Č. 6057.

Státní zaměstnanci. — Vojenské věci. — Řízení před nss-em: I. * Usnesení ministerské rady ze 4. dubna 1925 jest pouhou instrukcí pro úřady provádějící zákon č. 286/1924 (restrikční) a nezakládá pro státní zaměstnance nároku, aby byl zachován postup v tomto usnesení uvedený. — II. * Oznámení ve smyslu § 13 cit. zák. je pouhým návěstím toho, že úřad zamýšlí určitého státního zaměstnance dáti do výslužby podle tohoto zákona, a nemusí býti opatřeno důvody. — III. Oznámení takové nemá povahu rozhodnutí neb opatření správního úřadu podle § 2 zák. o ss. — IV. Paragrafem 30 zák. čl. 286/ 24 byla po dobu účinnosti zákona toho suspendována ona ustanovení zákonů starších (zejména stran vojenských gážistů ustanovení zákona č. 76/1922 a č. 154/1923), která zaručovala státním zaměstnancům nárok na ponechání v aktivní službě, dokud nejsou splněny předpoklady pensionování podle těchto zákonů.
(Nález ze dne 12. listopadu 1926 č. 22658).
Prejudikatura: Boh. 6044 adm.
Věc: Vladimír V. v Bratislavě proti ministerstvu národní obrany (min. taj. Dr. Jar. Hándl) o pensionování.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem z 19. května 1925 oznámilo mno st-li, plukovníku intendantstva, že po uvážení všech okolností, k nimž jest přihlížeti podle § 14 zák. č. 286/1924, zamýšlí jej přeložiti z moci úřední do výslužby ze služ. důvodů podle § 13 cit. zák. a že st-l v nepřekročitelné lhůtě 8denní může ještě dodatečně ohlásiti písemně dobrovolný odchod z činné služby, s čímž jsou spojeny výhody stanovené v § 13 zákona. Proti tomuto výnosu podal st-l k žal. úřadu námitky.
Nař. rozhodnutím vyslovil žal. úřad, že, uváživ všechny okolnosti, k nimž jest podle § 14 zák. č. 286/1924 přihlížeti, propouští st-le ze služ. důvodů dnem dodání tohoto dekretu z činné služby, překládaje jej týmž dnem do výslužby a vyměřuje mu podle § 13, odst. 2 cit. zák. podle toho k poslednímu dni měsíce června pro výměru zaopatřovacích požitků započítatelné měsíční doby 38 let a 2 dní od 1. července 1925 zaopatřovací požitky. V závěru dekretu připojena jest poznámka: Pokud jde o Vaše námitky z 30. června 1925, vyřizují se současně zvláštním přípisem, který je součástí tohoto rozhodnutí. V tomto zvláštním přípise jest uvedeno: — — — — —
O stížnosti nss uvážil:
V prvé řadě jest se zabývati námitkou stížnosti, dovozující, že žal. úřad nebyl k pensionování st-lovu kompetentní. K námitce té jest uvésti:
Opatření, jímž žal. úřad vyslovil st-lovo pensionování, učiněno bylo na základě zák. č. 286/1924 a to § 13, odst. 2. Příslušnost k opatření dle cit. ustanovení normována jest předpisem § 15, odst. 4, určujícím, že k rozhodnutím a opatřením podle §§ 9 až 13 jest příslušný ústřední úřad. Tímto ústředním úřadem v daném případě, kde jde o osobu vojenskou, jest, jak o tom nemůže býti pochybností, mno. Zakládá se tedy kompetence žal. úřadu na jasném ustanovení zákona č. 286/24 a jest pak námitka stížnosti, že žal. úřad k opatření tomu nebyl příslušný, bezdůvodná. Dovozuje-li však stížnost, že ustanovení § 15, odst. 4 kompetenci tu zakládající nemohlo suspendovati nebo derogovati § 64 ústav. listiny, dle něhož právo pensionovati náčelníky územních intendací, příslušející dle ústavních zákonů rakouských výlučně císaři, přešlo buď na presidenta republiky nebo na vládu, takže dle ústavní listiny jen tito orgánové by byli příslušní učiniti opatření, o něž je spor, nelze se nss-u, jenž dle § 102 ústav. listiny může zkoumati jen platnost nařízení, při zákoně pak jen okolnost, zda zákon byl řádně vyhlášen, námitkou touto věcně zabývati. Vždyť námitkou tou dovozuje se, že ustanovení § 15, odst. 4. zák. č. 286/24 odporuje ústavní listině, popírá se tedy platnost zákona č. 286/24 ve smyslu čl. I. zák. z 29. února 1920 č. 121 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina, rozhodovati však o otázce platnosti zákona s hlediska cit. čl. I. jest dle čl. II. tohoto zákona vyhrazeno soudu ústavnímu.
