Č. 5994.

Státní zaměstnanci (Slovensko): O rozsahu nároku státního zaměstnance, na Slov. trvale ustanoveného, na náhradu stěhovacích výloh při přeložení.
(Nález ze dne 26. října 1926 č. 24446/25.)
Prejudikatura: Boh. 3902 adm.
Věc: Theodor S. ve T. proti generálnímu finančnímu ředitelství v Bratislavě stran stěhovacích výloh.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud se jím odpírá náhrada výloh za vyslání zřízence spediteura do T. a náhrada půjčovného za půjčení stěhovacích vozů za dva dny, zrušuje se pro vady řízení. Jinak zamítá se stížnost jako bezdůvodná.
Důvody: Gfř v Bratislavě, upravujíc st-lův účet za přestěhování z Bratislavy do T., nepřiznalo st-li náhrady cestovních výloh za cestu z T. do Bratislavy a zpět předsevzatou st-lem za účelem přestěhování jeho rodiny, pak diety a nocležné za 9 dní a z účtu spedieteura odepřelo hraditi výlohy 255 K a 97 K 60 h za vyslání zřízence firmy do T. a půjčovné za použití 2 nábytkových vozů za 2 dny a to 1. června a 2. června 1924. — — —
O stížnosti uvážil nss takto:
Podle správních spisů je st-l stát. zaměstnancem na Slov. trvale ustanoveným. Nárok na náhradu cestovného a na diety takovýchto zaměstnanců pro jejich přeložení z moci úřední upravuje ustanovení odst. II. D 1 zásad o úpravě osobních poměrů stát. zaměstnanců schválených usnesením min. rady z 20. července 1920. Ustanovení toto přiznává zaměstnancům na systemisovaná místa definitivně (trvale) ustanoveným jak při původním jmenování, tak při pozdějším přeložení z moci úřední náhradu skutečných, doklady prokázaných stěhovacích výloh z místa jejich bydliště na nové přikázané služ. místo a v odstavci dalším uvádí, že pod výlohami stěhovacími, na jejichž náhradu přiznává stát. zaměstnanci nárok, jest rozuměti výdaje přiměřené úřednímu postavení a počtu členů rodiny zaměstnance, povstalé dopravou osob zaměstnance, manželky, dětí, služebné (cest. zavazadel) (nař. býv. rak. mim. fin. z 28. srpna 1896 ř. z. č. 166) a bytového zařízení a pojistné proti poškození na peníz poměrům přiměřený, jakož i zpropitné ve výši v místě obvyklé.
Dle těchto ustanovení příslušel by st-li nárok na náhradu výloh jeho cesty do T. z jeho dřívějšího působiště, kterým byl dle správních spisů V. Než o náhradu výloh za tuto cestu zde nejde, nýbrž o náhradu cestovních výloh z T. do Bratislavy a zpět z důvodu, že st-lova přítomnost při přestěhování rodiny jeho byla nutná, a nároku na diety za 9 dní z důvodu, že po tu dobu při stěhování s rodinou byl nucen bydliti a se stravovati v hotelu. Nelze tedy výlohy za tuto cestu s-lovu, byť i jinak cesta ta snad mohla býti nutným důvodem pro udělení dovolené k stěhování podle § 67 služ. pragm., zahrnouti pod výdaje spojené s dopravou st-le ve smyslu cit. ustanovení zásad o úpravě osobních poměrů stát. zaměstnanců na Slov.
Tím méně pak lze za tohoto stavu věci do stěhovacích výloh dle cit. ustanovení zásad zahrnouti stížností požadované diety za dobu 9 dní, t. j. za dobu stěhování. Měl-li snad st-l nárok na zmíněné diety s hlediska jiného ustanovení zmíněných zásad, zejména bodu II . D 2 zásad, tou otázkou nemohl se nss zabývati, ježto nebyla cestou adm. řešena.
Stížnost brojí dále proti nař. rozhodnutí, pokud odpírá st-li hraditi zasílatelem účtované půjčovné za 2 nábytkové vozy za 2 dny, t. j. za dobu 1. června a 2. června 1924 a namítá, že st-l je ochoten svědky prokázati, že st-lův nábytek v jeho bytě v Bratislavě byl již 31. května 1924 zasílatelem naložen a že toho dne byt jeho byl předán a že je tedy nesprávné, nepřiznává-li žal. úřad poplatek za propůjčení nábytkových vozů za dva dny před odesláním vozů dráhou, když okolnost, že nábytkové vozy nebyly ihned odeslány, byla zaviněna tím, že všechny prázdné železniční vozy na nádraží bratislavském byly voj. správou zabrány k voj. účelům.
