Č. 6122.

Učitelstvo. — Samospráva obecní: * Článkem II. zák. ze 13. července 1922 č. 251 Sb. nebyly odstraněny zvláštní peněžité přídavky, poskytované učitelstvu veř. škol národních na základě usnesení obecních zastupitelstev.
(Nález ze dne 3. prosince 1926 č. 24858.)
Věc: Obec Š. (adv. Dr. B. Mautner z Prahy) proti zemskému výboru v Brně (zem. rada Dr. Jos. Rosendorf) o otopný a osvětlovací paušál pro učitelstvo.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Usnesením ob. zastupitelstva v Š. z 22. února 1924 schválen byl ob. rozpočet na rok 1924, který mezi jiným obsahoval v potřebách položku 9000 Kč jako paušál na otop a světlo pro učitele něm. školy. Proti usnesení tomu podali čeští členové ob. zastupitelstva v Š. z důvodu zřejmého přetěžování občanů a úmyslného zvýšení rozpočtu odvolání, v němž žádali za škrtnutí položky té v podstatě proto, že čeští učitelé v Š. také nemají od obce neb země nějakých nadvýhod, ačkoli žijí v poměrech mnohem horších, nežli učitelé škol německých. Dle par. zákona mají všichni učitelé bez rozdílu národnosti býti stejně placeni a není tedy důvodu, proč by měli míti nadvýhodu němečtí učitelé, žijící v poměrech lepších. Nař. rozhodnutím vyhověl mor. zv odvolání tomu a uznal na nezákonnost této položky. — — — — — — —
O stížnosti nss uvážil:
Žal. úřad opřel svůj výrok po stránce právní jednak o ustanovení § 13 odst. 1 a 2 zák. z 23. května 1919 č. 274 Sb. ve znění čl. II. zák. z 13. července 1922 č. 251 Sb., jednak o předpis § 19 (17) zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb., které po jeho soudu poskytování výhod takových učitelstvu veř. škol národních obcím bezvýhradně zakazují a ruší tak ipsa lege všechna usnesení obcí, jež na podkladě dřívějších zákonů zemských zaručovala učitelům veř. škol národních nárok na materielní výhody ty. Vycházel tedy žal. úřad z názoru, že cit. zákonnými předpisy změněny byly dosavadní zákony školské, jež v zásadě připouštěly, aby obec poskytovala učitelům veř. škol nár. zmíněné peněžité požitky a že byl jimi zejména zrušen předpis §u 9 zák. z 15. července 1914 č. 48 z. z. mor. a zapovězeno obecní samosprávě, aby se usnášela na dobrovolných peněžitých nadlepšeních pro učitelstvo škol národních.
Stížnost uplatňuje v podstatě, že zůstalo usnesení stěžující si obce ze 17. března 1922 o poskytování zmíněného odškodného učitelům veř. školy národní s něm. jazykem vyučovacím v Š. v řízení správním nenaříkáno a že vešlo tudíž jako právní titul obec zavazující ve formelní i materielní právní moc. Námitka tato byla by důvodná jen tehdy, není-li názor nař. rozhodnutí o omezení obce v jejím právu, usnášeti se o poskytování peněžitých výhod učitelstvu obecnoškolskému, ve shodě se zákonem a je-li tedy nař. výrok nezákonný. Neobstálo by totiž v opačném případě cit. usnesení po stránce práva a nemohla by tedy právní moc jeho zásadně státi v cestě zákroku úřadu, který by odstraňoval na podkladě opravného prostředku z rozpočtu obce položku, opatřující rozpočtový úvěr pro výlohy, jež spojeny jsou s provedením usnesení obce, jež zákonu odporuje. Jest tudíž námitka tato v úzké souvislosti s meritem dnešního sporu a dojde svého vyřízení při řešení merita toho.
Dále zabývá se stížnost otázkou výkladu čl. II. zák. ze 13. prosince 1922 č. 251 Sb. a dovozuje, že ustanovením tím nebylo porušeno v žádném směru právo stěžující si obce, aby povolovala ze svobodné své vůle učitelům obecných škol přídavky v penězích a poskytovala jim tímto způsobem určité materielní výhody.
Zákon č. 251/1922 zrušil v § 4 ta ustanovení zákona č. 274/1919, jimiž bylo vysloveno, že v případech, kde by měl učitel veř. školy národní podle zemských zákonů dosud platných nárok na vyšší požitky, (resp. požitky zaopatřovací), než dle zákona paritního, řídí se výměra požitků výhodnějšími ustanoveními zákonů zemských. Byly tedy uvedeným zákonem zrušeny jen větší výhody příslušející učitelům veř. škol národních na základě zákonů zemských (sr. § 10 odst. 4, § 13 odst. 1, § 14 posl. odst. a § 30 odst. 2 parit. zákona).