Pokud při veř. ústním líčení dovozoval st-l, že §em 15, odst. 4. jest ovšem vyslovena kompetence žal. úřadu k opatření dle § 13, že však st-l byl pensionován na základě § 14, k opatření tomu však žal. úřad, když v § 15, odst. 4. právě tento § není citován, kompetentní nebyl, sluší k vývodům těmto prostě odpověděti, že ustanovení § 14 není předpisem normujícím zvláštní způsob pensionování, odlišný od obou způsobů, o nichž jednají §§ 9—13, nýbrž — jak později bude vysvětleno, — pouze ustanovením, dávajícím státní správě určité směrnice, jak při výběru osob, majících státní službu buďsi nuceně nebo dobrovolně opustiti, má býti postupováno. Jest tedy názor st-lův, že výrok o jeho pensionování jest opatřením dle § 14, právně mylný, a není pak již ani třeba zabývati se konklusemi, jež z tohoto mylného názoru vyvozuje.
Jest tedy námitku tu ponechati mimo zřetel a zabývati se ostatním obsahem stížnosti, a to nejdříve výtkou, že pensionování st-lovo bylo provedeno bez návrhu, ba dokonce bez dotazu zemského velitele pro Slov., ač dle vládních směrnic, vydaných k provedení §§ 13 a 14 zák. č. 286/24 mohlo býti pensionování provedeno jen se zachováním tohoto postupu.
Zmíněnou výtku činí stížnost neprávem. Zákon č. 286/24 nemá ustanovení, jež by ústřednímu úřadu, zamýšlejícímu provésti pensionování některého zaměstnance, ukládalo povinnost dotázati se předem u kteréhokoliv služebního místa, a nemá též ustanovení, jež by právo ústředního úřadu, vysloviti pensionování zaměstnancovo, vázalo na předchozí návrh představených zaměstnancových, nýbrž ukládá ústřednímu úřadu, pokud jde o postup před pensionováním — za jedinou povinnost (§ 13, odst. 3), aby zaměstnance, který má býti dán do výslužby, vyrozuměl o tom na datované potvrzení s výzvou, že může ještě dodatečně v nepřekročitelné 8denní lhůtě ohlásiti písemně dobrovolný odchod z činné služby. K zákonu č. 286/24 nebylo pak dosud vydáno též žádné vládní prováděcí nařízení ve smyslu § 55, 81 lit. a), 84 úst. listiny, jež by povinnosti ty v zákoně nevyjádřené uložily ústřednímu úřadu způsobem závazným tak, aby na jejich základě mohl býti konstruován nárok jednotlivců na zachování naznačeného postupu. Byly-li, jak žal. úřad v odv. spise připouští, k provedení zák. č. 286/24 ministerskou radou usneseny určité směrnice (usnesení min. rady ze 4. dubna 1925), nemůže st-l o směrnice ty opírati nárok na zachování uvedeného postupu, neboť směrnice ty, nebyvše úředně ani publikovány, jsou pouhou vnitřní instrukcí úřadu, nikoliv normou, jež by mohla zakládati individuelní práva a nároky jednotlivců, při čemž okolnost, že obsah instrukcí byl uveřejněn v soukromém denním tisku, nemůže na povaze jejich ničeho měniti. Jest proto pro zkoumání, zda postupem žal. úřadu bylo dotčeno subj. právo st-lovo, zcela nerozhodno, zda žal. úřad zachoval se dle interních pokynů daných mu pro jeho postup a zda skutečně instrukce ty mají obsah, jaký st-l tvrdí, když v jediné normě, o niž výlučně by st-l svoje práva vůbec mohl opírati, totiž v zákoně č. 286/24, povinnosti, z nichž st-l právo svoje vyvozuje, žalovanému úřadu uloženy nebyly.