Námitka tato je důvodná. Že do stěhovacích výloh stát. zaměstnance podle cit. již zření předpisu odst. II. D 1 náleží též půjčovné za nábytkový vůz, o tom nemůže býti sporu. Žal. úřad také tuto okolnost v zásadě uznal, ale povolil st-li náhradu zasílatelem účtovaného půjčovného za 2 nábytkové vozy toliko po dobu železniční dopravy do T. a zpět a po dobu, po kterou trvalo vykládání nábytku z těchto vozů v T. a odepřel náhradu tu podle správních spisů toliko za dny 1. a 2. červen 1924 ne snad proto, že by byl měl pochybnosti o tom, bylo-li v těchto dnech nábytkových vozů pro stěhování st-lova bytového zařízení použito —, neboť v nař. rozhodnutí výslovně konstatuje, že vozů k naložení nábytku st-lova již 31. května 1924 se použilo, nýbrž odpírá náhradu tu z důvodu, že naložené nábytkové vozy byly odeslány drahou teprve 3. června 1924. Podle toho byl žal. úřad náhledu, že není nároku na náhradu půjčovného za nábytkové vozy za dobu, po kterou trval průtah v odeslání naložených nábytkových vozů.
Náhledu tomu bylo by dáti ovšem za pravdu, ale jen potud, pokud průtah ten lze přičísti k tíži buď zaměstnanci samému, neb zasílateli, jehož státní zaměstnanec dopravou svého bytového zařízení pověřil. Stížnost takové zavinění však popírá, uvádějíc, že průtah zaviněn byl tím, že voj. správa všechny prázdné vozy zabavila. Zda a pokud ovšem činí tak právem, nemohl nss přezkoušeti, ježto žal. úřad o tom šetření nekonal a správní spisy pro řešení otázky té nedávají nejmenšího podkladu. Spočívá tedy nař. rozhodnutí v této části na řízení podstatně vadném.
Stížnost konečně vytýká, že vyslání zřízence (nikoli baliče) zasílatelské firmy z Bratislavy do T. stalo se na základě obapolné úmluvy st-lovy se zasílatelem, při čemž poukazuje na dopis zasílatele a že bylo nutné v zájmu řádného provedení přestěhování, mělo-li se vyvarovati případným škodám, ježto v T. ani v okolí není zasílatele, který stěhování provádí, proto musel zmíněný zřízenec obstarati složení nábytkových vozů, vyložení nábytku a odeslání prázdných nábytkových vozů zpět a je proto st-lův nárok na náhradu tohoto nutného a vzhledem k celkovým stěhovacím výlohám nepatrného výdaje plně odůvodněn.
Tyto okolnosti uváděl st-l již v řízení správním a dovozoval z toho, že tato výdajová položka zasílatelova účtu byla neprávem škrtnuta. Vyslovil-li tedy žal. úřad přes to v nař. rozhodnutí, že cesta zřízence zasílatelské firmy do T. není ničím odůvodněna a doložena, aniž by byl uvedl, proč k údajům zasílatel. firmy v dopise st-lem předloženém a k údajům st-lovým o nutnosti vyslání zřízence zmíněné firmy do T. nepřihlížel a proč cestovní deník st-lův o výlohách za přestěhování z Bratislavy do T. doložený účtem zasílatelské firmy nepokládal ohledně výdaje za vyslání zřízence zmíněné firmy za doložený, pak je nař. rozhodnutí také v této části vadné.
Další spornou otázku, bylo-li vyslání zřízence v původní smlouvě o přestěhování st-lova bytového zařízení ujednáno, čili nic, nebylo třeba se vůbec zabývati. Neboť bylo-li vyslání zřízence firmy do T. odůvodněno, pak je jedno, stala-li se úmluva o tom při původní smlouvě či později a nebylo-li odůvodněno, pak nebyl by nárok na náhradu výdaje tím povstalého odůvodněn ani, kdyby ujednání o vyslání zřízence bylo se stalo již v původní smlouvě.

Citace:

č. 5994. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 498-500.