Č. 6106.

Dávka z nájemného (Praha): I. Pouze dočasné osvobození domu od státní daně domovní nezakládá nároku na osvobození od dávky z nájemného. — II. Dávka z nájemného může býti předepsána, třebas nebyl ještě státním úřadem finančním zjištěn základ pro vyměření státní daně domovní.
(Nález ze dne 29. listopadu 1926 č. 1984.)
Prejudikatura: Boh. 2932, 4904 adm.
Věc: Společnost pro stavbu dělnických obydlí v P. proti zemskému správnímu výboru v Praze stran obecní dávky z nájemného.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lce byla magistrátem hl. m. Prahy z domů čp. .... na rok 1923 předepsána obecní dávka z nájemného. Odvolání st-lky vytýkající, že nájemné z uvedených domů obecní dávce z nájemného nepodléhá, poněvadž tyto domy jsou jako domy dělnické podle zákona z 9. února 1892 č. 37 ř. z. a 8. července 1902 č. 144 ř. z. až do 2. srpna 1933 od daně činžovní a 5% daně osvobozeny, bylo nař. rozhodnutím v cestě instanční zamítnuto, poněvadž nejde o trvalé osvobození místností od daně činžovní neb domovní a není tudíž podle § 1 pravidel č. j. 1838 fin. 23 dán podklad pro osvobození od obecní dávky.
O stížnosti nss uvážil:
Stížnost nepopírá, že by dle zmíněných pravidel byly z dávkové povinnosti vyloučeny pouze domy požívající trvalého osvobození od daně činžovní neb třídní, nýbrž zastává názor, že osvobození, které jest dáno na delší řadu let a které možno, jsou-li splněny podmínky, prodloužiti, jest pokládati za osvobození trvalé. Tento názor jest nesprávný.
Za trvalé možno pokládati jen ono osvobození od daně domovní, které není vůbec časově omezeno jako na př. osvobození kostelů, státních budov, voj. kasáren a nemocnic (§ 2 patentu o dani domovní z r. 1820), dočasné jest pak ono osvobození, které jest omezeno jen na určitou dobu, třeba by bylo možno další prodloužení. Ježto osvobození bylo v daném případě podle tvrzení st-lky samé přiznáno až do 2. srpna 1933, nelze pochybovati o tom, že osvobození to jest pouze dočasné a nikoliv trvalé.
Stížnost vytýká dále, že ob. dávka z nájemného nemohla býti předepsána, poněvadž není zde vyměřovacího základu, když se daň činžovní nepředepisuje. I tato námitka jest bezdůvodnou.
Vybírání obecní dávky z nájemného není podle zmíněných pravidel vůbec závislé na tom, zdali fin. úřad upraví přiznání a vyměří daň činžovní, neboť podle § 3 pravidel není přiznání za účelem vyměření daně činžovní podané a berní správou upravené jediným základem vyměřovacím, nýbrž jest nájemné zjistiti a dávku vyměřiti také podle přiznání, které jest podle § 7 pravidel podati k vyzvání vyměřovacího úřadu majitelem neb uživatelem domu, neb úřad může samostatně podle § 7 pravidel stanoviti činžovní hodnotu objektů dávce podrobených (viz nál. Boh. 4904 adm.
Pokud se stížnost dovolává nál. Boh. 2932 adm., jest podotknouti, že případ tam řešený týká se dávky vyměřené za platnosti zák. z 24. října 1899 č. 97 z. z., kteréhož zákona na daný případ již nelze použíti.

Citace:

č. 6106. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 698-699.