Ve věci samé namítá stížnost, že k pensionování st-lovu nebylo ani objektivních ani subjektivních předpokladů, za nichž dle zákona č. 286/ 24 pensionování bylo jedině možno, a to ve směru prvém přespočetnosti, ve směru druhém menší způsobilosti, výkonnosti a ostatních předpokladů vytčených v § 14 odst. 1. cit. zák. V souvislosti s tím spatřuje stížnost nezákonnost nař. rozhodnutí v tom, že st-l byl dle pens. dekretu pensionován dle zák. č. 286/24 »ze služ. důvodů«, ač cit. zákon č. 286/ 24, jenž v § 14, odst. 1 přesně uvádí, z kterých důvodů může býti k pensionování dle tohoto zákona přikročeno, takového důvodu nezná. O námitkách těch jest uvážiti:
Před vydáním zák. č. 296/24 byly podmínky pensionování voj. gážistů upraveny zákonem ze 17. února 1922 č. 76 Sb. a ze 4. července 1923 č. 154 Sb., z nichž vyplývá, že voj. gážisté — vyjímajíc justiční důstojníky jako soudce — mohli býti proti své vůli pensionováni jen za předpokladů, jež v odst. 2, § 5 zák. č. 76/22 ai §§ 33, resp. 34 zák. č. 154/23 jsou uvedeny, a že tedy voj. gážista, pokud předpoklady ony nebyly splněny, měl právní nárok, aby ponechán byl v činné službě. Stav tento doznal však podstatné změny zákonem č. 286/24 o úsporných opatřeních ve veř. správě, jenž v části II. určil v § 4, aby počet státních zaměstnanců omezen byl na míru nezbytně nutnou k obstarávání úkolů státu, zmocniv zároveň vládu, aby stanovila, ve kterých jednotlivých oborech státní správy a v jaké míře počet zaměstnanců má býti omezen, a nařídiv, aby v r. 1925 byl snížen celkový počet zaměstnanců alespoň o 10%. V § 13 poskytl pak ustanovením o nuceném odchodu do trvalé výslužby státní správě možnost nařízené snížení počtu stát. zaměstnanců provésti. Již z těchto ustanovení zák. č. 286/24, jenž pro rok 1925 nařizuje snížení celkového počtu zaměstnanců o určitý počet a dává státní správě v § 13 právo propouštěti zaměstnance do trvalé výslužby nucené, aby právě provádění snižovacího programu umožnil, a z dalšího ustanovení § 30, stanovícího, že po dobu účinnosti tohoto zákona pozbývají platnosti veškeré služební a pensijní předpisy tomuto zákonu odporující, jest patrno, že po dobu účinnosti zák. č. 286/24 byla tímto zákonem suspendována ona ustanovení zákonů dřívějších, jež zaručovala voj. gážistům nárok, aby byli ponecháni v činné službě dotud, dokud nejsou splněny předpoklady, za nichž pensionování dle oněch zákonů bylo možno, že tedy po dobu účinnosti zákona č. 286/24 jest suspendován sám nárok vojenského gážisty na ponechání v činné službě. Tuto právní situaci nelze pustiti se zřetele, má-li býti posuzován význam ustanovení § 14, odst. 1. cit. zákona č. 286/24, kde se praví, že pro rozhodování o tom, které osoby mají podle hořejších opatření opustiti službu, uváženy budou služební způsobilost, výkonnost, upotřebitelnost, hospodářské a rodinné poměry a jiné závažné okolnosti.
Za právního stavu, jak právě byl vylíčen a jenž vrcholí v uznání, že předpisy zákona č. 286/24 nejen byl suspendován podmíněný nárok stát. zaměstnance, aby ponechán byl v činné službě, nýbrž přímo zákonem stanoven počet zaměstnanců, jenž musí státní službu opustiti, jest patrno, že ustanovení § 14, odst. 1., jak nahoře bylo citováno, nelze rozuměti jinak, než že se jím dávají státní správě pouhé směrnice, jak při výběru osob, které státní službu buď dobrovolně nebo nuceně mají opustiti, má býti postupováno. Týž právní názor vyslovil nss již ve svém nál. Boh. 6044 adm. Že ust. § 14, odst. 1, nemá jiného významu, jmenovitě, že nemůže mu býti přiznán dosah, jaký mu přikládá stížnost, jest patrno již z toho, že výpočet okolností, k nimž jest přihlížeti při výběru osob majících státní službu opustiti, jest uveden pouze demonstrativně (arg. a jiné závažné okolnosti) a není též určeno pořadí, v němž by k jednotlivým momentům bylo státní správě přihlížeti. Ostatně vede k témuž závěru i úvaha rázu praktického. Vždyť při opačném výkladu ustanovení § 14, odst. 1 stála by tu proti sobě dvě ustanovení zákonná, jež nebylo by možno uvésti v soulad: Na jedné straně zákonné nařízení, že státní správa musí v r. 1925 propustiti alespoň 10% zaměstnanců a na druhé straně ustanovení, že mohou býti propuštěni jen ti zaměstnanci, v jichž osobách byly by uskutečněny momenty, které jako předpoklady možnosti pensionování vytyčuje 1. odst. § 34. Takovou nesrovnalost ve vůli zákonodárcově nelze předpokládati, a k předpokladu tomu vzhledem k jasně projevenému úmyslu zákonodárcovu, že ke snížení počtu zaměstnanců musí dojíti, není ani důvodu.
