Č. 5844.

Zdravotnictví: * »Jinakým předpisem« ve smyslu § 32, odst. 2 a 3 zákona o zamezení a potlačení přenosných nemocí ze 14. dubna 1913 č. 67 ř. z. jest i ustanovení § 1154 b) o. z. o. a nemá tudíž strana, jíž podle tohoto předpisu přísluší vůči zaměstnavateli nárok na mzdu, nároku na náhradu ušlého výdělku podle § 32 cit. zák. č. 67/1913.
(Nález ze dne 6. září 1926 č. 18056).
Věc: Josef Č. v H. (adv. Dr. Jos. Raschek z Mor. Ostravy) proti ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy o náhradu za zdravotně policejní opatření.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Následkem vypuknutí spály v rodině bylo st-li lékařsky nařízeno, že po 13 dnů nesmí choditi do práce. Za prvých dnů takto promeškané práce nahradil mu zaměstnavatel 40% mzdy. Žádost st-lovu za náhradu ušlého výdělku za celou dobu isolace ze státních prostředků vyřídila zsp v Opavě výměrem z 31. března 1924, jímž poukázala mu na základě § 32 zák. ze 14. dubna 1913 č. 67 ř. z. náhradu pouze za zbývajících 8 dnů, náhradu však za prvý týden st-li nepřiznala, poněvadž měl dle § 1154 lit. b) o. z. o. nárok na plnou náhradu od svého zaměstnavatele. Odvolání ze zamítavé části výměru toho st-lem podané žal. úřad nař. rozhodnutím zamítl.
Pojednávaje o stížnosti, vycházel nss z těchto úvah: Žal. úřad opřel rozhodnutí své o ustanovení 3. odst. § 32 zák. č. 67/ 1913, které stanoví, že předchozí ustanovení tohoto paragrafu — t. j. nárok na náhradu — nemají místa, když náhrada, která přísluší nemajetné osobě podle jinakých předpisů, dosahuje nebo přesahuje výměru v prvním odstavci uvedenou. Prohlásiv pak, že st-li podle §1154 lit. b) o. z. o. — tedy podle jinakého předpisu — za prvých sedm dnů isolace přísluší proti zaměstnavateli nárok na plnou mzdu, nepřiznal jemu za tuto dobu požadovanou náhradu vůbec. Proti tomuto odůvodnění namítá stížnost nejprve, že založeno jest na nesprávném výkladu § 32 cit. zák. a snaží se dovoditi, že výrazem »jinaké předpisy« nelze rozuměti normy jakékoli, nýbrž jen normy rázu veřejnoprávního.
Tento názor stížnosti neshledal nss správným. Již znění zákona samého neskýtá opory pro tak úzký jeho výklad. Zákonodárce použil tu zcela všeobecného výrazu »jinaké předpisy«, neomeziv jej žádným dodatkem, z něhož by se dalo vyvoditi, že měl na mysli pouze předpisy práva veřejného. Okolnost, že výrazu toho použito v normě rázu veřejnoprávního a že v odst. 2. téhož § jmenovány vedle sebe tyto »jinaké předpisy« a nemocenské pojišťování dělníků, jest pro výklad použitých zde slov bez významu, neboť není překážky, proč by se veřejnoprávní norma nemohla dovolávati poměrů upravených i předpisy rázu soukromoprávního a existenci nějakého nároku vázati na poměry upravené jednak předpisy veřejnoprávními, jednak soukromoprávními. Že pak zákonodárce v cit. § 32 nechtěl zánik nároku na náhradu zde normovanou omeziti pouze na tento případ, kdy osobě postižené zdravotním opatřením náleží náhrada za ušlý výdělek podle jinakých předpisů rázu veřejnoprávního, plyne i z intence tohoto čistě sociálně-politického ustanovení. Zákonodárce chtěl učiniti opatření, aby nemajetným osobám po dobu, po kterou nějakým zdravotně policejním opatřením je jim zabráněno opatřovati si nutnou výživu, poskytnuta byla ze státních prostředků výpomoc, kterouž by ohrožená jejich výživa byla zabezpečena. Bylo by v rozporu s touto zřejmou intencí zákona, měla-li by výpomoc státní býti poskytována osobám takovým, o jejichž výživu postaráno jest již jiným předpisem, t. j. jinou normou, jedině proto, že norma ta obsažena jest v zákoně upravujícím poměry soukromoprávní.