§ 13 odst. 2 par. zák. ustanovil, že zvláštní požitky přiznané zemskými zákony učitelům v činné službě ... zůstávají v platnosti jako vyšší nároky, pokud nejsou par. zákonem výslovně zrušeny. Ustanovení toto změněno čl. II. zák. č. 251/1922, který praví, že ve všech případech, kdy jednotliví učitelé z titulů uznaných zákony školskými a odnášejících se ke službě ve škole, dosud užívají naturálních požitků bytů, pozemků, natur. dávek, pracovních výkonů), odhadne se skutečná roční cena těchto požitků a vpočte se do požitků peněžitých, jakož i že bližší předpisy v této věci budou vydány vl. nař. § 1 vl. nař. z 8. března 1923 č. 52 Sb. určuje pak jak klíč pro odhad natur. požitků, tak i orgány, které mají odhad prováděti a odhadnutou roční cenu do pravidelných požitků peněžitých vpočítati. Z toho vysvítá, že zákon č. 251/1922 zrušil v §u 4 vyšší nároky na peněžité požitky jen pokud byly založeny na zemských zákonech a že zvláštní požitky naturální, založené na titulech uznaných zákony školskými, sice zachoval, ale požitky peněžité zmenšil o jejich cenu, že tudíž nedotkl se zvláštních peněžitých přídavků neb příspěvků na byt, jež se nezakládají na zem. zákonech, nýbrž byly dobrovolně povoleny obcemi a poskytovány z jejich prostředků.
Tento názor dochází svého potvrzení i v důvodové zprávě k vl. návrhu zákona, tisk č. 3724, která k § 4 a čl. II. uvádí jen výhody a nároky přísluševší nebo přiznané učitelstvu dle zem. zákona (v Čechách též dle osnovy zák. z r. 1913) a praví pak, že tyto zvláštnosti zem. zákonů se tímto zákonem zrušují, po případě upravují, aby odpovídaly skutečným poměrům, dále zpráva výboru kulturního, soc. politického a rozpočtového, tisk 3751, ve které se praví, že učitelstvo, domáhá-li se, aby bylo platově na roveň postaveno úřednictvu, nemůže žádati, aby mu zachovány byly výhody ze staršího systému zákonů zemských a j., které de facto jsou nadparitou proti úřednictvu.
Výkladu zde podanému svědčí i okolnost, že předpis §u 9 mor. zem. zák. z 15. července 1914 č. 48 z. z. o přídavcích nebo příspěvcích na byt, obcemi povolovaných nebyl dosud ani paritním, ani zákonem č. 251/1922, ani jiným předpisem zrušen.
Z toho, co uvedeno, vyplývá, že předpis čl. I. § 4 a čl. II. zák. ze 13. července 1922 č. 251 Sb. upravuje toliko požitkové nároky učitelstva vůči veř. školské správě a že omezuje po té stránce práva, jež plynula učitelstvu v příčině naturalií ze staršího systému zákonů zemských. Jiného obsahu, jmenované ustanovení čl. II. zák. č. 251/1922 nemá, a není v něm zejména žádné zmínky o plněních, jež poskytují obce učitelům místních škol dobrovolně v penězích.
Za tohoto právního stavu nepřineslo ovšem ustanovení čl. II. zákona č. 251/22 žádné změny do dosavadního právního řádu ve příčině práva obcí poskytovati učitelstvu místních škol dobrovolně peněžité výhody a nelze z předpisu toho dovozovati závěr, že jedná obec proti předpisu čl. II. zák. č. 251/1922, poskytuje-li učitelstvu na základě pravoplatného usnesení svého ob. zastupitelstva peněžité platy. Nelze-li však v předpisu citovaném viděti normu, jež by obcím zapovídala poskytování dobrovolných peněžitých nadlepšení učitelstvu obecnoškolskému, pak nemohl býti předpis ten právním základem nař. kasačního výroku a jest výrok ten, pokud se opírá o čl. II. zák. č. 251/22, v rozporu se zákonem. Pak by ovšem musela míti i úspěch námitka stížnosti o právní moci usnesení ob. zastupitelstva ze 17. března 1922 a bylo by usnesení to dostatečným titulem právním pro zařazení sporné položky do rozpočtu na rok 1924.
Leč přes to nemohl nss prohlásiti nař. rozhodnutí za neplatné a zákonu odporující. Žal. úřad opřel svůj kasační výrok po stránce právní o dva samostatné předpisy a shledal, že vedle čl. II. zák. č. 251/22 brání také §§ 17 a 19 zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. stěžující si obci, aby zařazovala spornou položku do ob. rozpočtu na rok 1924. Proti tomuto názoru žal. úřadu, opřenému o ustanovení §§ 17 a 19 zák. č. 394/22 neformuluje však stížnost žádných stižních bodů (§ 18 zák. o ss) a nebéře správnost jeho ani slovem v odpor. Pak arciť zůstal výrok žal. úřadu, pokud se opírá o předpis cit. §ů 19 a 17, nedotčen ve své právní účinnosti a nemůže ani nss, který jest podle §§ 5 a 18 svého zák. vázán při své činnosti kogniční na návrhy stran a jejich přesně konkretisov. stižní body, přezkoumati výrok ten s hlediska právě uvedených předpisů zákonných.

Citace:

č. 6122. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 725-728.