Je-li však ustanovení § 14, odst. 1 pouhou směrnicí, nelze na jeho podkladě konstruovati nárok státního zaměstnance, aby ustanovení § 13 o nuceném odchodu do trvalé výslužby nebylo proti němu použito, nejsou-li v jeho osobě splněny momenty, ke kterým státní správa při výběru osob, majících službu opustiti, má dle § 14 přihlížeti.
Není-li tu však tohoto nároku a nelze-li proto ani pensionování stát. zaměstnance přes rámec oněch směrnic kvalifikovati jako porušení subj. práv zaměstnancových, jest lhostejno, zda v osobě st-lově dány jsou momenty, o nichž úřad, rozhoduje o propuštění zaměstnanců, má dle § 14, odst. 1 uvažovati, či nikoliv, a netřeba proto přihlížeti k oněm vývodům stížnosti, jež dovozují, že momenty ty v osobě st-lově dány nebyly a že služ. důvody nejsou momentem, pro nějž pensionování dle zák. č. 286/24 jest dovoleno.
Z toho, co dosud bylo řečeno, vyplývá, že proti rozhodnutí, kterým na podkladě zák. č. 286/24 byl státní zaměstnanec nuceně pensionován, nemůže se zaměstnanec ten, nemaje v ustanovení § 14 opory pro svůj subj. nárok na ponechání v činné službě, brániti s hlediska tohoto paragrafu, čehož pak důsledkem jest, že žal. úřad není povinen připojovati svému rozhodnutí vytčení oněch momentů, které dle § 14 pro pensionování zaměstnancovo shledal rozhodnými. Nelze proto uznati důvodnou ani výtku stížnosti, že nař. rozhodnutí, odvolávajíc se na služ. důvody, není ve smyslu § 14 zák. č. 286/24 ve svém odůvodnění řádně konkretisováno.
Zbývá pak řešiti již jen námitku vadnosti řízení, kterou st-l spatřuje v tom, že oznámení dle § 13, odst. 3 o tom, že st-l má býti dán do trvalé výslužby, bylo odůvodněno jen »služebními důvody«, nikoliv okolnostmi, které odůvodnily nutnost, aby se propouštělo právě v oboru, ke kterému patří st-l, a momenty, které vedly žal. úřad k rozhodnutí, že právě st-l má býti propuštěn.
Nejdříve jest se ovšem vypořádati s názorem odv. spisu, že námitka tato jest nepřípustná, a to jednak proto, že oznámení dle § 13, odst. 3 není rozhodnutím nebo opatřením dle § 2 zák. o ss, jednak proto, že námitka ta jest ve smyslu § 14 téhož zák. opožděna, jsouc vznesena teprve ve stížnosti, jež podána byla po 60 dnech od doručení zmíněného oznámení. Tomuto názoru odv. spisu nelze přisvědčiti.
Jest ovšem pravda, že oznámení dle § 13, odst. 3 o zamýšleném přeložení do trvalé výslužby, jsouc pouhým návěštím toho, že úřad zamýšlí určitého státního zaměstnance dáti do výslužby, není rozhodnutím neb opatřením ve smyslu § 2 zák. o ss, musila by tedy stížnost, kdyby do tohoto oznámení byla k nss-u podána, býti jako nepřípustná odmítnuta. Jeť oznámení ono nikoliv rozhodnutím o st-lově právu, nýbrž jen článkem jednotného řízení, skončivšího nař. rozhodnutím, jímž teprve o subj. právu st-lově bylo rozhodováno. Nemohl-li však st-l, pokládal-li ono oznámení za vadné, brániti se proti němu samostatnou stížností k nss-u, není tím řečeno, že by je nemohl vůbec naříkati. Mohl však tak učiniti teprve ve stížnosti do rozhodnutí konečného, jako tomu jest ve všech případech, kde stížnst k nss-u, čelíc proti rozhodnutí, jímž o subj. právu bylo judikováno, vznáší formální námitky, vytýkající vadnost řízení, jež nař. rozhodnutí předcházelo. Není tedy zmíněná námitka nepřípustná ani z prvého, ani z druhého důvodu a nutno o ní věcně uvažovati.
Ve směru věcném nelze jí ovšem přiznati důvodnost. Směrodatná jest tu úvaha již v úvodu blíže rozvedená při námitce, že st-lovo pensionování bylo provedeno bez dotazu a návrhu zemského velitele pro Slov., neboť ani při oznámení dle § 13, odst. 3. neklade zákon úřadu za povinnost, pojati do návěští okolnosti, v jichž neuvedení spatřuje st-l vadu řízení, směrnice pak samy nemohly založiti st-li nárok na to, aby okolnosti jím žádané byly do oznámení pojaty.

Citace:

č. 6057. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 610-614.