Snaží-li se st-l vyvrátiti správnost tohoto názoru poukazem k tomu, že by pak nároku na státní příspěvek byl zbaven i ten, jenž by si náhradu za výdělek zmeškaný v důsledku zdravotního opatření zajistil smlouvou se zaměstnavatelem nebo soukromým pojištěním, přehlíží, že v takovém případě nepřísluší osobě takové náhrada za ušlý výdělek podle »předpisu«, t. j. podle závazné a vůlí stran nezměnitelné normy, jakou jest právě podle § 1164 o. z. o. ustanovení § 1154 lit. b), nýbrž podle smlouvy— tu smlouvy pojišťovací, tam pracovní — a že tedy není tu splněna podmínka normovaná v odst. 2 a 3 cit. § 32.
Ani poslední námitka st-lem v tomto směru vznesená a dovozující, že »jinakým předpisem« ve smyslu § 32 epidemického zákona nemůže býti § 1154 b) o. z. o., poněvadž jde o předpis pozdější, upravený teprve novelami z r. 1916 a 1921, není důvodná. Praví-li se v § 32 epid. zák., »když nemajetné osobě podle jinakých předpisů na dobu opatření v prvním odstavci dotčených náleží náhrada za ušlý výdělek«, jest tím dán pouhý rámec, do něhož automaticky spadá každý předpis, — ať dosavadní, ať v budoucnosti teprve vydaný — jenž náležitosti zde vytčené splňuje. Kdyby byl zákonodárce chtěl zúžení nároku osob postižených zdravotním opatřením omeziti pouze na případy, kdy jim dle dosavadních jinakých předpisů náleží náhrada za ušlý zisk, byl by to musil výslovně říci, a to tím spíše, kdyžtě by takové omezení nebylo v plném souladu s intencí zákona, jak shora byla vytčena.
Bezdůvodná jest dále námitka, že správní úřady nebyly oprávněny řešiti si civilně právní otázku, zda st-li za kritickou dobu proti jeho zaměstnavateli nárok na mzdu přísluší. Dle základní zásady uznávané již ode dávna v judikatuře správní, jsou správní úřady nejen oprávněny, nýbrž i povinny řešiti si veškeré incidenční otázky, jichž řešení jest nutným podkladem pro vlastní jejich rozhodování. (Vzácné výjimky v tomto směru platné, jakými jsou na př. otázka platnosti manželství, manželského původu a pod. zde v úvahu nepřicházejí). Jsou tedy správní úřady příslušny řešiti si také incidenční otázky práva soukromého. Nemohou o nich ovšem rozhodovati autoritativně, t. j. s platností právní moci schopnou, nýbrž mohou si je řešiti pouze prejudicielně, t. j. s výhradou výroku kompetentní instance soudní. Při tom dlužno zároveň zamítnouti námitku, že by tak mohly činiti pouze ve formách řízení soudního, naopak i zde platí pro ně zásady řízení administrativního.
Pokud stížnost brojí proti meritornímu řešení této prejudiciální otázky, dlužno předem poukázati na to, že řešení takové může nss přezkoumávati pouze s hlediska § 6 zák. o ss, t. j. zda řízení řešení tomu předcházející netrpí podstatnými vadami, a zda úsudek, k němuž žal. úřad dospěl, není logicky nemožný. V prvém směru vytýká stížnost, že řízení zůstalo vadným zejména proto, že nebylo vyšetřeno, zda st-lův služ. poměr před zameškáním práce trval již skutečně 14 dnů a zdali služ. řád pro st-le platný nevylučuje použití § 1154 lit. b) o. z. o. Leč námitky tyto st-l během řízení správního, zejména ve svém odvolání, nevznesl, proto také nss k nim dle § 5 a 6 zákona o správním soudě přihlížeti nemůže.
Pokud jde o řešení otázky té po stránce právní, namítá stížnost, že st-li z ustanovení § 1154 lit. b) nevzešel nárok na mzdu proto, že překážka, jež znemožnila mu výkon práce, netýkala se jeho osoby, neboť šlo prý o opatření učiněné zdravotním úřadem v zájmu veřejném. Ani po této stránce nelze dáti stížnosti za pravdu. Okolnost, v čí zájmu bylo učiněno zdravotnč-policejní opatření, jest pro posouzení sporné zde otázky nerozhodná. Úřední rozkaz zdravotně-policejní isolace vydán byl proti st-li, tedy týkal se nesporně jeho osoby. Jestliže za tohoto stavu věci žal. úřad uznal, že tím splněna jest podmínka pro vznik st-lova nároku dle § 1154 lit. b) o. z. o. proti jeho zaměstnavateli, nelze v tom spatřovati úsudek nelogický.

Citace:

č. 5844. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 233-236.