-lů jest posuzovati dle dvor. dekr. z 28. března 1828 Sb. zák. soud. č. 2332, či dle odst. III. usnesení min. rady z 27. července 1920, jímž vydány byly zásady pro úpravu osobních poměrů stát. zaměstnanců na Slov. Toto usnesení vlády nemá moci zákona a není také nařízením ve smyslu § 55 resp. § 84 úst. listiny. Nebylo také způsobem pro platnost právních norem předepsaným publikováno. Pro státní zaměstnance může usnesení toto býti zdrojem práv jen potud, pokud individuelním správním aktem kompetentního orgánu jim cestou služební bylo sděleno.
Názor tento vyslovil nss již v četných judikátech (srv. na př. Boh. 1929, 1920, 2288, 2289 adm. a j.) a trvá na něm i v případě daném. St-lé však již ve svém rekurse popřeli, že jim obsah cit. usnesení min. rady byl sdělen a prohlásili také, že jim obsah jeho není znám. Opak ze spisů správních nikterak nelze prokázati, zejména nebyl st-lům obsah onoho usnesení min. rady při jejich přidělení službou na Slov. sdělen a není také zřejmo, že by byli st-lé svůj nárok na diety o cit. usnesení min. rady opírali.
Pro všeobecnou závaznost usnesení min. rady ze 27. července 1920 nemůže se úřad dovolávati ani ustanovení § 2 odst. 2 zák. z 15. dubna 1920 č. 270 Sb., který stanoví, že zvláštní požitky, jež se poskytují stát. zaměstnancům vzhledem k mimořádným nynějším poměrům na Slov. a Podk. Rusi, zůstávají nedotčeny. Neboť ustanovení toto neprohlašuje určité předpisy za součástku positivního práva, nýbrž má na mysli jen požitky, které se poskytují a na které tedy individuelní právní nárok již vzešel, může se tedy ustanovení toto týkati jen těch případů, ve kterých cit. usnesení min. rady dotyčným úředníkům kompetentním orgánem služební cestou bylo sděleno a ve kterých tedy nárok na požifky ty skutečně vzešel nebo vzejde.
Nebylo-li však cit. usnesení st-lům známo, — úřad také v nař. rozhodnutí tvrzení st-lů toho obsahu vůbec nevyvrátil a kromě toho zástupce žal. úřadu při ústním líčení netvrdil, že usnesení to bylo publikováno, ať již způsobem jakýmkoliv, nýbrž zastával názor, že k závaznosti usnesení toho publikace vůbec potřebí není, — pak nemohlo usnesení to býti pro ně ani zdrojem práv ani zdrojem povinností; opřel-li žal. úřad o ně svoje rozhodnutí, nemá rozhodnutí to opory v zákoně.
St-lé mají však za to, že jim nárok na sporné diety přísluší podle dvor. dekretu z 28. března 1828, uveřejněného ve sbírce »Gesetzte und Verfassungen im Justitz-Fache« pod č. 2332.
Podle tohoto zákonného předpisu má se dostati diet oněm úředníkům, kteří jsou vysláni k zatímnímu obstarávání uvolněného služ. místa mimo jejich působiště. Není sporu o tom, že se v daném případě jedná o zatímní obstarávání soudcovské služby mimo řádné působiště st-lů a že tedy dvě z předepsaných náležitostí jsou splněny. Cit. dv. dekr. činí však přiznání nároku na diety závislým na té další okolnosti, že se jedná o obstarávání uvolněného místa služebního. Uvolněným místem služ. rozuměti však lze jedině takové místo, které skutečně jako systemisované místo existuje a jest dočasně uprázdněno. (Srov. i nález býv. říšského soudu z 26. října 1871 č. 147, Hye č. 20). St-lé namítají, že o takové dočasné obstarávání míst systemisovaných, ale nedostatečně obsazených, resp. v případě st-le Dra. D. o obstarávání místa, jež odchodem soudce na jiné místo se uprázdnilo, skutečně jde; ze spisů správních však tuto relevantní okolnost zjistiti nelze. Úřad se také otázkou touto vůbec nezabýval, vycházeje z právního názoru, že nárok st-lů dlužno posouditi jedině dle usnesení min. rady z 27. července 1920. Ježto však názor tento jest mylný, bylo nutno nař. rozhodnutí zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 6100. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 688-690.